Většina normálních lidí dobře ví, že Vánoce jsou nejzběsilejší část roku. Jednak nás všichni v obchodňáku, doma i v kostele otravují s tím, že máme být klidné mysli a máme disciplinovaně vytahovat prachy ze šrajtofle. A to na klidu nepřidá. Jednak děláme v práci roční uzávěrky. A k tomu všemu víme, že máme společenský závazek nákupu dárků za peníze, které většinou už nemáme, protože jsme politicky hloupí a nechali jsme si ukrást stát a dobré bydlo k tomu. A to také na klidu nepřidá. Ale podobně neslušné věci se nesmí nahlas říkat, a hlavně ne o vánocích. Lidi neradi slyší, že v demokracii si mohou výhradně sami za bídu veřejné věci. A když to slyší, tak přicházejí o klid. A jsme tam, kde jsme byli.

Jsou čtyři druhy klidu. Nejprve klid od práce, kdy se zastavíme, protože doběhla nějaká činnost, kterou každodenně děláme: doma, v práci, kdekoliv. Vlastně to není klid, jen zastavení se, nadechnutí, nicnedělání. Většině lidí to stačí a dřou jak koni, aby se k této metě dostali. Pak za drahé prachy leží někde na lehátku u moře a těší se tím, že mohou někoho z personálu sekýrovat, protože tak či onak ruší jejich zasloužený klid. Tento klid měli dříve sedláci právě o Vánocích. Na Martina odvedli dávky, poplatky, desátky a věděli, že dva měsíce budou žít jako v české pohádce. Nyní tento druh klidu máme v létě, kam se možná za pár století Vánoce přesunou.

Druhý klid je už lepší sorta, psychická. Jste na běžkách v lese, běháte, jdete na procházku. Těšíte se z darů přírody daných zadarmo, které lze z podstaty věci jen těžko vytunelovat. Jistěže to jde také, ale to vás v daný okamžik netrápí, a dokonce ani ne aktivisty, jež tyto statky celoživotně brání. Prostě si zde a nyní vůči přírodě uvědomíme, že náš život je hadr proti tisíciletým cyklům biosféry a miliónům let geologických epoch. Dostaneme vhled do určité formy věčnosti, která se dává skrze pomalý čas přírody a světa. A přitom si provětráme hlavu a žijeme chvíli jako lidé. V běžném životě na to nemáme kdy.

Třetí klid je duchovního charakteru, jde o aktivní meditaci. Kdokoliv, kdo si sedne, vyprázdní hlavu a sleduje tep věčnosti, ten se postupně stává duchovním člověkem. Navázal styk s tím, co je věčné a absolutní, pročež se sám stává absolutním. Tento druh klidu mění hodnoty a přestavuje život. Duchovní kliďas aktivně bojuje za svobodnou existenci v prostředí, které žije jinak a má jiné hodnoty. Mnohé formy tohoto klidu jsou ve skutečnosti prázdná póza. Dnes si každý hejhula myslí, že se stane Buddhou. Věří, že si odskočí do nirvány od vydělávání peněz. Fakticky je těchto duchovních lidí minimálně, protože tento typ kliďasů není možno potkat v běžném životním rumrejchu. A pokud je potkáte, jsou tak normální, že je stejně neprokouknete. Maska obyčejnosti totiž nejlépe chrání proti blbcům.

Čtvrtý klid je zajímavý, protože souvisí s jednou starší událostí v Betlémě. Dvěma faktickým bezdomovcům se narodilo dítě. Navíc byli na cestě, tak si jich střední vrstva a faráři nevšímali. Prostě to nešlo, nebyl na to čas. Tito byli ve stáji a oni doma nebo v kostele. Jak víte, doma nebo v kostele je vždycky co dělat, takže není třeba chodit ven, natož do nějaké jeskyně. Tam naopak přišli pastýři, kteří žili s dobytkem a měli jeho způsoby. Tato barbarská vrstva společnosti do kostela nechodila, tam by moc smrděla. Ale andělům to nevadilo, jsou to duchovní bytosti a nemají čich. Navíc tam přiběhli nějací mudrci, protože někdo na světě vždycky rozum má, a něco podstatného vidí.

Výsledek? Onen „pokoj lidem dobré vůle“ představuje zvláštní formu klidu, která je nabídnuta člověku jako dar. Na světě tento klid je, ale svět ho nepoznal, protože nechodíme na místa, kde se tento druh klidu nalézá. A téměř už ani nemáme buňky na to, abychom jej rozpoznali.

Převzato z umlaufovin