Louis-Ferdinand Céline, vlastním jménem Louis-Ferdinand Destouches (1894 -1961) byl francouzský lékař a spisovatel. Céline je považován za jednoho z největších francouzských romanopisců a mistrů jazyka 20. století. Protože byl ostrý odpůrce establishmentu, jsou jeho názory vysoce kontroverzní. Byl přesvědčený antisemita a rasista. Dílo: Cesta do hlubin noci (Voyage au bout de la nuit, 1932); český překlad Jaroslav Zaorálek, Smrt na úvěr (Mort a crédit, 1936); český překlad Jaroslav Zaorálek, Klaun's band I a II (Guignol's Band, 1944 I, posmrtně II, česky 2001-2002); překlad Anna Kareninová, Od zámku k zámku (D'un Château l'autre, 1957), česky 1996, překlad Anna Kareninová, Sever (Nord, 1960), česky 1997, překlad Anna Kareninová, Skočná (Rigodon, 1969), česky 1998, překlad Anna Kareninová, Féerie pro jindy I a II (Féerie pour une autre fois, 1954 a posmrtně).

21. února 1950 byl Céline za vydání pamfletu Beaux Draps (V pytli, či Pěkný bordel, 1941) v nepřítomnosti odsouzen k propadnutí veškerého stávajícího majetku a poloviny majetku, který v budoucnu získá; týž soud Célina odsoudil k „národní hanbě“ a k vojenské degradaci; později byl Céline ve všech bodech obžaloby zproštěn viny, přitom se nikdy nevyjádřil, že by byl „pomýlený“ a své texty také nikdy nezavrhl.

Jako vojenský lékař byl v I. světové válce těžce raněn - stal se z něj 70% invalida.

Céline napsal tři pamflety, prý silně protižidovské, spíše bych řekl, že silně protiválečné: Maličkosti pro masakr (Bagatelles pour un massacre, 1937), Škola mrtvol (L'École des cadavres, 1938) a Pěkný bordel (Les Beaux Draps, 1941). Ve Francii platí dodnes zákaz vydávání těchto pamfletů, těchto nenávistných textů. Překladatelé nenávistných třeba biblických textů ovšem žádné podobné morální zábrany nemají, dokonce o tom obdivně píší a vyzvedávají etické hodnoty textů o vraždění a o návodech k vraždění. To Céline je oproti oněm biblickým textům hotový beránek. Jeho překladatelka, vynikající Anna Karenina, odmítla tyto pamflety překládat, prý jsou sprosté, příliš nenávistné, zkrátka nepřijatelně protižidovské, antisemitské. Kupodivu u nás vyšel jeden překlad - Školu mrtvol přeložil R. Horský, nakladatelství Meteor Praha 1939. Na internetu nelze o překladu ani o překladateli nic nalézt, dokonce ani o nakladatelství Meteor nelze najít ani zmínku. Dále ještě napsal silně protikomunistický a protisovětský pamflet Má vina (Mea Culpa, 1937). To by snad dnes u nás mohlo bez problémů vyjít, no ne? Taky navíc existuje článek - Budou zabíjet nezaměstnané, aby zlikvidovali nezaměstnanost? No přece takový článek by měl vyjít na první stránce kterýchkoliv levicových novin. Proč nevychází?

Céline o sobě hrdě prohlašuje: Ano, já jsem rasista. Židé jsou rasisté už skoro tři tisíce let. Jsem rasista stejného zrna jako oni, ale neskrývám to jako oni. Jsem antisemita, nenávidím Židy úplně stejně, jako oni nenávidí nás, góje. (Ten židovský rasismus, čistota židovské rasy - to se datuje už od Ezdráše, který roku 458 př. n. l nařídil zákonem propuštění nežidovských manželek, od té doby až podnes existuje u Židů ryzí a čistý rasismus, ten zákon je platný pro Židy i dnes!) Všechny války, co se kdy v Evropě a vlastně i ve světě konaly, zapříčinili a zinscenovali židovští bankéři. A s neúprosnou logikou dochází k závěru, že Židy je nutné z Evropy vyhnat, a to může dokázat pouze Hitler, nikdo jiný. Anglie je hlavní příčinou, Anglie je židovská. Londýnské City a Wall Stret v USA - to jsou centra židovské moci. Zisky ze všech válek měly banky a Céline tvrdí, že jsou v židovských rukách, uvádí i jména vlastníků, copak mohl za to, že to byli samí Židé?

Moc hezky to vyjádřila jedna bloggerka pod článkem o Célinovi: Nenáviděl stejně Němce jako Židy, nenáviděl bohaté stejně jako chudobné, nesnášel umělce, které považoval za šarlatány, obviňoval a ostouzel vědce, politiky, dobrodince, slabé i silné. Céline jakoby nenacházel nic. Nic na vyvážení. Žádné iluze. Po přečtení jeho knih máte pocit jakoby vám někdo rozvrtal všechny zuby.


Svět je groteskní, směšný, ale ještě víc nespravedlivý a zlý.

Proletariát, to byly dvě sorty lidí, darebáci, vykukové, prašivci, co si nedají říct a skončí na šibenici, a dobře jim tak!... a ti druzí, pracovití lidé, kteří chcípají důstojně, ani neceknou… Potom existovala ještě jedna rasa, kterou měli všichni v úctě, rasa bohatých, co jezdí na dovolenou…

Armáda je nejenom školou zločinu, ale rovněž školou neřesti, podvádění, lenosti, přetvářky a zbabělosti.

Rekruti, dezertujte. Je to lepší než být hračkou ukrutných alkoholiků a zběsilých oprýmkovaných šílenců, kterým budete vydáni napospas ve vojenských žalářích. Chopte se pušek, které vám dají, ale ne abyste s nimi udeřili na nepřítele. Udeřte proti svým nadřízeným buržujům, kapitalistům. Lepší je zabít francouzského generála než cizího vojáka. Lepší je být svobodný v cizině než otrok v kasárnách.

Kult Hrdiny je kult toho, kdo měl štěstí. Hrdinství nevyžaduje zralého ducha.

Bedřich I. pořádal na náměstí manévry, řídil je taktovkou, někdy nechal zmrskat zbrojnoše důtkami, jindy dal ubičovat k smrti - to byla disciplína, potom si zahrál na flétnu a psal ve verších Voltairovi.

A potom jsem byl u Společnosti národů, to už jsem věděl, na čem jsem, opravdu jsem viděl, že světu vládne Dobytek, Mamon! Jakýpak copak! a pěkně neoblomně.

Továrna, prokletý pracovní tábor, kde je úsměv zbytečný, snaha marná, utrpení vyhaslé…

O farmacii existuje velký zájem, spíš na nemoci profitovat než ji léčit.

Všichni otrapové tohoto světa se vrhají na velké problémy jako mravenci na uhnívající langustu.

Chcete nějaké moudrosti? Tak si zajděte do univerzitní knihovny, tam je nepřeberná spousta mouder.

Poslyšte: jsme tady na světě, abychom se prostě jen tak flákali. A nenechte si od nikoho nakukat nic jiného.

Tolik umění, celý staletí takzvanejch mistrovských děl, pronic a zanic. Samej podvod! zločin!

Ty umělci a ta nakašírovaná přetvářka…

Tyhle (nakladatelské) sklepy? odpadky, smetí, brak z nejmíň tří čtyř Výstav! pohřební haraburdí, samej papírmašé, štukatura, obrovský baldachýny a všechny ty klenby? Vysoký jak tři čtyři Notre Damy…

Rozvykládaj se jako Proust, nebo zazpívaj ještě líp? že by?

Votroci ve vsi nejsou vod tý doby, co nad ní vlaje náš prápor, teďka je to tu svoboda na celý čáře.

Není na světě nic, co by se nemohlo stát předmětem zbožné úcty, a jistě jsou na světě i lidé, kteří uctívají hovno, protože jsou na světě lidé, kteří je jedí.

To bych potom byl jedinej svýho druhu v celý republice, něco takovýho, jak je president, ale na opačným konci.

Já jsem zde proto, že jsem to chtěl, ale zvostávám tady jenom proto, že ti ostatní mají takovou svobodu, že mě můžou nechat chcípnout hlady, kdybych zdrh...

Vy jste inteligentní člověk, nezůstávejte ve Francii, jeďte zkusit své štěstí do Ameriky, do New Yorku, zde se z inteligentního proletáře stává revolucionář, kdežto v Americe se z něho často stane boháč. Zde budete až do své smrti náležet k té náramně zajímavé třídě osmi miliónů námezdních pracovníků, kteří nevydělávají ani pět stovek měsíčně, a to stačí tak na to, aby člověk byl vlastenec, ale, jak zkušenost dokazuje, nestačí to na to, aby se člověk mohl dosyta najíst. Hleďte odtud vymáznout, kamaráde, nebo se z vás stane komunista, a to taky člověka nenasytí.

S tuhletou hrou světel to svým rytmem opravdu proniká hmotu; to už není jenom džez, to je vysvobození substance hudbou. Vynalezl jsem také vibrační soustavu v opěradlech židlí, někdy vám to ukážu - dokonalý souzvuk mezi diváky, umělcem a hudbou. - Kdepak souzvuk! K tomu by diváci potřebovali ještě kyprou zadnici na klíně. - I k tomu dojde. - I ne, ne, roztomilá dámo, to, co navrhujete, to je jenom pro boháče. Pro chudáky je jenom prožitek zrakový. Pro menší chudáky také čichový a jenom pro boháče také hmatový.

No a abych v sobě posílil sebedůvěru, jsem se šel podívat na všechny mizerné kusy, které se v Paříži hrály, a bylo jich panečku, no ale opravdu na ty nejmizernější; a potom jsme si v kroužku spolupracovníků řekli: „No tak to vidíte, co všechno se hraje, že? A vidíte to: lidi na to přesto chodí!“

Mistr Pišpiš vrhající své myšlenky na papír, taková slabomyslnost, taková záliba v nicotnosti. Vždyť už psát je hnus; je to sekrece, je to vyměšování. Copak se člověk dává fotografovat, když sedí na záchodku? A kdyby se tak dával fotografovat jenom mistr Pišpiš! Ten alespoň, jak je všeobecně známo, je úplně zpitomělý knihami, ten nikdy nepoznal nic jiného než to. Ale to dnes dělá kdekdo. Velkoprůmyslník pan Červotoč, muž se zamračeným obočím, předseda papučářského kartelu, se nedá vyfotografovat jinak než u svého ohromného psacího stolu á la Shakespeare, místo aby se dal vyblejsknout s kapsami takhle po obou stranách nacpanými.

Až dosud bývalo vždycky možné zastavit nepřátelství mezi dvěma národy. Byli chudí, a když chtěli válčit, byli odkázáni na peníze cizí. Ale jakmile budou mít peníze, jak je budeme držet na uzdě? - Snad bychom je mohli dát odzbrojit? - To zas bychom uváděli v pokušení jejich sousedy. - Tak jmenujme Neutrální kontrolní komisi a arbitrážní komisi.- A co pakt o neútočení mezi těmi státy? - Proč ne hned alianci?

Zahájili by tiskovou kampaň i u mikrobů, kdyby nabyli přesvědčení, že i z mikrobů se mohou stát vlastenci.

Ty víš, že dobře nevidím. Ono je ostatně zbytečné vidět dobře. Vidím velice špatně a nijak si na to nestěžuji, protože se mi zdá, že člověk líp uvažuje, než když vidí jasně; vidět dobře kolem sebe, to člověka rozptyluje, okolní svět tě láká a upoutává, nepouští tě z prstů, brání ti soustředit se. Termiti, ten drobný hmyz, to nevidí nic. A přece ovládají celé velké končiny v Africe, celé ostrovy... Podle mého přesvědčení by tihleti termiti ovládli celý svět a vyhnali by nás z něho, jenom kdyby v Evropě bylo trochu tepleji. Možná, že na má slova ještě dojde... Lidstvo ztrácí příliš mnoho času tím, že se místo do sebe dívá kolem sebe.

I když jste tam nic neviděl, musíte o tom, kamaráde, vypravovat, a dlouze, důkladně, obšírně vypravovat! A jak, a proč jste nic neviděl, a co by bylo bývalo třeba vidět a co by možná bylo někdy vidět, kdyby to a kdyby ono, a potom ještě to a ono že se tam děje, dálo nebo bude dít. Dostával jste za to přece plat, příteli!

Cesta do hlubin noci: Na jatka, vychrtlá holoto! Vymačkané citróny. Po miliónech pochodem vchod! Dobrý lide, tohle je to pravé! Všichni pro to umírejme! Lid touží pořád jen po smrti. Má to v povaze. …to byl náš poslední žoldnéř. Voják neplacený, to bylo něco nového. Tímto dnem začíná nová epocha!

Pan ministr si v neděli zase přijde poprdět u prefekta a po obědě žalně rozezvučí tlamu nad „rovy našich dobrých hrdinů“.

V životě lidském důležitý význam nemají zločiny, těch si už nikdo nevšímá.

Jsme zvyklí denně se sklánět před nejhoršími lumpy, jejichž bohatství s námi uctívá celý svět a jejichž život, jakmile se naň podíváme trochu zblízka, se nám přesto jeví jako dlouhý denně opakovaný zločin, ale ti lidé požívají slávy, poct a moci a jejich zločiny jsou chráněny zákonem. Přitom nepatrná krádež a hlavně krádež nejběžnějších potravin, kusu chleba, masa nebo sýra, má pro takového zlodějíčka za následek veřejnou ostudu, naprosté vyloučení z lidské společnosti, těžké tresty, automatické zneuctění a neodpykatelnou hanbu, a to ze dvou důvodů: především proto, že původce takových zločinů je obyčejný chuďas, a tento stav platí přece už sám o sobě za nedůstojný a potupný, a potom proto, že jeho skutek je zároveň jakousi němou výčitkou ostatní lidské společnosti. Krádež spáchaná chuďasem se stává zlovolnou individuální vzpourou. Kampak bychom s takovou došli? A proto jsou drobné krádeže na celém světě trestány nadmíru přísně nejen na obranu společnosti, nýbrž také a hlavně, pro citelnou výstrahu všem Ubožákům, aby se pěkně drželi svého kopyta a své kasty, aby pilně dřeli a od staletí ke staletí v radostné odevzdanosti umírali uprostřed nekonečné bídy a hladu. Tenhle svět je jedna OBROVSKÁ LUMPÁRNA.

Vy všichni, drobní chudáci, ztroskotanci života, věčně bití, olupovaní, štvaní, varuji vás: kdykoliv se o vás začnou starostlivě zajímat mocní tohoto světa, vždycky to znamená, že z vás chtějí udělat kononenfutr. Vždycky to začíná takovou starostlivou péčí.

Válka dráždí vaječníky, o tom není pochyb.

Chudákům se nežilo dobře nikdy, ale alespoň je nikdo nekuchal tak houževnatě a úporně, jak to dělají naši dnešní tyrani. Ti dovedou myslet na lidi vždycky jenom zištně nebo sadisticky. První začali balamutit dobrý lid filosofové, ach, ti pro něj měli nových pravd! A krásných! A neošoupaných! Třpytily se novotou až oslňovaly. Ať žije Voltaire, vivat Diderot…

Celý ten čas války jsem žil ve strachu, že budu ve válce zabit, a taky v obavě, že v míru pojdu hladem.

Domov důchodců: Ti staří dělníci tu byli zavřeni jako v nějaké zaplivané ohradě a přežvykovali všechno to svinstvo, které se jim za dlouhá léta otroctví nastřádalo v duších. Bezmocné záští, zatuchlé v zaprděné nečinnosti společných příbytků. Svou poslední mekotavou energii vynakládali jenom na to, aby jeden druhému ještě drobet uškodili, a aby se ve zbytcích svého požitku a dechu navzájem utloukali. To bylo jejich největší rozkoší. V jejich zkornatělých tělech nebyl už jediný atom, který by nebyl skrz naskrz zlý.

Chudáci se nikdy nebo skoro nikdy neptají, proč pořád tak trpí. Stačí jim, že se navzájem nenávidí. S kým a s čím by měli mít soucit? Nač by to dělali? Pro druhého? Copak někdy někdo sestoupil do pekel místo někoho druhého? Jenom se dívá, jak ho tam strkají. Víc nic.

Tam město v hromadách výkalů a smetí veřejně vystavuje svou obrovskou zadnici, jsou tam fabriky páchnoucí všemi skoro neuvěřitelnými pachy, zdi v těchto končinách, to jsou už rakve.

Matka byla pevně přesvědčena, že údělem chudáků jako je ona, je za všechno trpět, že je to jejich poslání na tomto světě. Tak jsem byl zahnán zpět do ohrady, v níž jsou chováni obětní berani.

Nedospíváme dnes k tomu, že před rozumem opravdu moderním, má všechno stejnou cenu? Dnes už není nic bílé, a stejně: nic není černé. Všechno je rozmazané! Veřejně vyhlásit všeobecný duchovní bankrot! Štveme myšlenky na druhou stranu rozumu, na tu pekelnou stranu, z níž není návratu! Pojď rozume, ať tě prohloubím! Pojď, ať tě rozšířím! Ať tě ztyranizuju!… Plné ruce mají toho, co zbylo z ducha, celí jsou tím zalepení, groteskní, všichni tím páchnou. A jede se! Do říše pana Blázna! Konečně! To potom bude osvobození!

Sever: Vy už neexistujete! To vám ještě nedošlo? Vymazali vás!

Usmrcovat po kapkách, pravej řev, mučení, střeva po celý aréně! a k tomu hedvábný podkolenky, falešný cecky, vzdychání a kníry. Ne, trochu Stalingradu, tenhle cirkus zavře všechna divadla.

Válka může zuřit na sedmi frontách a po všech mořích světa, ale kaviár tu bude pořád - vybraný jídlo je „ve státním zájmu“.

Pro ty, co jsou vyřízený, máme rasistický žvásty. Elita je elita, jakkoli a kdekoli - ty ostatní ať si maj svý mítinky a hrabou se ve svých sračkách, těm necháme politický žvanění, hulákání, zdvižený pěsti, spuštěný pěsti, vyvrácený palce, tahle havěť ať je na kolenou, na zemi nebo v hajzlu.

Zelí, květák, boršč a nebo hovězí vývar bude mít vždycky stejný rmutný prdy - trávení se diametrálně liší: u Windsdorů, v Kremlu, v Elysejským paláci, co chce „inteligence“? Štěstí, úsilí? Chtěj mít stejný prdy jako Chruščov či Picasso.

Můžeme vydržet tak dvě tři tisíciletí - krvavé čistky, řečnění a řečnění a hlasování zas a znovu Hurá! ať se pithecantropie vydovádí a pořádně! - ze slují se nevychází jen tak pronic zanic.

Že se Vesmír nestydí!

Pitekantropové s maturitou!

Berlín: na každém chodníku byly všechny ty trámy, cihly, střešní tašky, kamna… navršený v dokonalých kupách, ne jen tak halabala, ale očíslovaný, kdyby třeba náhodou zítra válka zčistajasna skončila, budou mít v cukuletu všechno zpátky. V Hirošimě by tohle nemohli, pokrok má i stinný stránky … V Berlíně by za týden dali všechno zase do latě.

Hitlerjugend, Hitlerův dorost, Atilův dorost, Pétainův dorost, de Gaullovi hoši, mládež Chruščíkova, Ramsesova… stačí jim jen přilepit správnej odznak a už to s nima mává, dodaj vám celý popravčí káry skalpů.

Masakrující válka, to je jedna věc, nadělá to rámus, ale nic se tím nevyřeší … že by mikrobi už neměli zájem? Ani atomovka nevezme konce bez mikrobů … takovej virus nám pěkně v tichosti napadne strašlivou armádu, že vám z ní za tři týdny nezbude kámen na kameni, všichni blijou, odrovnaný, duše, střeva … všechno dychtí jen po míru, tohle rozhoduje … napalm, plyn, síra, nesmyslný zlo! Právoplatnej mor by zabral víc. Když se bacily na nic nezmůžou, válčí se dál. Mír nediktujou maršálové ani diplomati, o míru rozhodují blechy a krysy.

Pravá železná opona je mezi bohatejma a nuzákama. Mezi stejně majetnýma jsou otázky idejí nicotný. Zazobaný nácek, obyvatel Kremlu, správce Rhony… jsou jedna ruka, vyměňujou si manželky, popíjejí stejnou skotskou, promenujou po stejných golfech, smlouvaj o stejný helikoptéry, společně zahajují lov, snídaj v Honolulu a večeří ve Svatém Mořici… a zbytek? Ať se jde bodnout a nezaclání, špinaví otravní vandráci, somráci, žebrota, do lochu s nima.

Po atomovce … najdete je, mravenci, termiti v klimatizovaných ochozech v podzemí pod Kilimandžárem.

Kdepak, neblbnou jenom politikové … ve sborníkách výzkumných ústavů technických je víc pitomostí než ve zprávách ze Sněmovny.

Veškerý totální války, Revoluce, Inkvizice, Převraty, piruety Režimů … to je pro spousty lidí skvělá příležitost zaslaná prozřetelností.

Všechny velký národní obrození začínají vždycky tím, že se krade ložní prádlo.

Škola mrtvol: Civilizace je prohnilá, chytající se šidítek pokroku a defektní racionality, člověk je směšně sebestředný a zoufale nešťastný. Jediný pokrok je v tom, že svět je čím dál starší a hloupější, lidé jsou stále zkaženější a zdegenerovanější, fyzická a morální ubohost jedinců dopadá na celé lidstvo. O jeho nevyhnutelném zániku, jehož si krutá a lhostejná příroda sotva všimne.... Částečně se vybili ve válkách, pár se jich utopilo, něco se navzájem požralo, jiní na sebe sami vztáhli ruku, jedni uhnili nicneděláním, druzí si vyždímali mozek nad knihami, další se přecpávali a spouštěli, prostě zkoušeli všechno možné proti přírodě, až skončili špatně. Vlastním a jediným cílem všeho bytí je umírání.

Jsme ve válce. Není třeba dodávat, že v poslední z posledních. Už jsme v kole. „Co vám na tom záleží? Vám, který budete popraven hned na začátku. Vy tou válkou dlouho trpět nebudete.“ Pojít, to nic není, nejhorší by bylo, kdyby mne tak někdo vzkřísil z mrtvých.

Ještě nikdy nebyly žvásty tak blekotavé jako nyní. V celém světovém prostoru, po všech kabelech a ze všech paragrafů nedoléhá k vám nic než výzvy, silácké řeči, obrovské manifestace a naduté bouření. Nejlepší duchové doby řinčí mečem, zaujímají paví postoje, vystřelují salvu za salvou, pachtí se do úmoru, metají kozelce, chrlí propagandu, všechno se otřásá jejich ozvěnou.

Veletrh na Slova je zahájen.

Novináři, spisovatelé se chlubí, že svými články zarazili válku, že ji zaškrtili, zahnali, zažehnali, šlápli na krk, znemožnili, odvrátili nádhernými tirádami, odstranili všechny příčiny konfliktů, vymačkali hnisavé a krvavé vředy války, že už se nikdy neobjeví, a to všecko jediným účinkem své psavosti, stylistického manévrování, házení písku do očí, alchymií dialektiky a hromováním, tak! Tady je chytnu při činu! Všude rozhlásím jejich hanbu, vykřičím ji po všech střechách, všechno, co si myslím, všechno, čím se mi ti žvaniví chlubilové zhnusili.

Vypočítaná od roku 1889 stále opakovaná jatka, oslňující válečné operace, tisíce smluv, tajných, mlčenlivých, slavnostních. Statečná Paříž nezapře svoji řeznickou minulost. Kreténská Francie, bude z tebe nádherný jitrnicový prejt. To se podává, když je vřelý. Francie veselá, bezstarostná, které na kousku masa nezáleží, jen když se na prsou octnou vyznamenání! To je nejpříšernější, nejobrovitější vyvražďování ve jménu osvobození, které kdy svět viděl. Tisíce a tisíce požárů zaplane po celé zemi, že na ní nezbude než zeškvařená kůra. Árijci! Vzhůru všichni k sebevraždě! Proč nechcete zhebnout rázem za hromadného vraždění? Všechno je už připraveno od roku 1893.

Ach, jak jsme spočteni, rozděleni, organizováni, stahováni z kůže, usměrňováni, vydáváni z jednoho evropského konfliktu do druhého, podle map a transportů. Ach, jak snadný jest pro Američany obchod s naším masem, které není zmrzlé v lednicích, nýbrž čerstvým masem pro bláznivé bitvy, čerstvou krví.

Stále z Ameriky zaznívají naléhavé výzvy, abychom se dali bez dalšího váhání proměnit v historickou cupaninu, na legendární krvácející maso, na demokratické nekropole. Ach Verdun. Ach Panna Orleánská! Ach Clemenceau. Jak na vás vzpomínají, jak vás zbožňují! Jste v amerických nebesích! Božstva našich jatek! Ach! Zakoušet statisíce mučení v pravdě! Jaká milost! Všechny slasti křesťanského cirku! Za triumf demokracie! Všichni mučedníci, nevýslovně vděčni Litvinovovi, Rotschildovi, Blumovi... že tak dobře obchodovali. Dost omylů, dost dělání drahoty. Sem s tanky! S kulomety! Ať to trochu lítá, údy, duše, mozky, ať se to vznáší jak mýdlové bublinky! Ať se božsky zařehtáme.

Jsme unášeni velikostí oběti! Chvějeme se celí radostí při myšlence, že záhy díky ziskům na našich bojištích, z našich dvaceti miliónů mrtvol, nabudete opět své chuti k životu, svůj šílený blahobyt, svoje rozkošnické omdlévání pýchou, nejzářivější, nejvyšší slast zažijete, jásající Kabalistická Apotheoso!

Touha umírat v posteli jako jindy... Ah! Ah! To by to dopadlo! Katastrofa! Vrchol všeho!

Jen co se zase vzmůže Hollywood a Philadelphie a všech těch 48 amerických států! Pak rozkvete blahobyt všude. O to se postarají kulomety a granáty! Toť americký lék!

Vojíne od druhého pluku útočné vozby, Persching vás nepoznává! Vychvaloval vždycky váš zápal! Roosevelt se shlížel jen ve vás! To je zrada! Což se nestydíte, že jste ještě naživu, zatímco Samuel Cohen, tento starostlivý demokrat, stoprocentní Američan, trpí nad katastrofálními ztrátami v obchodě a schne zoufalstvím nad nedostatkem objednávek? Alespoň zdechnout musí každá francouzská mršina, nebo se dvakrát třikrát zmrzačit...

Největší podivuhodností a velkorysostí na nich jsou jen jejich závratné platy. Kdyby tam alespoň nedělali vůbec nic, nebylo by zlo tak veliké, zamhouřili bychom nad tím oči a řekli bychom si, že máme o několik Židů víc, kteří jen září, že si mohou hrát na diplomatické excelence. Ani bych vám o nich nehlesl, kdyby znali alespoň trošku míru, zdrženlivost a kdyby si plně uvědomovali svoji nicotnost. Ale kdepak!

V té newyorské kuchyni znají všechno do podrobností a zejména znají konce... Jsou velmi dobře zpraveni o toku událostí.

Nejkrásnější národní prapor, nejkrásnější emblém Francie: střeva francouzského vojáka, pajšl hrdinného francouzského infanteráka. Střeva francouzského vojáka budou ovíjet celý svět, jednou, dvakrát, třikrát, pořád, aby zvítězila demokracie, tak dlouho, dokud se nespotřebují všecka. Vyhřeznou v nejslavnějších bitvách.

Jaký protiklad. Starousedlý opravdový Francouz je opatrný jako nikdo, lakomý, když ho pokoušíte kvůli penězům, když mu chcete sáhnout na pokladnu, hodnoty nebo pozemky, stává se zlým, mrzkým, jedná s vámi hrozně, chce vás zabít. Přijdete-li však naopak ho požádat o jeho maso, jeho kůži, běží-li o pobřišnici, o opravdový poklad jeho osoby, neřekne vám ani zlomyslné slůvko, můžete na to jít přímo, bude samá laskavost, ani povzdech odporu, můžete jej celého rozpárat, všechno žádat, všechno si vzít.

Na záchranu, obranu svobodných demokracií? Jaký prostředek? Jaký lék? Na koho mohou demokracie spoléhat? ... Na vaše maso přece! Na výborné demokratické armády! Živené krásným duchem ochrany a pomsty! Tak statečné! S tak úžasnými vojevůdci! Tak skvělá vojska! Ruku v ruce se srdečnými Rusy! Jen se dobře držte, vojáci „demokratického“ Ruska…

Všechny páky Války, Míru jsou v Londýně.

Jak dlouho bude trvat příští „poslední“ válka? Nejposlednější poslední. Přinejmenším deset let. Bude to opravdu „poslední boj“, bude to konečné řeznictví, krev poteče potoky, šílenství, vyvražďování. Úplná hemorrhagie. Mohu to dobře prorokovat, mám na to jako lékař právo. Na konci příští války viděl by člověk tolik věcí, přihodí se tolik podivností, že si nikdo ani nevzpomene kdo, ani proč ji začal. Zmizíme tělem i duší z tohoto území jako zmizeli Galové, největší paroháči křesťanští. Nezanechali nám z vlastní řeči ani dvacet slov. Ale zůstane-li po nás aspoň slovo „hovno“, bude to již krásný úspěch.

Naše příští mobilizace, právě tak zbytečná jako všechny ostatní, mohla by být na svém vyhlášení černě zarámována jako „Úmrtní oznámení“, nebo ještě lépe „Národní úmrtní oznámení“. Toto orámování by bylo jako rámec Národního sjednocení a oznámení by bylo především určeno Svědomí světa.

Francouzi od prvního dne, ode dne nástupu do vlaků na Východním nádraží, odjedou doslova, aby se nenávratně rozplynuli v katastrofě, a nenajde se po nich ani stopy. Ještě jedna taková čistka jako čistka z roku 1914 a je konec plemeni. Dříve byla Francie Galií vlasatou, později plešatou, pak se stane Galií hřbitovní.

Naše mánie, abychom byli o všem informováni, naše bláznivé vyptávání, proč a zač se máme dát zabíjet, to všechno se jim zdá urážlivé, vulgární a krajně odporné. Před jatkami a dělat cavyky? To je přece hrozitánská ostuda, a je to protidemokratické, protihumanitní a protipokrokové. Naše existence je jim lhostejná a tím spíše tudíž naše existence kolektivní.

Vraťte životní rytmus tomuto národu, dejte mu nadšení a lyrismus, dejte mu Boha! Dejte mu Duši, přistoupí k ní také tělo! Jen se neptejte národa po jeho mínění.

Tato kurví vlast bude rozsekána na padrť na pěti frontách, rozbita kulomety zpředu i zezadu, do tří měsíců se promění v mršinu šířící puch smrti.

Říkám vám to dost jasně? Trochu pozdě vám svítá v hlavě. Zameťte trošku část zemského povrchu na kterém jste, buďte tak hodní. A to místo, z kterého budete smeteni, dobrovolně postupte! No tak, hezky poslechněte!

Proletáři, dělníci, rolníci, přestaňte si konečně namlouvat, že se chcete dělit až do poslední žilky. Jste všichni sveřepě osobní, pokrytečtí, pustošící, závistiví. Čekáte jen na znamení, že přišel den odplaty, abyste se vrhli osobně na krámy, abyste si osobně posloužili, sami si naprali nácka a přitom si vyřídili nějaké osobní účty s velmi osobním nepřítelem. Nikdy revoluce nesloužila jiné věci, tato, příští, marxistická, bude horší všech předcházejících, dokonalejší.

To bude něco čistého! Pokrok na vás čeká! Pokroku, zde jsme! Čistí jak oko! Ožralí jak třicet šest papežů. Krvaví jako jatky! Blbí jak plakát! Jako třicet šest tisíc volebních plakátů! Rozumoví jako záchod! Půjde to! Půjde to výborně! Evakuace začíná! Vzhůru na buržoa! Do toho!

Buržuj? Ale vždyť on též je záchod! A jaký! „Člověk kadí, má hlad, to je vše!“ Buržuj je bratrem lidu! Krev za krev, kletý buržuji! Bratr, kterému závidíme, na nějž žárlíme! Bratr, jemuž se povedlo! Také postavení ve světě! Nejobdivuhodnější ze všech: Buržuj! Váš rozumový idol, Lide! Váš Bůh dělá Buržuje!

Sníte jen o tom být jím, na jeho místě, nic jiného, být jím, Buržujem! Ještě víc než on! Pořád víc Buržujem! Toť vše! Dělnický ideál znamená dvojnásob buržujských rozkoší pro sebe sama. Dvakrát tolik střev, dvakrát tak silných, dvakrát tak dlouhých (22 metry místo 11) jen pro sebe. Dvě, tři auta spíš než jedno, čtyři silná jídla denně, osm aperitivů, a vůbec žádné děti, tedy trojnásobná úspora! Nadburžoasie ještě víc břichatá, motorizovanější, výhodnější, více opovrhující, více konzervativnější, pitomější, pokrytečtější, sterilnější než je nynější: která nebude už na nic myslet, o ničem snít, leda o jídelním pořadu příští žranice, o lahvích, jež by se daly pít čtyřmi nebo pěti hrdly, břicho navíc. A pak tedy „ať žije policie“. Ťukni si! Ať žijí poldové! A četníci! A Pozemková banka!

Lačná střeva proletářská proti plným střevům buržujů, to je celá mystika demokracie! To je stálé, ale leze to, je to těžké, unavuje to, smrdí to.

93! 71! 36! Velké demokratické davy k slávě Boha - Lidu! Boha - Dobytka! Boha - Lidu v slovech, Boha - Dobytka v činech. Lid pro všechny jatky.

Spustit nás do záchodů všeobecného hlasovacího práva...

Král Jiří, Roosevelt, Pétain, Stalin, Kominterna, Blum, Sněmovna lordů, Velký Orient, Proklatci dobře živení, Thorez! Kdo jsou principálové těchto panáků? Kdo tahá za provázky? Kdo má vrchní dohled na jevišti? Ale sběrači zlata přece! Židovští bankéři! Židovské trusty! Já Pétain! A ať někoho nachytám, že se ukrývá! Pěkně ho upeču. Po čtyřech. Po tisíci. Po desetimiliónech! Pochod! Sejdu se s vámi v Nekropolích. Přeji si, aby to byl nejohromnější hřbitov! Můj Hřbitov! Pétainův! Největší! Největší, nejfantastičtější jaký byl kdy nacpán! Jsem již stanoven hlídačem! Klobouk s pery! Vyšňořen! Nadakademik Velikého Francouzského hřbitova! Chci, aby zakrýval celý obzor!

Říkám vám, člověk získá a najde mnohou číšku nejlepšího humoru při čtení novin zprava, ze středu a z levice, vyjeví se, uchechtá se, ba ještě více, jak tak mohou lhát, podvádět, zakrývat, vykládat, chrlit, falšovat, poplivávat běh událostí, vymalovat černě nebo růžově události podle barvy podpor, zakrývat, proklínat, vraždit, chválit, kroužit podle obsahu obálky. Od urážek k extázím, to je podivuhodné, jak mohou zhasnout, rozsvítit, roznítit, zamrazit názor trapných poběhlíků. Provazolezectví mezi řádky.

Zlato ovládá a velí v demokraciích všemu, lidem, vládnoucím, věcem, zákonu, umění, hudbě, zadnici, vojsku, životu, smrti, duším.

A co dělá lid? Naslouchá si, jak mluví, krká, nechá se oblýskávat blbostmi jako skutečné holky, malichernostmi, dětinstvím. Počítá sklenice na stole... nikdy nejde věci na kloub. Nikdy! Lid, to je pro smrt opravdová hračka. Zatroubí polnice, sám se přinese, není třeba mu něco vykládat. Je tu stále. Čeká.

Rychlá transfuze ... Výkonnost vojáka se díky tomuto vynálezu podstatně zlepší. To to poletí, tělo proti tělu! Desetkrát, dvacetkrát lépe než v roce 14! Díky transfuzím! Padesátkrát více než za císařství! Ztráty bojových sil vykrvácením budou sníženy na minimum. Dost už bylo těch krveprolití, těch náhodných hekatomb, toho groteskního řeznictví jako u Charleroi například, kde bylo vyřazeno, předčasně vykrváceno tolik vojáčků, kteří mohli velmi dobře držet, znovu napumpováni, ještě tři, čtyři a pět dní, pod lavinou kulometů.

Uvažte jen trochu, že vydělávám svými knihami, svými romány prostě desetkrát tolik peněz, než potřebuji k žití. Uložil jsem si stranou malý balíček pro nebezpečné dny. Ukryl jsem dost, abych nepotřeboval, i kdybych žil sto let, od nikoho nic. 35 let jsem těžce pracoval, teď je konec, teď si mohu tu mou velkou hubu otevřít jak chci, kde chci a kdy chci. Píši, co si myslím sám a nikdo mne neplatí, abych myslel. Nikdo, nebo alespoň skoro nikdo, nemůže se chlubit, že si může podobný přepych dovolit. Já mohu! Je to můj přepych. Můj jediný přepych. A to není konec! Ještě jsem práci neukončil. Neštěstím je, že vás lidé posuzují vždycky podle svých vlastních tendencí, a že jsou téměř všichni na prodej kterýkoli den, za každého počasí. I ti nejbohatší, nejvznešenější. Ve skutečnosti je jejich život jen věčným děvkařením, více méně ozdobným, více méně zahnojeným, nákladným, domýšlivým. A pak vám řeknu ještě jednu dobrou věc. Opravdu výnosné obchody se dělají na levici, ne na pravici. Německo a Itálie jsou jediné dvě země, které mi nikdy nepošlou za překlad ani brka. Překládají - a to stačí. Myslíte, že moje malé pero nic neplatí pro nakupovatele z Kremlu, Intelligence Service, Anglické Banky, pro ty nakupovatele, kteří zasypávají stále zlatem i ty nejhorší hlupáky? Je to snadnější, opuletnější, dovolenější, ukousnout si u zednářů. Všechny pocty!