Pamatuji si to jako by to bylo dneska. Stála jsem na náměstí, z ampliónů se zajíkavě ozýval hlas Václava Havla. Hovořil o pravdě a lásce a kolem mě stálo hodně lidí, kteří upřímně věřili, že nastal čas odpuštění a očištění naší, české, ale i světové společnosti. Čas, kdy inteligence zvítězila nad hloupostí, zdvořilost nad hrubostí, umění nad bezduchostí, poctivost nad korupcí a především mír nad světovou valkou, která nás desetiletí strašila, o níž jsme tušili, že by to byla ta poslední, atomová, globálně destruktivní a fatální pro lidský druh jako takový. Ta by během jediné minuty smazala veškeré úsilí a nekonečné oběti předchozích generací, všechny sny našich pradědů o osvícení a vykoupení. I ten nejpřesvědčenější materialista chápal duchovní rozměr bipolární světové krize a oddechnul si při pohledu na padající Berlínskou zeď a vlaky se zlověstnými tanky a raketami SS 20 putujícími zpět na východ. Ještě mi v uších zvoní milón klíčů na Václavském naměstí odemykajících bránu do ráje. Někdo se tomu možná ušklíbal a puberťáci, kteří to všechno začali, zvonili taky možná jen tak z hecu a z radosti, že nemusí psát písemku a navždy odpadne ruština. Ale všeobecná atmosféra pod Koněm a později na Letné pulsovala nadějí.

Kdo mohl tenkrát tušit, že místo do ráje se český národ raději rozhodne kráčet s Paroubkem do Raje, že vyhrají klobásky a párky a jistá lahvinka slivovice pod polštářem, že Václav Havel, moralista a tragikomický aktér nejabsurdnější hry světa, promění Kafkův zámek na maloměstský bordel a Václav Klaus jej potom ještě povýší na mafiánskou špeluňku.

Co s tím, ptáte se se mnou? Kohokoli potkám, ten se rozpačitě škrábě za ušima a kroutí hlavou. Kdo viděl svět, už ví, že ani jinde to není o mnoho lepší. Vladaři se vrtí, zarývají bankám do řiti, kňouří, figurky slavných padají a vstávají, podle toho, jak tahají za špagátky média. Stínová hra v pozadí nic dobrého nenapovídá. Kdo se to vlastně schovává za oponou a má v ruce naše osudy? Kdo si osvojuje postavit se do role božského Autora a Režiséra, inscenujícího nekonečný příběh lidského utrpení, Velkého Bratra, který nás neodvratně vede do pekel sebenenávisti a nevíry v dobro. Kdo se to na nás snaží vydělávat za cenu našeho zničení a vyčerpání? Co v člověku způsobuje, že touží druhé vysávat a neuvědomuje si přitom, že tímto způsobem, z hlediska dlouhé perspektivy, ničí i sám sebe?

Ba, síla sobectví je o to větší, oč je více zaslepená a hluchá. Ačkoli, ve svém důsledku, přestože se to na začátku tak nezdá, tragicky hloupá. Člověk sobec—sám sobě hrobníkem, který (podobně jako český národ) ve své přízemnosti zarputile zakopává poslední příležitost na zmrtvýchvstání.

Jen sobcům mohou úspěšně vladnout sobci. Ovce ovcím a vlci vlkům. A sametoví pokrytci, odpusťte mi mou drzost, nemají co vyčítat Václavu Havlovi a jeho pravdy-láskovým pohrobkům. My jsme přece už od přírody tak falešně sametoví, tak milí jeden k druhému, ale za zády hořkost a jed. A ti dobří mezi námi, ti se buď krčí jako malí hříbci pod pařezem, nebo, když mají tu drzost vystrčit hlavu, honem o ni musí příjít, aby nezacláněli.

Dalo by se také říci, že nám byla naše revoluce ukradená, protože jsme si jí více nevážili a víceméně si ji nechali vnutit. Dokonce jsme i doufali, že nám snad Západ zaplatí za naše hrdinství. Byla nám ukradená a nechali jsme si ji ukrást, hráli jsme si na revolucionáře, ale ve skutečnosti jsme jimi nebyli. My ani nevěděli, co to je. Jak naši předci bojovali za svá práva, za svůj jazyk, za hrdost být sám sebou, za šanci prožít si život po svém. Kolik skvělých Čechů před námi dobrovolně zvolilo cestu boje a utrpení a položilo život v naději, že to pomůže budoucím generacím? Kolik jich zasvětilo všechen svůj čas prací a studiem pro lepší život všech? Na to jsme asi nepomysleli. Na takové úvahy nebylo kdy. My jsme se místo toho hnali do nově otevřených McDonnaldů a německých supermarketů a polykali sliny při pohledu na vysavače značky Siemens.

Bylo by ale nespravedlivé zapomenout na pár dobrých duší, které naivně uvěřily, že nastala doba spravedlivé, občanské společnosti a začaly aktivně pracovat na obrodě kultury, obchodu, vzdělání a životního prostředí. Nejhůře na tom asi byli poctiví výrobci a zemědělci, ale v podstatě každý tvůrčí, inteligentní slušný člověk s  všeobecně prospěšným nápadem. V Klausově kapitalismu se pro takové lidi nenašlo místo. Jako za Normalizace, z kladných osobností bylo zapotřebí udělat asociály a socky, odříznout je na okraj společnosti s možností minimálního působení. Ovšem všudypřítomné sobectví, utržené ze řetězu, v Čechách dosud ještě nezadusilo ducha dobré vůle a solidarity, který se naposledy prodral z hrobu komunistické totality na začátku šedesátých let. A já věřím, chci věřit, že rok 1968 v nás Češích ještě stále někde dřímá, jako pomyslný, doutnající kráter Blaníku. Že jsme si tenkrát před těmi dvaceti třemi lety vlastními klíči neodzvonili hranu. Že jsme tu sametovou svobodu a pohodu nezahodili do kanálů.

Přece, co bylo ukradené, (teď když už nám to není jedno, když začínáme chápat, že nám jde o kejhák), můžeme znovu nabýt zpátky. Každý má právo vzít si, co mu doopravdy patří. Stačí jen chtít a vědět, co to vlastně je, bez čeho nemůžeme být nikdy štastní, co je cennější nad zlato, sladší než med, na co se o Vánocích všichni dívají v pohádkách a při čem pláčeme, když o tom slyšíme zpívat zlatého slavíka anebo Karla Kryla, a hlavně Martu Kubišovou, v její tiché modlitbě za český národ a českou zem. A můžeme si stokrát nalhávat, že za naše neštěstí může někdo jiný. Návod je jasný, jen mít kuráž říci sám sobě pravdu a nepřestat mít rád. Padni jak padni, donaha oloupení nemáme co ztratit. A pak, když začne jít tlusté do tenkých, vyplatí se riskovat.

© Dominika Dery 28. 11. 2012