Nejstarší česky psaný zákoník, Statuta Konráda Oty (podle Konráda II. Oty, 1189 -1191) rozhodně neumožnil šlechtě podnikat, jak se dnes tvrdí, a šlechta tehdy také nic takového nedělala. Jediný způsob podnikání šlechty, v té době běžný - šlechtic postavil vlastním nákladem kostel, najal si kněze, a pak vybíral od poddaných, kteří ani do kostela nechodili (možná často ani nevěděli, proč jim daně zvyšuje), desátky pro sebe - brzy přestal být možný pro odpor „církve“.

Nicméně, co nová formulace majetkového práva možná umožnila, bylo dávat majetek „církvi“. To bylo dřív, kdy byl majetek šlechty považován pouze za propůjčený od panovníka, nemyslitelné, neboť by se jednalo o zpronevěru. Situace byla samozřejmě složitější, změna se netýkala veškerého majetku - nadále existovala různá práva k různému majetku, některý majetek byl i nadále považován za pouze propůjčený, ale k jistému posunu zřejmě došlo. Zákoník tedy umožnil vstup cizího „kapitulátu“ - a tedy likvidaci českého majetku, první „tunelování“.
První, kdo této „mezery v zákoně“ zřejmě využil, byl šlechtic Hroznata, který založil kláštery v Teplé a v Chotěšově. Je dokonce možné, že „okusil“ obou konců tohoto zákoníku. Brzy se totiž dostal do sporu o „majetky kláštera“ se sousedními šlechtici. Můžeme uvažovat o tom, že klášteru možná dával majetky, které ani tak nebyly jeho, jako právě jeho sousedů. Ti jej chytili, uvěznili, a věznění nepřežil. Patrně za to, že se dopustil tohoto nebezpečného precedentu, byl „církví“ prohlášen za blahoslaveného.

Hroznatova příkladu brzy následovali další. Ne proto, že by byli tak zbožní. Spíš proto, že byli tak tržní. Majetek dávali „církvi“ těžko proto, že by chtěli „vykoupat své hříchy“ nebo „sprasit“ svou duši. Obvykle se tvrdí, že „církev“ tehdy byla v politice na vrcholu moci, a tak tedy šlo hlavně o úplatky mocným.

(I když podle jiných názorů (dokonce podle názoru některých „církevních“ představitelů) je „církev“ na vrcholu moci právě dnes. Třebaže to tak mnohým nepřipadá protože moc „církve“ je dnes daleko zastřenější, a panuje názor, že doba moci „církve“ je již za námi.)

Do konce 13. století pak byla třetina majetku v rukou této první „nadnárodní společnosti“ s daňovými prázdninami, takže do ekonomiky z něj příliš neplynulo. A podobně jako v případě zaměstnanců dnešních „nadnárodních společností“, kteří mají bezkonkurenčně nejhorší pracovní podmínky, také poddaní na „církví“ držených majetcích na tom bývali bezkonkurenčně nejhůře („tradičně“ na tom bývali nejhůř poddaní na územích držených olomouckým biskupstvím). ...Zdá se, že dnešní „nadnárodní společnosti“ podle všeho tuto „vrcholně středověkou“ „církevní“ politiku až detailně kopírují.

V románské době bylo sice jenom v Praze postaveno několik desítek kostelů, ale toto množství kostelů nebylo samozřejmě postaveno pro nějaký velký počet věřících. Musíme je chápat jako soukromé kostely šlechticů, sídlících v té době hlavně v Praze (teprve v průběhu 12. století se šlechta stěhuje na venkov za svými majetky a staví kostely i tam), kteří jejich stavbou dávali najevo svou „politickou příslušnost“ (kromě toho, že šlo, jak již bylo řečeno, o druh podnikání). ...Podobně jako nemůžeme velkolepé románské domy považovat za obydlí prostých obyvatel, ale právě za obydlí šlechty a bohatých kupců.

Do roku 1100 bylo v Českých zemích založeno 7 klášterů, do roku 1205 dalších 27. K jiřskému a břevnovskému klášteru přibyly kláštery premonstrátů - Strahovský klášter, johanitů - Ženy Marie pod řetězem u Juditina mostu, a další.

Přemysl Otakar I. (1197-1230) se na český trůn dostal již roku 1192, ale jeho bratranec, biskup Jindřich Břetislav, hned roku 1193 zaútočil na Pražský hrad, a po několika měsících jej dobyl. Biskup (od 1180) Jindřich Břetislav získal podporu císaře pomlouváním a slíbením úplatku 6000 hřiven. Po jeho smrti Přemysl hned také pro jistotu přestěhoval biskupství z Pražského hradu na Malou Stranu, k Juditinu mostu, kde biskupové a později arcibiskupové sídlili až do husitských dob, kdy biskupský (arcibiskupský) dvůr zanikl. I přesto pak byla Přemyslova vláda silně poznamenána zuřivým bojem pražského biskupa Ondřeje o moc (biskup opět bojoval hlavně pomluvami). Nakonec byl Přemysl roku 1222 donucen dát „církvi“ rozsáhlou imunitu.

...Pro ilustraci zločinnosti a fanatismu Říma té doby si můžeme připomenout dobytí a vyvraždění Byzance roku 1204, vraždu Filipa Švábského roku 1208 (a pozdější vyvraždění zbývajících Štaufů), vyvražďovací křižácké války proti albigenským v letech 1209-1229, nebo dětskou křižáckou výpravu roku 1212, jejímž výsledkem bylo, že většina z asi 50 tisíc dětí byla prodána do otroctví pedofilům, a zbytek pomřel cestou. Byly mezi nimi i děti z Čech.