Bylo by naivní čekat, že koaliční politici budou nadšení z demonstrace, kterou svolala 17. listopadu na Václavské náměstí iniciativa Stop vládě. Ovšem tentokrát byly reakce až nebývale hysterické, svědčící o tom, že současné moci už došly veškeré argumenty. Jistý koryfej dokonce kritizoval Českou televizi za to, že si vůbec dovolila vysílat přenos ze shromáždění. Ovšem vrcholem logiky bylo pohoršení nad tím, že protestující zneužili datum 17. listopadu a jeho symboliku. Zdá se, že s podobnou drzostí, s níž tato vláda převedla do rukou spřátelených kapitálových skupin veřejné statky jako například školství, zdravotnictví nebo justici, si pro sebe dokázala zprivatizovat také státní svátek.

Je dosti groteskní, když se za strážce odkazu 17. listopadu vydávají například Přemysl Sobotka, Miroslav Kalousek či Petr Nečas, kteří se sametovou revolucí nemají zhola nic společného. Byli dokonale konformní s předlistopadovým režimem a antikomunisty se stali teprve tehdy, když se to začalo vyplácet (a nic nového se od té doby nenaučili). Smutnější je však krátkozrakost mnoha aktivních účastníků studentských protestů z roku 1989. Tehdy dokázali něco riskovat pro svůj názor, dnes však jenom opakují mantry o totalitní hrůze a o současném systému jako nejlepším možném, nanejvýš s několika nepoctivými úředníky jako jedinou skvrnou na kráse. Nejspíš se to dá vysvětlit tím, že se dostali do celkem lukrativních funkcí a tím dosáhli svého. Ještě jim není padesát a už se zakonzervovali v předvídatelných frázích, ztratili schopnost kritického přemýšlení a odmítají vidět, že dnešní svět už je jiný než před čtvrt stoletím, má jiné problémy než fronty na banány a toaletní papír, a proto potřebuje nová řešení. Dojímají se vlastním dávným hrdinstvím a nechápou, že Listopad 1989 nebyl poslední myslitelnou revolucí a “koncem dějin”, ale jen jednou epizodou v zápase českého národa za smysluplný a důstojný život.

Nelze si nepovšimnout jedné zvláštnosti: ačkoli jsou antikomunističtí aktivisté stále početnější a hlasitější, ačkoli se jim dostává vydatného prostoru v médiích či školních osnovách, KSČM oslovuje stále více voličů. Nabízí se otázka, zda to spolu nějak nesouvisí, zda právě rétorika a hlavně činy tuzemských komunistobijců nedělají neostalinistickým pohrobkům tu nejlepší reklamu. Adoranti mafiánského kapitalismu se chytli do vlastní pasti, když neustále odmítali jakoukoli střední cestu a každého, kdo si dovolil zpochybnit stále asociálnější kroky pravicových vlád, obviňovali, že si přeje návrat starých pořádků (ani toto nebylo ostatně z jejich hlavy, vykradli to z Orwellova románu Farma zvířat). Logicky si stále více lidí říká: pokud jedinou myslitelnou alternativou k současné vládě lichvářů a velkozlodějů jsou komunisté, no tak to tedy radši ty komunisty.

Heslem sobotního protestu bylo: “Demokracie vypadá jinak.” Také tento výrok vyvolal pohoršené dotazy, jak by si nespokojenci tu demokracii vlastně představovali. Můžeme si vzít na pomoc legendární text Leszka Kolakowského “Co je socialismus”. Takže, než budeme definovat demokracii, řekněme si napřed, co demokracie určitě není. Demokracie není zřízení, v němž se mění státní zástupci a policejní prezidenti na politickou objednávku. Demokracie není přeplácení poslanců, aby opustili strany, za které byli zvoleni, nebo přenechali svůj mandát otrlejším. Demokracie není, když může ministr beztrestně na ulici zfackovat občana nebo vulgárně urážet podřízené. Demokracie nejsou na objednávku zmanipulované průzkumy veřejného mínění a placení internetoví diskutéři. Demokracie není státem řízené zbídačování a ponižování důchodců, nezaměstnaných a invalidů. Dalo by se dlouho pokračovat, ale řekněme si konečně také, co to demokracie je. Tedy, přátelé, demokracie je výborná věc.

Převzato z Kulturních novin


Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky “Z domova” najdete zde.