Minulé pokračování o spiritualitě začalo mapovat prostor mezi morálními příkazy pro všechny a jejich konkrétním použití v té či oné situaci. To už záleží jen na nás, potažmo na Martínkovi, který má splnit známé přikázání z desatera: "Budeš každý čtvrtek luxovati v celém bytě rodiny tvé a nevynecháš žádnou místnost, kterou koberec pokrývati bude." Úvaha končila definicí svobody jako maxima plnosti života skryté v jádru zákona, který chce život ve svobodě a v pravdě. Zákon to sice chce pouze teoreticky, ale zato pro všechny. Protože však Ježíš, Sokrates a nesčetní další velikáni ducha a svobody byli zabiti právě z důvodu domnělého porušení „zákona“, pak musíme rozlišovat mezi literou zákona a jeho smyslem v té či oné situaci. Zde začíná vlastní duchovní život v první osobě.
/n/n
Na začátku je dobré vědět, že drtivá většina věřících nežije duchovní život v první osobě. Bůh pro něj představuje kompendium morálních a náboženských příkazů, které se poctivě snaží dodržovat. I víra, teoreticky vždy popisovaná jako přísně osobní věc, představuje pro většinu věřících kulturní a společenskou záležitost. Žijí podle zákona a to přece úplně stačí, minimálně pro katolíky na to, aby se dostali do očistce. V záhrobní čističce to nějak proklepou, protože níž už spadnout nemohou, a navíc mají trvalou vyhlídku na postup do první ligy. Mnozí se dostanou ještě o krok dále: občas se pomodlí, i když to po nich zrovna nikdo nevyžaduje, většinou v situacích, kdy jim teče do bot. Pak má Nejvyšší způsobit, aby se to či ono stalo nebo nestalo. Není to špatně, protože Bůh se stává minimálně na pět minut osobním „Ty“, na něhož se obracíme v případě nouze a neštěstí. Mnohé biblické žalmy i kniha Job znají tuto situaci velice dobře. Buď se naše prosba splní nebo ne, ale v každém případě se Bohu přibližujeme v tom smyslu, že jsme uznali jeho moc a nezbytnost pro náš život. Ale naše existence je ve zbytku času, tj. na 99 procent, řízena jinými zájmy a povinnostmi. Když krizová situace pomine, máme většinou jiné starosti. Slušně poděkujeme Nejvyššímu za vyřízení či odmítnutí žádosti a jdeme si zase po svých.
/n/n
Prostor osobní svobody určovaný osobním vztahem k Bohu jako „Ty“ však zná i jiný rozměr. Bible používá výraz „putování s Hospodinem“, filosoficky založený Sokrates mluví o „kriticky zkoumaném životě“. Zde začíná něco nového. Nejde o to, vzývat nějaký aspekt z Boží moci či vlastností. Tím redukujeme Boží Ty jen na jednu věc, kterou právě potřebujeme. A protože pořád něco potřebujeme, pak tento „Bůh“ funguje docela dobře pro zbylých 99 procent těch věřících, kteří se již oddělili od výše pojednávaného svatého zbytku tvořícího 99 procent všech křesťanských církví. Hospodin zkrátka tvoří mozaiku různých vlastností, které jsou pro danou skupinu, církev, sektu a jednotlivce důležité. Například se zdůrazní podle Janova evangelia či podle Pavla, že Bůh je láska. Nebo může být také spravedlivý, milosrdný, trestající, odpouštějící atd. Proč ne, vždyť Bůh <em>je</em> právě takový. Nejde o žádnou manipulaci, prostě se pouze zdůrazňují ty charakteristické vlastnosti, jež vystihují Boží podstatu v perspektivě obecně přijímané víry. A přesně tyto absolutně zajištěné vlastnosti potřebujeme z důvodů naděje, lásky a víry. Vždyť to potvrzují všechny církve a koneckonců i naše osobní zkušenost. Kaleidoskop Hospodinových vlastností se stal jeho osobní maskou. Herec si na divadle nasadil masku a byl chvíli někým jiným. Řekové tomuto jevu říkali „prosopon“ a Římané si toto slovo přeložili jako „persona“. Personifikace Božích vlastností funguje v systému církevních a osobních potřeb na výbornou. Tím se Bůh stává spolehlivě fungující osobou. Lze jej vzývat, prosit, chválit, modlit se k němu, ať už přímo nebo skrze různé přímluvce a světce. A tím máme v kostce popsaný církevní systém spásy, která vsadila na kvalifikované a věky ověřené Boží vlastnosti, jež získaly osobní statut. Bůh se stal funkčním a zcela spolehlivým prvkem v systému spásy. Ale je tato Boží <em>persona</em> skutečnou osobou, tj. <em>osobností</em> s nezaměnitelnými rysy? O tom zase příště. Ale nyní už máme popsané dva způsoby personifikace, kdy se Bůh oslovuje v první osobě.
/n/n