Výsledek sociální demokracie v posledních parlamentních volbách za úspěch nemůže asi označit nikdo. Ani špičky sociální demokracie neplesají radostí nad obdrženými dvaceti procenty. Jenže jednou věcí jsou očekávání a druhou povolební situace. V té je volební výsledek určitým mandátem od voličů k dalšímu jednání. A mandát obdržel aktuální předseda.

Bohužel tento prostý fakt asi nepochopila část členů vedení ČSSD, kteří se rozhodli svého šéfa odstavit od jednání o případných povolebních koalicích den po ohlášení výsledků voleb. A vyzvali ho k rezignaci. Z určitého úhlu pohledu to určitě vypadá velmi logicky. Jiří Paroubek přece po mizerném výsledku v roce 2010 také okamžitě odstoupil. Jenže situace se moc srovnávat nedá. Tehdy jiné politické subjekty odmítly jednání se sociálními demokraty, zatímco nyní jsou stále všechny karty ve hře. Srovnání s rezignací předsedy strany, co se ani do parlamentu nedostala, je úplně nesmyslné a nelogické. I když díky prezidentské autoritě určitě tento irelevantní příklad někdo bude brát vážně.

Můžeme si položit prostou otázku. Je věrohodným partnerem pro případnou koaliční spolupráci nějaká skupina, která nemá od spolustraníků mandát? Ten k dnešnímu dni má stále pouze Bohuslav Sobotka. Jeho kolegové z vedení mohou mít jiný názor, dokonce mohou tvrdit, že reprezentují zájmy strany a voličů. Ale pokud za nimi není "papír," tak libovolný kongres cokoliv domluveného může smést ze stolu. A to je jasné asi komukoliv, kdo se snaží jen trochu racionálně přemýšlet. Dohoda podepsaná neoblíbeným a možná i v budoucnu odvolaným šéfem váže stranu mnohem více než debaty se skupinkou, která nikoho nereprezentuje. Proto s tzv. pučisty nejpravděpodobněji babišovci a lidovci nebudou chtít o čemkoliv závazném jednat. Riziko politické sebevraždy na základě vnitrostranických problémů ČSSD by totiž přenesli i na sebe. Odsouhlasit vládu s programovými ústupky, která nakonec
nevznikne, je pro partaj mnohem horší než reálné vládnutí, kdy mnoho věcí lze vydávat za svůj úspěch.

A jaký bude další vývoj? Těžko říci. Sobotkovu křídlu se konečně poprvé podařilo vyzkoušet sílu moderních médií a bleskové mobilizace, kterou umožňují. Stovky lidí se ve svém volném čase během prodlouženého víkendu rozhodly, že tohoto mírně anticharismatického předsedu přijdou podpořit. A to v situaci, kdy na to měli odpůrci Haškova puče pouhých několik hodin. V porovnání s jinými, podobně na rychlo svolávanými akcemi, které se týkaly celospolečenských témat, je takovýto výsledek opravdu imponující (a snad už konečně donutí přemýšlet ČSSD o možnostech nových médií).

Dává to také sílu aktuálnímu předsedovi, za kterého se postavil i šéf odborů Zavadil (s mírným opožděním, ale asi potřeboval vědět, kolik lidí dorazí). Zajímavý byl i pohled na to, jak Bohuslav Sobotka, když cítil za sebou podporu lidí a také tlak vyvolaný nějakým konfliktem, najednou přestal působit jako nemastné neslané cosi, ale opravdu mu člověk začal věřit, že by snad i mohl stranu vést. Bohužel se zdá, že už je trochu pozdě. Na druhou stranu, Haška opravdu vůbec nikdo nevolil ani jako budoucího premiéra, ani jako někoho, kdo by měl rozhodnout o podobě nové vlády. A na to by měl pamatovat i Ústřední výbor ČSSD.

A jedna malá poznámka na konec. Nejnovější situace znovu jasně ukazuje, že sociální demokracie potřebuje očistit a dlouhodobě popřemýšlet, jak to v rámci vnitrostranických třenic vede. Dvoukolejné vedení je, bylo a vždy bude naprostý omyl. Frakce mohou existovat, ale nikdy ne na vrcholu. Tam případné spory a takto vyhrocený konflikt mohou po různých vylučováních či sesazováních skončit štěpením strany a v dnešním parlamentu to znamená ... Babiše premiérem, neboť on se tím přece stane šéfem nejsilnější parlamentní strany. A ten sice se slzičkou v oku a mnoha omluvami, které vyřeší jedno či dvě Vodňanská kuřata do každého domu zdarma, oznámí, "že se jako teda s tím Kalouskem spojit musel, protože jinak nemá žádného partnera." A dál už to všichni známe, pro budoucnost našich dětí a tak dále a tak podobně.