Článek Milana Badala „My jsme církev“ v Perspektivách Katolického týdeníku (tištěná verze, Perspektivy, příloha KT 37/20, 20.- 26. listopadu 2012, str. II) reaguje na neutěšenou situaci katolické církve v naší zemi, vyostřenou schvalováním zákona o restitucích církevního majetku. V souvislosti se ztrátou kreditu církve u většinové společnosti volá Milan Badal po ztotožnění se věřících s církví – jsme přece jedním tělem Kristovým a pokud pláčeme nad církví, pláčeme sami nad sebou.

Je otázkou, zda je namístě směřovat apel na málo loajální věřící – rozuměj věřící s odlišným názorem na problematiku restitucí – za situace, kdy se nevedla otevřená vnitrocírkevní a celospolečenská diskuze o roli církve a možných způsobech její odluky od státu. Katolíci projevující nespokojenost s podobou zákona se jen těžko při absenci seriózního dialogu mohli cítit jako respektovaná a plnohodnotná část těla Kristova. Církevní hierarchie na rozdíl od laiků má obrovskou možnost ovlivňovat veřejné mínění skrze média. Autor článku v Perspektivách je nejen arcibiskupovým tajemníkem s možností publikování v nejrozšířenějším katolickém periodiku, ale byl i členem Rady České televize a v současnosti je v Radě českého rozhlasu. Někteří jej možná znají díky jeho osobité kulinářské „pastoraci“ (viz od 13.30 min. záznamu)

Jediným slyšitelným a rozhodujícím hlasem církve je hlas nejvyšší hierarchie, která svojí možností publikací ve velkých médiích ovlivňuje názory a myšlení lidí v kostelních lavicích. Při této mediální síle laici, kteří smýšlejí "proti proudu“, mnoho nezmohou. Teď už lze skutečně jen plakat nad tím, že ve vědomí společnosti zůstává obraz církve představovaný arcibiskupem spolu s prelátovou rukou, natahující se po měšci. Je možné vinit autory billboardu z nefér brnkání na strunu komunistické propagandy 50.let, ale přece se nelze zbavit dojmu, že církve mohly postupovat citlivěji či prozíravěji než v duchu hesla: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno.“ Nejde o to zalíbit se lidem, ale podle našeho názoru si vedení církve schválením zákona v dnešní politické situaci komplikuje evangelizaci společnosti. Byla by vhodné, kdyby Tiskové středisko ČBK reagovalo s takovou rychlostí a frekvencí na záležitosti spojené se zájmy chudých občanů, nemocných, bezdomovců a vysmívaných „socek“ jako na kteroukoli zprávu o dění kolem restitucí. Tím by vážnost církve výrazně stoupla v očích nejen jejich členů.

Pokud ale nemají pokřtění možnost prosadit svůj hlas, není divu, že se o církev jako celek přestanou starat a rezignují. Mnoho věřících právě z tohoto důvodu institucionální církev bere s velkým nadhledem. Je velká škoda, že k takovému odcizení došlo. Vždyť by stačilo, pokud by v rámci církve byl dán prostor pro diskuzi o čemkoli, co křesťany tíží. Pokud tedy laici vidí, že nemohou ovlivnit prakticky nic – farním knězem počínaje, volbou biskupa a církevní politikou konče, na aktivitu v takto zkostnatělé církevní struktuře rezignují. Stačí jen farní rady s poradním hlasem faráři a supliky na biskupství? Věřící "uvnitř" církve jsou tímto deklasováni na uživatele "uspokojování náboženských potřeb". Jistě je ošidné mluvit za laiky, protože se jedná o všechny pokřtěné a ti představují pestrou směsici názorů i spirituality. Přesto je jisté, že se mnozí z nich s institucionální církví neztotožňují a stává se pro ně v lepším případě – tj. pokud neodejdou zcela - indiferentním místem, kde mají přístup ke svátostem.

Nebylo by tedy lékem na nemocné tělo větší zapojení laiků do života církve a trochu více úcty k jejich názoru? Zatím tělo Kristovo připomíná nemocného s roztroušenou sklerózou. Nemocnému člověku nestačí říkat, že je nemocný, ale je třeba jej léčit – úctou, láskou, dialogem. Pak by jistě ono vzývané "ztotožnění s církví" bylo snadnější a zvolání my jsme církev by šlo od srdce radostněji.

Autor: redakce umlaufovin