Česká média věnovala nedávno svou pozornost měnové reformě z roku 1953, od které uplynulo 60 let. Nebylo by od věci, kdyby se v této souvislosti věnovala více křivce zadlužení českého státu současného, které bude nezadržitelně k měnové reformě dříve nebo později opět směřovat. Prozatím máme - na rozdíl od jiných států - přece ještě trochu času. Do vlaku zadlužování jsme nastoupili vzhledem k ostatním Evropanům, Japoncům a USA ochotně, demokraticky a se čtyřicetiletým opožděním.

Slyšet od nově jmenovaného českého premiéra Jiřího Rusnoka, že naši ekonomiku vyléčí další zadlužení, které pomůže nastartovat hospodářský růst, příliš nepřekvapilo. Jenže je to přesně ta strategie, která dostala západní evropské země tam, kde jsou nyní. Pod nadvládu finančního fašismu, který hrozí, že prostřednictvím vyplašených králíčků – politiků dojde k vyvlastnění majetku občanů a ztrátám majetku penzijních fondů.

Takže ti, kteří věřili, že budou-li pilně spořit, budou odměněni finančními trhy v podobě krásného, zajištěného, dlouhého a bezstarostného stáří, se jednoho dne probudí do ošklivého rána, aby zjistili, že jsou švorc. Státní dluhopisy a penzijní fondy jsou totiž jednou spojitou nádobou. Dosáhne-li zadlužení státu úrovně, že stát už není schopen platit úroky a náklady na obsluhu dluhu, hrozí kolaps státních financí, inflace a ztráta úspor. A toho jsme dnes svědkem. Přesto nejsme schopni se z historie poučit a něco s tím dělat.

1. Varovný příklad Německa

Shodou okolností 21. června 2013 uplynulo 65 let od měnové reformy i v Německu. Vývoj zadlužení na hlavu do dnešních časů vidíte z grafu.



Německo dosáhlo bodu, kdy by už bylo pomalu na čase vyhlásit měnovou reformu novou. A to již Němci absolvovali malou předehru, když přešli od marky k euru. Ceny se rychle srovnaly – co bylo dřív v markách, stojí totéž v eurech.

Matematiku ale nelze ohýbat a exponenciální funkci není možno korigovat podle přání politiků. Z nenápadně vyvíjející se křivky po válce se křivka zadlužení blíží kolmici. Zachraňování bank z kapes daňových poplatníků s falešným odůvodněním ekonomické pomoci slabým jižním zemím Evropy znamená další prudké urychlování zadlužení, a to je i pro supervýkonné Němce konečná.

Politika peněz tvořených z dluhu dovedla státy Evropy i USA k situaci, kdy jsou dluhy nesplatitelné. Současných 80 milionů Němců by potřebovalo 350 let na to, aby splatili současný dluh – za předpokladu dnešních nízkých úrokových sazeb. Američané by k tomu potřebovali 750 let a Japonci 1500 let.

Důvodem je složený úrok. Každému matematikovi je jasné, proč a kam křivka směřuje. Přes 50 % ze státního německého dluhu představují závazky z úroku. Německo - náš vzor. Vždy jsme k němu vzhlíželi a bylo pro nás úspěšným vzorem. Můžeme si však dovolit jít stejnou cestou? Celkový veřejný dluh Německa, nikoliv jenom dluh vládní, přesahuje již 2,1 biliónu eur. Kdyby se však připočítaly ještě budoucí závazky státu v oblasti sociální, činil by tento dluh celkem 7 bilionů eur, což je 265 % k HDP. To je 85 000 eur na každého Němce.

Ani úspory spořivých Němců, které činí v průměru 50 000 eur na osobu, neumožní dluhy vrátit. Dokonce ani v tom případě, kdyby došlo k vyvlastnění majetku občanů. Navrhovaná daň z majetku jako součást předvolebního boje, tolik podporovaná německými Zelenými, by přinesla výnos 100 mld eur ročně. To je populismus, tentokrát Zelených.

2. Česká dluhová politika

Jakou daň na splácení úroků navrhuje Jiří Rusnok? To prozatím nevíme. Český prezident Miloš Zeman založil fond na splácení českého státního dluhu. Že by jeho příspěvek mohl výrazně pomoci ke splácení dluhu, je nesmysl. Spíš nás chce vyburcovat, abychom si uvědomili, jak vážná je situace. A ministerstvo financí počítá s dalším deficitem a skokovým nárůstem zadlužení až do roku 2016. Co to bude znamenat s ohledem na růst nákladů na obsluhu dluhu, vidíte z grafu zpracovaného na základě údajů Ministerstva financí ČR.



Celý problém spočívá v tom, že náklady na státní dluh nerostou lineárně vzhledem k výši dluhu, nýbrž exponenciálně: hlavně ve vztahu k příjmům státního rozpočtu. Stačí další menší zadlužení a je vyloučeno, že by za současné deprese ekonomika vygenerovala takový udržitelný růst, který umožní splácení úroku, případně i jistiny. Rostoucí procentní podíl na obsluhu dluhu z celkových příjmů bude podkopávat naši ekonomickou základnu a urychlovat likvidaci zbytků sociálního státu.

Tento trend je potřeba zvrátit a připravit návrh ústavního zákona, který by zarazil deficitní financování státu. Naše situace může být během několika málo let stejná, jako v Řecku. Tím sice strašil Kalousek, ovšem choval se jinak. Peníze se špatně investovaly a splácet dluhy budou muset dnešní děti. Budou mít na krku nejen starost o stárnoucí populaci, nýbrž jejich život bude ovlivněn dopady do životní úrovně i z důvodu ochromení služeb státu, které měly předchozí generace zadarmo. A to by měly vychovávat novou generaci a spořit si ještě na vlastní stáří. Lhostejnost k politice, kterou projevuje poválečná generace a generace Husákových dětí, je děsivá. Nezájem o veřejné dění už přináší trpké ekonomické plody.

3. Co budeme dělat s dluhovou ekonomikou ničící demokracii?

Nejde totiž jenom o riziko splácení dluhů a složený úrok, který nutí k trvalému a ekologicky škodlivému růstu a zaplevelování zeměkoule odpadky, nýbrž o naši svobodu. Tu smyčku na krku cítí každá mladá rodina, která se kvůli nedostupnému levnému bydlení zadlužila na celý život.

Jak ale nastartovat ekonomickou prosperitu, když peníze nelze podle současných apologetů neoliberální ideologie tvořit jinak než z dluhu? A splácením dluhu se zase jejich objem začne smrskávat a začíná deflační spirála vedoucí k depresi. Úplně nejhorší kombinace však je, kterou zažíváme dnes v Česku: zadlužujeme se, a ještě k tomu jsme v depresi.

Za jakých podmínek máme šanci náš dnešní akumulovaný státní dluh splatit? Proč se tomuto tématu nevěnují v televizních debatách? Kvůli nedostatku znalostí moderátorů?

Kalkulačka je neúprosná. Kdybychom už od příštího roku sestavili vyrovnaný státní rozpočet a rozhodli se splácet 20 let stávající státní dluh nasekaný našimi politiky, tak bychom museli při úroku 4,6 % splácet ročně 131,388 miliard korun, říká kalkulačka. A to necháme stranou fakt, že podle EU můžeme jít s dluhem jen pod 3 % a do výše 60 % HDP.

Že si můžeme půjčit levně, podle Jiřího Rusnoka za 2 %? To je lakování pravdy narůžovo. Dnešní skoro nulová cena peněz vydávaných rotačkami centrálních bank a záporné úrokové sazby pro ty, kdo šetří, jsou trvale neudržitelné. Co se bude dít, když dojde k navýšení o pár bodů, si nechme na příště. Nic hezkého to však nebude.

4. Skutečná výše českého státního dluhu

Ve skutečnosti je však český státní dluh mnohem větší, přidáme-li závazky státu z církevních restitucí a fiskálně špatný letošní rok, kdy se hluboce propadá HDP. Vidina oživení je daleko za obzorem příštích voleb. Brzy se budeme blížit ke 2 bilionům korun. Reálně činí k 31. 3. 2013 náš státní dluh 1,716 bilionu a neutěšujeme se, že je to „jenom“ 163 tisíc na každého českého občana, včetně dětí a důchodců. I kdybychom se nezadlužili od roku 2014 už ani o korunu víc, naroste nám dluh za 20 let na 2, 628 bilionu, pokud by úrok výrazně neklesl. A to se nedá očekávat.

Do kolmice exponenciální křivky máme sice ještě daleko. Ale obsluha státního dluhu roste již exponenciálně, to graf potvrzuje. Už letos však plánuje ministerstvo financí na obsluhu státního dluhu 78 miliard korun, pro rok 2014 je to 91 miliard a pro rok 2015 dokonce 96 miliard.

Tempo nákladů na obsluhu státního dluhu při ekonomice v depresi je děsivé. A poslední perlička: Který chytrák vymyslel to poměřování zadlužení k hrubému domácímu produktu? Nemělo by se spíš měřit v poměru k reálným daňovým příjmům státního rozpočtu? Pak bychom byli jistě při rozhodování o další strategii v hospodářské a fiskální politice státu mnohem opatrnější.

My alternativci budeme šťastní, že snad už konečně zmizí ze scény arogantní tváře nekompetentních škůdců této země. Musíme však varovat před unáhleným nadšením – ani ČSSD, ani Jiří Rusnok nemají v rukávu žádné návrhy skutečně systémových změn, bez kterých nebude obnova sociálně a ekologicky trvale udržitelného tržního systému realizovatelná. Staré recepty se v dnešních podmínkách použít prostě nedají.