Roku 279 před Kristem svedli makedonský král a dobrodruh <a href="http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1566">Pyrrhos</a> vítěznou bitvu s Římany o bohaté město Tarent v jižní Itálii. Po masakru svých elitních jednotek pronesl slavnou větu: "Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni." Analyzujeme-li ukončenou bitvu o Libanon jako Pyrrhovo vítězství, pak se ptejme: Co vybojoval Izrael a v čem zvítězil Hizballáh? Obě strany totiž propagandisticky vytrubují do světa poselství o velkém vítězství. Boje trvaly 34 dní a zahynulo v nich téměř 1300 lidí, z toho víc než 1100 na libanonské straně. Začaly 12. července, když Hizballáh na hranici unesl dva izraelské vojáky. Příměří a klid zbraní vstoupily v platnost v pondělí 14. srpna 2006, kdy začala platit rezoluce Rady bezpečnosti 1701 zavazující Izrael k odchodu z Libanonu a Hizballáh k ukončení raketových útoků na Izrael a na jeho stahující se armádu (Tsahal). Rezoluce předpokládá stažení Izraelců z Libanonu, odchod bojovníků Hizballáhu severně od řeky Lítání a vstup libanonské armády a bojeschopných mnohonárodních oddílů do takto vzniklé nárazníkové zóny. Jak je vše jednoduché, když se chce. Obě bojující strany si ale vyhradily možnost v ozbrojených operacích pokračovat. Jak je vše složité, když se nechce.
/n/n
Izrael dosáhl minimálně toho, že oslabil infrastrukturu Hizballáhu, kam proudí ze šíitské strany pomoc v hodnotě asi 25 miliónů dolarů za měsíc. Počet raket vypalovaných na izraelské území se jistě sníží, protože jeho armáda vzala za rukojmí celý Libanon a pohrozila zničením infrastruktury. Tento fakt musí vzít Hizballáh k úvahu, i když tvoří samostatný stát ve státě. To tvrdí nezávislí komentátoři, ale nikoliv premiér Ehmud Olmert: "Stát ve státě už neexistuje," řekl doslova a zdůraznil, že libanonská vláda je odpovědná za všechno, co se děje na jejím území. Zároveň Izraelci upozornili celý svět na pomoc Sýrie a Iránu, neboť oba státy tvoří páteř protižidovské aliance na Blízkém východě. Další válka tedy bude proti Hamasu, Palestincům, Hizballáhu, Libanonu, Sýrii a Iránu. Izraelci získali čas na zamyšlení, na dozbrojení a na intenzivní diplomatickou kampaň pro svou bezpečnostní politiku na Blízkém východě, kde se poprvé rýsuje aliance arabských států, které to s vyhlazením Židů myslí smrtelně vážně jako Irán. Navíc musí židovský stát vzít na vědomí, že přijal první rezoluci OSN z pozice poražené či minimálně nevítězné strany. Diplomatická pomoc USA na poslední chvíli, když bylo naprosto jasné, že válku proti Hizballáhu nelze vyhrát připraveným způsobem, jen prohloubí vnitřní krizi izraelské společnosti.
/n/n
Co vyhráli protivníci Izraele? První samostatně vybojovanou vojenskou ne-prohru (čili vítězství) v historii vzájemných konfliktů od roku 1948. Vojenským počtem malý Hizballáh se nenechal vyhnat ze svého teritoria na libanonské straně hranice ani při mnohonásobné přesile. Pomocí rusko-íránských protitankových raket "Maljutka" (z něžného názvu "Maličká" se v NATO stalo těžkopádné <em>Sagger 2</em> aneb <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/AT-3_Sagger">AT-3D</a>) dokázal poprvé zničit silně opancéřované tanky Merkava a minimálně jeden bitevní vrtulník. Navíc obstálo jeho vynikající a léta budované podzemní opevnění, vojenské velení, komunikační infrastruktura, trvalé spojení s civilním obyvatelstvem atd. A když k tomu připočteme fakt, že selhala izraelská zpravodajská služba a podcenila obrannou schopnost nepřítele, pak máme sice Pyrrhovo vítězství, ale skutečné. Na rozdíl od nedisciplinovaného palestinského Hamásu bojoval až příliš sebevědomý Tsahal proti inteligentní a na smrt odhodlané partyzánské armádě, která si osvojila disciplinovanou vojenskou taktiku a detailně analyzovala příčiny americké prohry ve Vietnamu. Šejch Hasan Nasralláh, vůdce vítězné strany, shrnul bojovou strategii v jednoduché televizní výpovědi: "Nejsme regulérní armáda a nebudeme bojovat jako regulérní armáda." Šejch komentoval bitvu v přímém TV vysílání, které se Izraelcům nepodařilo zastavit ani po bombardování hlavních vysílačů Hizballáhu. Hnutí tedy vyhrálo i mediální válku o mysli a sympatie Arabů. A to je absolutně nejdůležitější vítězství, nepočítáme-li trvalé ostřelování Izraele i po dvou týdnech ofenzívy. Nyní je jasné, že příští várka raket zaslaných z Iránu doletí až do Tel-Avivu, bývalého hlavního města. Jadernou hlavici zatím mít nebudou, protože Irán potřebuje k dozbrojení ještě nějaký ten rok.
/n/n
A co bude dál? Za prvé: jednostranná politika USA pod vedením nynější Bushovy administrativy dostala dost velký výprask, i vojenský. Bushův hodně nešťastný spojenec Blair bude muset zabrzdit v proizraelské politice. Dne 12. srpna 2006 publikovalo 36 nejvlivnějších islámských hnutí a organizací v Británii zásadní kritiku britské zahraniční politiky. A jestli chtějí Britové získat aktivní pomoc muslimů při odhalování domácích teroristických skupin, pak jim musí jít Blairova vláda alespoň trochu na ruku. Něco za něco, tomu dnes rozumí každý. Proto se tiše jedná o výměně zajatých rukojmí, když Izrael nezískal vojenskou silou své ukradené vojáky. V arabských zemích představují trička s logem Hizballáhu nejprodávanější artikl. To nemůže nechat chladnými ani USA, i když dobře vědí, že toto hnutí nemá s Al-Kaidou nic společného. Ale neinformovaným lidem v USA a ve světě lze namluvit cokoliv, při troše televizní pomoci typu CNN a Fox News.
/n
Za druhé. Hloupé a jednostranné ocejchování všech možných arabských hnutí a zájmů jako "teroristických" se postupně ukazuje jako velmi špatný nástroj k dialogu. O tom jsem se osobně přesvědčil díky rozhovorům s iránskými studentkami ve Francii, ať již muslimkami nebo křesťankami. Jejich perská kultura má úplně jiné rysy, než jaké jsou prezentovány v západním tisku. Podobně zcestně se vnímá i Sýrie, dnes snad jediná země na Blízkém východě, kde vládne skutečná svoboda vyznání - i pro křesťany. Ovšem, členství v radikálních organizacích typu Muslimského bratrstva se trestá okamžitým trestem smrti... A tak bychom mohli pokračovat.
/n
Za třetí. Moje studijní léta prožitá s egyptskými, syrskými a libanonskými jezuity mne přesvědčila o tom, že existuje jakási zvláštní verze demokracie - "islámská demokracie". Termín dávám schválně do uvozovek, protože nejde o demokracii v západním slova smyslu. Muslimský smysl pro kolektivní rovnoprávnost vyrostl z kmenového práva a z neustálých válek o území a o politickou moc. Přesto by se síla této lidovlády neměla podceňovat. A zásadně by se neměla podceňovat duchovní síla islámu, zejména beduínského ražení. Náboženský dialog mezi židy, muslimy a křesťany o stabilní a neválečné formě demokracie pro Blízký východ by mohl být prvním krokem k budoucímu míru. Příští válka v tomto regionu je totiž na spadnutí.
/n/n