Na grafu níže, převzatém z Eurostatu, je vidět, jak rychle naskakuje zadlužení v EU. Že bychom si všichni žili nad poměry? V eurozóně za I. čtvrtletí dosahuje poměr veřejného dluhu k HDP 92,2 %, v celé EU 85,9 %. Podívejte se na porovnání procentuálního bodového nárůstu veřejného dluhu za I. čtvrtletí 2013.



Pouze tři země na konci – Dánsko, Lotyšsko a Litva dokázaly udržet rychlost zadlužení proti I. čtvrtletí 2012 na uzdě a dluh mírně zredukovaly. Ovšem za jakou cenu, zejména u pobaltských zemí.

1. Ekonomika dluhu a život na dluh

Graf jasně ukazuje, jakým tempem se zadlužuje Česká republika. Potvrzuje naše již dříve publikované obavy o neudržitelnosti dosavadní politiky. Česko se dosavadní politikou nemůže dostat z dluhů nasekaných v důsledku „rozpočtově odpovědné politiky“ páně Kalousků a jim podobných ekonomických neumětelů. Politika úspor nikde nevedla ke snížení dluhů, nýbrž naopak. Logicky – splácením dluhů peníze mizí z oběhu, takže objem peněz v reálné ekonomice se tím snižuje, a je to dáno prostě tím, že většina peněz se tvoří z dluhu.

Americký FED, ani Evropská centrální banka, ani Japonci svým „kvantitativním uvolňováním“, neměli žádný vliv na oživení ekonomiky a pumpování levných peněz do komerčních bank jenom napomohlo nárůstu zisků ze spekulací. Viz rekordní zisky Goldman a Sachs, ale i jiných megabank v roce 2012. Navíc kvantitativní uvolňování pomohlo nastartovat inflaci, snad největšího nepřítele ekonomického růstu. Probíhají sice vášnivé diskuse mezi Bílým domem a Kongresem o míře škodlivosti QE, což je zkratka pro tisk peněz nepodložených žádnou reálnou hodnotou, ale měnová politika se nemění.

Totéž probíhá v Evropě a Japonsku, kritické debaty jsou naprosto oprávněné. I když nemusí takový tisk peněz uvnitř země vyvolat okamžitou inflaci, zaručeně k ní dojde. Volný pohyb kapitálu umožní, že bankéři budou půjčovat peníze do zahraničí, například do rozvojových zemí, kde dojde k rychlému nárůstu směnných kurzů jejich měn a v důsledku toho zvýšení cen důležitých obchodních komodit, jako například potravin. Tento růst již nyní ničí rozvojové země a způsobuje spirálu emigrace, hladu a občanských válek, které končí mezinárodním terorem.

2. Česko v rámci globální krize

Jak politika ECB, tak FEDu nijak nepomohly a nepomohou postavit na nohy na kolena padajícího obra západních ekonomik. Naše malé Česko je naprosto bezvýznamná periferie, takže nezbude, než jenom přihlížet, jak se řítíme ke dnu společně s konstrukčně chybně postavenou EU. Proto jsou všechny diskuse s českými politiky na téma hospodářského oživení a snížení nezaměstnanosti v současné době spíše k smíchu. Místo velkých řečí je třeba se podívat na hospodářskou politiku Maďarska a jeho pokroky v boji proti dluhu a za zvýšení zisku z daní .

Ještě nikdy v historii jsme krizi tak obrovského rozsahu nezažili. Stejně jako jsme nezažili, aby vítěz velké války začal podporovat v zájmu posílení své vlastní moci právě ty, které porazil, což se mu stalo nakonec osudným. Jde o způsob, jakým se podařilo za pomoci USA, které sledovaly své vlastní zájmy, vybudovat z Německa a Japonska ekonomické obry. Dítě nakonec přerostlo svého rodiče. Vynikající analýzu poválečného vývoje podává profesor Varoufakis v nedávno vydané knize Globální Minotaurus . V závěru své knihy profesor Varoufakis, který nyní působí na univerzitě v Marylandu, vyjadřuje „naději, že by nové cesty v globálním měřítku mohly prošlapávat Spojené státy, aby - možná naposledy - prokázaly svou schopnost jednat. Evropa je mimo soutěž a dějinné jednání nepředpokládá ani od nastupujících ekonomik“. Kniha argumentuje, že pokud USA nenastoupí cestu k lepší budoucnosti a k začátku nové éry skutečného humanismu, bude opakování třicátých let minulého století trvat déle než jedno desetiletí.

Kéž by se jeho zbožné přání naplnilo. Zatím to však vypadá, že krize 2008 byla jen počátkem dlouhého pádu západní civilizace. Pomohla sice rozsvítit červené světýlko v několika hlavách, které navrhly řešení. Nicméně aféra Dominika Strausse Kahna byla varováním pro všechny případné politiky a hospodářské stratégy, kteří by snad chtěli zpochybnit stávající paradigma. A ti tak raději strčili hlavu do písku s tím, že snad přijde zázrak z nebe a tuto krizi zažene.

3. Neúspěšné pokusy o nápravu

Bývalý představitel Mezinárodního měnového fondu D. S. Kahn si pustil pusu na špacír a redaktorovi BBC v pořadu „Inside the IMF – Part Two “ 17. ledna 2011 odpověděl na otázku, jak by se měl přebudovat stávající systém, abychom se dostali z krize ven.

Nikdy v minulosti nebyla instituce typu MMF tak potřebná jako dnes… Keynes předvídal před šedesáti lety, co je zapotřebí, ale ještě bylo příliš brzo. Teď je čas udělat to. A myslím, že jsme na to připraveni!


A tak D. S. Kahn z postu odešel, po sexuálním skandálu s pokojskou. Navíc za asistence kamer světových médií a s pouty na rukou. Nic nového pod sluncem. Stejně tak byl předtím vyhozen bez pardonu profesor Joseph Stiglitz ze Světové banky.

To, čeho se totiž Keynes obával nejvíce, se stalo příčinou současné globální krize. Tou je vznik globálních nerovnováh v důsledku zavedení jediné světové měny – dolaru, jehož věrohodnost jako funkční světové měny, padla už v roce 1971, kdy skončila směnitelnost dolaru za zlato. Směnitelnost za zlato měla být pojistkou kvality spolehlivosti této měny v dlouhodobém horizontu. Nestalo se tak.

Keynes upozorňoval na rizika spoléhání se na fungování měny jednoho státu, závislosti na chytrých rozhodnutích politiků této země a jeho finančním sektoru. Jeho plán neprošel, měna bancor jako mezinárodní zúčtovací jednotka nebyl akceptován. Evropské země byly po II. světové válce hluboce zadluženy a největším věřitelem se silnou ekonomikou byly USA, pevně rozhodnuté, zvláště poté, co stáhly z Evropy velké množství zlata, že dolar bude světovou měnou. A navíc se také obávaly vlivu Ruska, dolar jako světová měna jim měla zajistit trvalou světovou hegemonii.

4. Poválečné západní ekonomiky a prohraná sázka na dolar

Ekonomiky západních evropských zemí po II. světové válce rostly rychle díky Marshallovu plánu, ale i díky stále se zrychlujícímu technologickému pokroku. Růstem produktivity práce snižovala míra zisku výrobců zboží i přesto, že stlačili podíl mezd na celkovém bohatství společnosti a nasytili poptávku. Výrobci se zaměřili s podporou politiků svých zemí na export, protože doma bylo těžké dosahovat míry vyšších zisků. Co je mnohem horší, mnozí se vrhli do spekulací na finančních trzích. Nový „finanční průmysl“ sliboval velké zisky a na něm dnes stojí ekonomika Velké Británie, Lucemburska a dalších zemí. Čím se budou živit obyvatelé zemí, odkud mizela pracovní místa jedno za druhým - to nikoho nezajímalo a z velké části to nikoho nezajímá ani dnes.

Od roku 1971 přestal fungovat mechanismus řízení recyklace přebytků, který měl dolar původně zajistit, a od 80. let se začaly stále víc prohlubovat nerovnováhy obchodních bilancí. Export přebytků do zemí, které se začaly zadlužovat, stále rychleji rostl. Daně se začaly snižovat a tím prudce rostlo zadlužování států. To zlomilo krk nejen USA, Německu a Japonsku, ale v problémech vězí nyní i Čína, která vsadila na podobnou kartu: blahobyt postavený na exportu.

Všichni chtějí exportovat, jenže někdo musí také dovážet a mít na to. A Česko se na této vlně vezlo posledních posledních dvacet let. Současné recepty, nastíněné sociálními demokraty, svědčí o jejich mentální zastydlosti a neznalosti ekonomických zákonitostí, které ovládají dnešní svět. K čemu nám je útěcha, že nejsme členy eurozóny, a tudíž není ještě tak zle.

5. Vznik globální nerovnováhy mezi exportem a možností nakupovat

Eurozóna je bohužel nejhorším možným příkladem pasti nerovnováh, o kterých mluvil Keynes. Poradci z Goldman & Sachs pomohli podvodně hloupým politikům Itálie, Řecka a dalších zemí, aby se dostali se do eurozóny. Jenže ta se pro tyto technologicky nevyspělé ekonomiky postavené na jiném principu výměn stala Prokrustovým ložem, kterému tyto země nedorostly, a dorůst ani nikdy nemohou. A jižní státy EU jsou teď požírány globální chobotnicí mezinárodních finančních institucí typu Trojky v Řecky, které je nehodlají pustit. Lichvář nic jiného dělat neumí.

Vůbec nejde totiž o to, že by byli Řekové líní a žili si nad poměry. My jsme lidé, nejsme stroje a nelze vnutit člověku, aby se stal jenom výkonnou mašinou pro potřeby stále více se nafukující ekonomiky. Neoliberalismus postavený na finančních nástrojích místo na trhu udělal z prostředku (finance) svůj definitivní cíl, kterým byl do 70. let hospodářský blahobyt a sociálně-politická stabilita státu.

6. Náš život řídí zvrácené ekonomické hodnoty

Financializace našeho života se stala katastrofou. Člověk nikdy nemůže dosáhnout stejné produktivity jako počítačem řízená mašina. A co teprve my ženy, když nám každou chvíli onemocní dítě, nebo se zhroutíme samy pod tíhou každodenních úkonů v zájmu fungování rodiny po práci, kde se po nás chce maximální výkon. Evropská unie v dnešní podobě je proto odsouzena k zániku, protože není postavena na žádných hodnotách, odpovídajících humanistickým tradicím. Nelze nasoukat do stejného kabátu Skandidávce, Němce, Řeka a Itala…

Ztráty z nezaplacených pohledávek exportérů však dopadnou nyní stejně tak jako tak na daňové poplatníky zemí, které budovaly svůj blahobyt na zvyšování exportu. Stát zachraňuje banky, které tyto obchody napomáhaly financovat. Jenže přitom za peníze nás všech zachraňuje i banky, které spekulovaly a kouzlily mimo reálnou ekonomiku. Občané zaplatí, a to několikanásobně, o tom jsme již psali. Od 1. srpna 2013 už jsme v EU všichni investorem banky, tak začněte studovat vysokou ekonomickou, abyste byli dostatečně schopní prohlédnout, zda vaše banka není ohrožena krachem. Už to bude jenom a pouze vaše věc, kam uložíte své volné peníze. Stát vás do budoucna nemíní ochraňovat.

Zvyšováním daní po krachu nereálné ekonomiky postavené na bankovních iluzích se většině lidí světa sníží životní úroveň, sníží se dále míra investic, vzroste nezaměstnanost a poroste inflace. Státní dluhy porostou dál. Uvidíme, co se rozjede, až bude v Německu po volbách. Zatím to vypadá, že si průměrní Němci nepřipouští, že by jejich blahobyt mohl být ohrožen. A podle toho budou zřejmě volit.

Graf, ze kterého jsme vycházeli, by měl být pro české politiky varováním. Zatím nemá žádná česká politická strana program, který by nám dal naději, jak se postavit alespoň trochu na nohy. V tomto totálním chaosu je to stejně úkol pro Gilgameše.