V minulém díle nekonečného seriálu o duchovnu (<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=224">XII</a>) jsme se zabývali personální podobou duchovní krize, kdy cítíme ve svém nitru něco víc než jen apel morálních hodnot. Snažil jsem se "fenomenologicky" popsat rozdíl mezi zakoušením etického konfliktu (tj. výzvy určitých mravních příkazů ve svědomí) a pocitu "být osloven" na mnoha rovinách současně, nejen v oblasti etické. Tento typ rozhovoru se sebou samým stojí zato prozkoumat podrobněji. Ohlédneme se proto i zpět do historie myšlení.
/n/n
Abychom charakterizovali tuto nově odkrytou oblast v duši, musíme nejprve najít vhodné literární či filosofické vzory. Řecký filosof <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/filosofie/filosofove/sokrates.html">Sokrates</a> popisuje v některých dialozích (např. <em>Obrana Sokratova</em>) rozhovory se svým soukromým "božstvem" (<em>daimonion</em>). Tento vnitřní hlas jej nabádá, čemu se má vyhnout, ale nikdy jej nenutí dělat to či ono. Jde o hlas svědomí, které Sokrata orientuje k jednání podle principů rozumu. Rozumové principy Sokrata však nejsou hodnotově neutrální, ale naopak zásadně etické. Vtělují se do vnitřního průvodce, který vytváří sféru interiority danou asi poprvé v dějinách lidstva na základě intelektuálně a eticky zdůvodněných hodnot. Sokrates vede sám se sebou - to jest, se svým "vnitřním člověkem" - rozhovor o zásadních hodnotách, které by měly řídit jeho existenci. Nejde mu o hledání abstraktně platné etiky pro všechny lidi. Oslovuje ty, kteří by se chtěli řídit jeho příkladem, ale na základě rozumově zdůvodněných pravidel jednání. Osobní daimonion, tj. "vnitřní člověk" debatuje se "Sokratem", tj. s tou částí jeho bytosti, která se pohybuje v normálním světě nejistot, hledání, rozhodování atd. Podobný styl úvah se velmi rozšířil zejména v době stoiků, kteří již praktikovali tzv. "<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/publikace/publikace/Eseje/psychagogie.html">péči o duši</a>". Vnitřní dialog "duše" nebo "vnitřního člověka" s mým normálním "Já" skvěle představuje například dílo <em>Hovory k sobě</em> od císaře a stoického filosofa Marka Aurelia. Dílo bylo psáno kolem roku 160, kdy Aurelius bojoval s římskými legiemi na východní hranici proti germánským kmenům, mimo jiné i na Jižní Moravě. Nebo si přečtěte knihu <em>Citadela</em> od Exupéryho. Vnitřní rozhovor ukazuje schopnost duše odkrývat vlastní hloubku, vlastní transcendenci, a to vzhledem k nadčasovým hodnotám. Tím se dostáváme zpět k dilematu kradoucího státního úředníka z minulého zamyšlení.
/n/n
Mnohem složitější situace rozhovoru však nastane v momentu, kdy se sféra interiority rozšíří o další rozměr. Nejde již o pouhý rozhovor duše, které dialoguje sama se sebou jako tomu bylo v popsaných případech. Zde rozhovor probíhal jako čistá imanence, tedy ve sféře uzamčeného Já, které se postupně dobíralo stále větších hloubek osoby. V novém dialogu založeném osobně nejde pouze o vertikální rozšíření hloubky, ale i o horizontální prohloubení rozhovoru. Jakoby prostor dialogu dostal dva rozměry navíc, a tím se stal trojrozměrný. Máme v něm: 1) naše normální Já, 2) interioritu morálních příkazů a vnitřního člověka; 3) jakési zvláštní "Ty", které vystupuje jako partner dialogu vůči mému "Já". Moje Já se cítí být osloveno i na jiné než na čistě interní rovině závazků a příkazů. Tento bod charakterizuje novou etapu duchovního života, která se zásadně liší od předešlých zkoumání a popisů. Dostáváme se do dialogu s Bohem v podobě osobního "Ty", které apeluje na mé vědomé "Já" a snaží se s ním zůstat v trvalém kontaktu. Tento jev - nazvěme ho třeba "trojstranným dialogem" - zakládá nové pojetí duchovního života vlastního pouze těm náboženstvím, které uznávají Boha jako "osobu". Co to znamená, to si řekneme příště.
/n/n