Několik studií alternativních ekonomů jako citovaná Ilona Švihlíková, naše kmenová autorka Květa Pohlhammer-Lauterbachová, nebo sociologů (Jan Keller, Aleš Chmelař, Milan Valach) si všimlo fatálního běhu české střední třídy vstříc vlastní záhubě. Podívejme se v kostce na vznik a vývoj třídy, která u nás vlastně ani nikdy nevznikla.

1. Kdo nedělá pro export, ten je žebrák

Klasický rozpor v hodnocení welfare-státu najdete například v polemice liberálního ekonoma Pavla Kohouta proti sociálně naladěnému sociologovi Janu Kellerovi. Jeden chce sociální stát zničit, druhý v něm vidí základ pro lidsky únosný život, který následně produkuje společenskou poptávku po zboží a službách. Vyjmenujme základní faktory, jež přispěly ke zničení střední třídy.

  • Vysoké zdanění DPH a odčerpání vytvořeného zisku z domácí ekonomiky mimo hranice ČR.
  • Přestal existovat vnitřní trh s prací a s výrobky, což je důsledek trvale klesajících disponibilních příjmů. Život je stále dražší.
  • Vztek střední třídy nad vlastní záhubou byl a je demagogicky kanalizován proti současným “židům”. Za Hitlera hráli tuto roli mimo Romy i zmínění židé a dnes se k Romům přidal i sociální stát a základní sociálně-zdravotní pojištění.
  • Vinou vykradení veřejno-právního sektoru (zdravotnictví, důchody) došlo k radikálnímu omezení sektorů služeb jako je například lázeňství, ale týká se to celé terciální sféry. Tyto sektory byly u nás velmi důležité a zaměstnávaly tisíce lidí, zejména v ekonomicky méně rozvinutých oblastech.
  • Vinou inflace, nízkých mezd a neexistence státní proaktivní politiky se radikálně snížily možnosti pro to, aby se lidé mohli sami živit na úrovni živnostenského oprávnění a OSVČ.

Desolidarizace se sociálním státem u jednoho procenta oligarchů je zcela pochopitelná. Díky rozkrádání veřejných zdrojů dosahují pohádkových příjmů, a za nic. Na straně střední vrstvy je otázka neexistující solidarity spíše otázkou ideologické zabedněnosti. Střední třída nechce vidět svůj skutečný zájem a málo přemýšlí o své společenské situaci a o svém ekonomickém postavení. Viz náš dvojdílný článek Vědomě placené daně a skryté výpalné.

Výsledkem je fakt zmíněný v názvu článku o fatálním osudu české střední třídy. Dlouhodobě má zajištěnu existenci pouze ta úzká skupina středních podnikatelů, kteří jsou zcela vyvázáni z české ekonomiky a dělají pouze pro export, především v rámci výroby pro německé automobilky. Všichni ostatní středostavovci závisí na promyšlené politice státu, která u nás zcela chybí. Viz studii Jak se mlčky ničí budoucnost země. Střední třída si nechce uvědomit, že potřebuje ne pouze fungující stát, jak jí dnes nabízejí některé demagogické strany; potřebuje fungující sociální stát, v němž bude celá společnost sledovat dlouhodobou strategii růstu jako v Německu.

2. Technologie u nás vedou k zániku sociálního státu

Vztek na sociální stát u nás funguje jako bezvadná kouřová clona pro myšlení střední vrstvy. Ekonomičtí a političtí demagogové jím zakrývají zejména masové daňové úniky jednoho procenta. K tomuto tématu jsme psali rozsáhlé reportáže o aféře Offshore-Leaks shrnuté v návrhu na petici Pro české aktivisty: Je načase jednat v aféře Offshore-Leaks!. Často jsme analyzovali strategii ničení státu přes složený úrok, kdy banky navíc fungují v modelu národního a evropského “bankovního socialismu”. Z peněz daňových poplatníků se automaticky sanují biliónové bankovní ztráty. Tento útok na kasu především ničí právě střední vrstvu. Viz situaci bankovní krize USA trvající od roku 2008 a stejnou situaci EU. Tomuto tématu se věnují naše články věnované bankovní politice EU a USA.

Pasivita státu ovšem vede k tomu, že sociální strukturu a solidaritu ničí i moderní technologie, které v konečném důsledku zvyšují nezaměstnanost.

Například boom obchodování na internetu dnes vede k zániku míst v maloobchodě bez vzniku nové alternativy. V kombinaci vysokých odvodů a minimálních mezd je přirozené, že se firmy snaží v maximální míře automatizovat výrobu bez náboru zaměstnanců. Nárůst produktivity tak většinou nepřispívá k tvorbě pracovních míst – to je přesně problém, kterému čelí Obamova administrativa, jež chtěla podpořit růst HDP formou podpory investic do technologií. Samotný HDP narostl, ale nikoliv v USA, ale v Číně a Mexiku.

Samotné technologie tedy nikoho nespasí, protože zisk z jejich zavedení jde někomu jinému a je investován někde jinde. Vinou nefunkčního státu u nás směřuje především do daňových rájů. Nedůvěra a totální nezájem o smysluplnou politiku, nedůvěra v kolektivní inteligenci a v um společnosti, neschopnost spolupráce s jinými společenskými subjekty - to jsou hlavní důvody pádu střední vrstvy.

3. Návrat ke kořenům lokální výroby a spotřeby

Ilona Švihlíková v článku Český statistický úřad opět uhodil hřebíkem na hlavičku ukazuje, že krize není není jen v makroekonomice. Nejčastější reakcí českých firem na krizi je propustit zaměstnance a snížit výrobu a investice. Pokusy o inovaci (výrobky, trhy, marketingové postupy atd.), které jsou typické pro Skandinávii, u nás téměř neexistují. Navíc většina firem v regionech nechce a neumí spolupracovat, což je jinde běžné v rámci tzv. klastrů. S nimi zase mnohem snadněji kooperují vývozní agentury vlády.

Další důležitý krok jsme popsali v článku Jak se mlčky ničí budoucnost země. V rámci rozvíjení regionální ekonomiky je třeba oživit zemědělství, založit zpracování a spotřebu potravin v místě, využít odpady na výrobu energie a cíleně se snažit v rámci celkové strategie země či EU o energetickou nezávislost. Kdo se uživí, ten bude svobodný a bude mít z čeho žít. Příkladem jsou výrobní a odbytová družstva skandinávských zemí, Německa, Rakouska a zejména Švýcarska. U nás je jednotlivý výrobce a zemědělec naprosto zničen, protože žádný obchodní řetězec není povinen jeho výrobky brát a prodávat. Odbytové struktury na úrovni družstev jednak snižují výrobní náklady a jednak budují regionální ekonomiku zaměstnanosti, rozumných malých investic, místní práce a místní spotřeby.

4. Daňová politika je klíčem k fungujícímu státu

Námi často citovaný příklad Maďarska ukazuje, jak totálně zadlužená země dokáže energickou politikou vybřednout z dluhů, zastavit propad ekonomiky, postarat se o zaměstnanost a nepropadnout dluhové pasti ECB, MMF a dalších lichvářů známé řecké Trojky. Podívejme se v kostce na základní recept, který jsme publikovali již v několika článcích.

  • Je třeba zablokovat tok peněz do offshore. Kdo neplatí daně doma, nesmí zde získat možnost investice ani získat veřejnou zakázku. Viz petice Pro české aktivisty: Je načase jednat v aféře Offshore-Leaks!
  • Obnovit povědomí o tom, co je společná věc a co je předmětem společného zájmu. Pokud strany nemají smysluplný projekt o budoucnosti země, tak skončíme jako v Řecku: zničení 99 % lidí a fiskální emigrace 1 % bohatých.
  • Drahé vzdělání nedává jistotu zaměstnání, pokud stát nepomůže regionům promyšlenou politikou. Regiony pak podrží podniky a podnikatelé zase své zaměstnance. Klíčovou roli zde (stejně jako na Západě) hrají družstva a družstevní záložny, nikoliv velké banky.
  • Danit je třeba tak, aby střední třída a chudí lidé mohli žít, popř. přežít za vlastní. Ovšem k tomu je třeba absolutně nutně udržet fungující sociální stát s vysokou úrovní vzdělání.
  • Pravidlo je jednoduché a všichni ho znají. Daně se musí platit tam, kde se dosahuje daných zisků. Zatím je to u nás i ve světě přesně opačně.


Závěr ze zajímavé studie Ilony Švihlíkové Plať daně, kde máš zisky jasně ukazuje, kam jsme se dostali.

Když se podíváte na studie Světové banky, tak uvidíte, že pro rozvojové země je typický daňový mix s důrazem na nepřímé daně, například DPH, protože jsou schopny je vybrat mnohem lépe než například majetkové daně, které tam často neexistují. Máte tam jen bohatou oligarchii, a zbytek, střední třída neexistuje. Tyto země nemají téměř nikdy progresivní zdanění. Používají třeba rovnou daň. Celkově mají daně nastavené jiným stylem než na Západě. Když se podíváte na změny, které u nás proběhly v posledních letech, a teď myslím Topolánkovu vládu, tak uvidíte, že my jdeme tímhle směrem. Struktura našeho daňového mixu se začíná podobat rozvojovým zemím. Nízké či téměř neexistující majetkové daně, důraz na DPH, rovná daň. Je otázka, jestli je to záměr ideový, nebo je to vyjádřením neschopnosti toho státu daně vybírat.

Důvod k promyšlené daňové politice je zřejmý. Soukromé zdroje nikdy nepůjdou do oblastí, kde se produkuje pouze dlouhodobý zisk. Ale zrovna v této sféře je u nás i na Západě dokonce nadbytek práce, kterou ale v neoliberálním systému ničení lidí nemá kdo zaplatit: sociální oblast, věda, výzkum, ekologie, kultura. A veřejné zdroje musí najít takový systém zdanění, aby stát udržel občany právě v těchto klíčových oblastech zvyšujících kvalitu života a přinášejících trvalé štěstí a blahobyt. Pak je nemusí platit jako žebráky a navíc všichni budou spokojeni. Ovšem kromě onoho jednoho procenta, které nyní řídí stát.

5. Střední třída pilně pracuje na své záhubě

Tzv. “cenově citlivý” klient ze střední třídy je nyní terčem útoku masivní ideologické kampaně, která mu formou privatizace čehokoliv (školství, zdravotnictví, důchody...) slibuje zářné zítřky neoliberálního kapitalismu. Podívejme se věcně na ekonomické důsledky rozkradení veřejno-právní sféry.

  • Zprivatizované školství, zdravotnictví a penzijní systém zvedají cenu za produkt: je menší počet plátců, vznikají větší ztráty v systému správy, není možné překlenout špatné období z jiných zdrojů; neočekávaný demografický výkyv, katastrofa nebo epidemie zničí celý systém.
  • Zprivatizované školství, zdravotnictví i penzijní systém mají za své klienty především příslušníky středních vrstev, vytahují tedy peníze z kapes především jim, zejména v otázce vzdělání.
  • V oblasti penzijního zabezpečení hrozí u středních vrstev pokles životní úrovně při odchodu do důchodu. Vyšší vrstvy se zabezpečí nákupem cenností, akcií, nemovitostí a podobně. Nižší vrstvy už jsou chudé tak jako tak.

Citujme na závěr ze studie Jana Kellera Služba k nezaplacení.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy majetková a mocenská elita usoudí, že tak rozsáhlou armádu komfortně vydržovaných služebníků prostě k ničemu nepotřebuje. Docela si vystačí se zlomkem populace, jehož privilegia a téměř feudální věrnost a oddanost popisoval Karl Renner někdy po první světové válce. Garantovat vysoké platy a solidní sociální zabezpečení celým masám, které tak rády zapomínají na to, čemu a komu mají sloužit, je věc příliš nákladná a bezdůvodně rozmařilá. Zvyšuje to náklady na chod veřejné sféry a především to nutí elitu dělit se o své bohatství s nepřehlednými zástupy nejen ochotných a poslušných, ale i méně disciplinovaných, ba revoltujících sloužících. Nástup neoliberalismu počátkem let osmdesátých neznamená nic jiného, než že se vlivní a bohatí definitivně rozhodli zinkasovat příslušníky středních vrstev. Servisní třída už nebude dostávat za své slouhovské postavení tolik privilegií jako dříve. Naopak, každý z jejích členů si bude muset jednotlivě a pochopitelně zcela dobrovolně zaplatit za to, aby mohl ve službě zůstat.

Jedno procento bohatých zkrátka planetárně pochopilo, že střední vrstvu k ničemu nepotřebuje. Stačí je ovládnout skrze moc státu a bank, stejně jako předtím ovládli námezdně pracující dělnickou třídu a řemeslníky.

Ale hůl má dva konce. Stejně tak začala existovat i solidarita mezi nezávislými aktivisty, kteří myslí, publikují a dělají věci na internetu. Další solidarita začíná pomalu vznikat na úrovni komunální a krajské politiky, kde podnikatelé jasně vidí, kdo cíleně sleduje protikorupční politiku a kdo nekompromisně prosazuje skutečné zájmy lidí v regionu.