My, Češi, klopýtáme krok za krokem za vyspělými evropskými ekonomikami. Tentokrát jsme ale možná měli spíš štěstí, že jsme zůstali pozadu. Novinářky Eva Liesingerová a Edith Meinhartová uveřejnily v posledním vydání rakouského týdeníku Profil z 8. července 2013 rozsáhlou analýzu důsledků reformy penzijního systému a předvedly názorně, jak jednotliví investoři - dnešní penzisté, dopadli.

V roce 2002 proběhla v Rakousku rozsáhlá mediální kampaň a masírování mozků, které podobně jako v Čechách dnes, měly obyvatelstvo přesvědčit, že peníze plodí peníze a že pouze systém soukromého penzijního pojištění ochrání budoucí penzisty od bídy.

Všechno proběhlo v Rakousku za vydatné politické podpory pravicové FPÖ (Svobodní) a VPÖ (Rakouská lidová strana) pod taktovkou kancléře Wolfganga Schüssela. Tehdejší ministr hospodářství Martin Bartenstein označil penzijní reformu za “skutečnou reformu století”. Zaměstnavatelé za úlevy do povinného státního pojištění hromadně naskočili do soukromého kapitálového fondu, který měl zhodnotit jejich příspěvky za zaměstnance, které jsou vypláceny při jejich odchodu do důchodu, zaměstnanci přešli částečně do II. a III. pilíře soukromého penzijního připojištění, poněvadž státní podpora slibovala až 9,5 %, což bylo sníženo později na 4,25 %. To si mnozí vysvětlovali jako procentní zhodnocení svých vkladů, což byl ovšem omyl, jak se později ukázalo.

Celkem 5,2 milionu rakouských oveček, chtivých slibovaného výnosu přes 6 %, se nechalo nachytat a nyní - po deseti letech končící část smluv z doby ministryně Grasserové dokazuje že kritici “reformy” ve prospěch soukromých finančních fondů měli pravdu, a že většinu penzistů čeká po obdržení posledního výpisu pěkný šok.

Celá historie kolem penzijnich fondů je poznamenána diletantismem, chybami ve výpočtech a chamtivostí všech aktérů. Ovšem kdo je vítězem? Finanční průmysl. Ten svoji “malou domů” dostal.

Už od roku 2000 nebylo slyšet v Rakousku - stejně jako dnes v Česku - nic jiného, než že stát nebude moci zabezpečit své stárnoucí občany, a ten, kdo se o sebe sám nepostará, toho čeká chudoba neodkladně stejně jako fyzická slabost a ztráta vlasů. Čím více soukromého pojištění a čím méně státního, tím lépe. Na to se rozběhla v roce 2002 penzijní reforma, a do druhého pilíře začaly proudit peníze jak zaměstnavatelů, kteří ušetřili na odvodech do státního systému i na daních - a zaměstnanci to nijak nepocítili, tak i peníze zaměstnanců, kterým stát slíbil vysokou prémii, když do soukromého kapitálového pilíře vstoupí.

Výslekem je, že náklady penzijních fondů jsou tak vysoké, že ještě stačily spolykat i tuto státní podporu. Dokonalé stříhání ovcí. Příspěvek finančním trhům na jejich marketing zaplatil každý daňový poplatník - a to i ten, který si žádné soukromé připojištění nezaložil. O rizicích se v krásných brožurách fondů ovšem lidé moc nedozvěděli. Perfektní práce. Politici a stát přece vědí, co je pro ně nejlepší!

Nad čím ovšem zůstává rozum stát, je skutečnost, že mezi oběťmi této propagandy jsou i samotní manažeři bank a bankovní zaměstnanci. Přitom již v roce 2000 praskla internetová bublina, takže mohli ledacos tušit. Bankéři si své spolky, které dřívě sloužily k návštěvám divadla a podobným radovánkám, transformovali ve “svépomocné investiční spolky” a většina těchto dnešních penzistů - bývalých bankéřů utrpěla ztráty. A to až do výše 50 %.

Maximální zhodnocení se pohybovalo kolem 2,8 %, místo slibovaných 6 %. Malé výnosy, ale o to větší náklady za správu fondů. David Mum, ekonom odborů soukromých zaměstnanců propočítal, že tyto náklady pohltily až 50 % výnosů. Výsledek investování je jednoznačný: nepokryje ani inflaci a ztráty teď vyvolávají frustraci a vztek na politiky i na finanční “trhy”. A ti, kteří ještě musí ve fondu zůstat, se klepou strachy, kolik jim v pilíři při současných záporných úrocích zůstane. V rakouských podnikových investičních fondech leží dnes 5,3 miliardy eur. Peníze, které by měli dostat zhodnocené při odchodu do penze jejich zaměstnanci. A 2,8 milionu zaměstnanců si šetří v investičních fondech a nemohou z nich jen tak snadno vystoupit. Dneska litují, jak říká jedna z postižených, paní Sabine Zangh, že své peníze nesvěřili slamníku.

Za diletantismus, chyby ve výpočtech a chamtivost všech dnes nikdo odpovědnost nést nechce. V září se budou konat v Rakousku parlamentní volby. Uvidíme, zda voliči svou frustraci také vyjádří u volebních uren.

75 000 českých voličů se nechalo zatím přesvědčit a vstoupilo do II. pilíře penzijního pojištění. Nic moc. Naštěstí se nacházíme v hluboké krizi a média nemohou tolik lhát. Skutečnost z Rakouska je dobrým poučením, že sliby jsou chyby, a že politici nám voličům rozhodně neslouží.