Napsal jsem článek Bratři Kochové aneb Jak jedno procento oblbuje Ameriku a v následné diskuzi zazněla podnětná výzva. Když prý odmítám konspirační teorie (což sedí), tak ať aspoň definuji, co je to ta "konspirační teorie". A diskutující vtipně dodává:

http://news.e-republika.cz/article2364 napsal(a):
Moje zkušenost je, že za to bývá většinou potrefenými husami označováno něco, co se za cca 10 let změní v "historickou skutečnost". Výhoda je v tom, že účel byl splněn, viníci vyváznou nepotrestáni (promlčení, zmizení důkazů i svědků) a konspirační teoretici už se v té době zabývají něčím aktuálnějším. Příkladů máme v současnosti ažaž. A konspirace, tedy spiknutí menšiny proti demokraticky vyjádřeným zájmům většiny, mívá většinou hmotnou motivaci a velmi často i "třídní charakter".


Takže ve stručnosti se podívejme na rozdíl:

  • Účelové jednání, kdy jednoprocentní menšina zamýšlí typy bankovních, ekologických a jiných zločinů hojně popisovaných na e-republice, viz tematické číslo Co vzal rok 2013 ;
  • Teorie spiknutí, kdy je výše uvedené "piklení" (V+W) zasazeno do interpretačních souvislostí nazvaných "teorie spiknutí".

První činnost označuje právnická latina slovem premeditatio nebo conspiratio. Tvrdím v knize Evropské cesty k vlastnímu Já na základě prací jiných autorů, že právní výraz premeditatio pochází z řeckého termínu hekón, který už u athénského právníka Drakóna označuje vlastní jednání subjektu. Termín konspirace ukazuje akt "spolu-dýchání" čili kolektivní shodu v plánovaném úmyslu čili premeditaci činu. Jinak řečeno: premeditace a konspirace se vztahují ke koordinovanému záměru aktivně jednajících subjektů. Na rozdíl od narcistní levice, plutokratické jedno procento četlo Marxův ekonomický spis Kapitál a podle tohoto spisu také revolučně jedná. Ale to bych se opakoval z citovaného článku. Teorie konspirace v tomto pojetí jednání neexistuje, pouze následující věci: demaskování původních záměrů 1 % - popis realizace těchto záměrů - důsledky této realizace pro 99 %. To je všechno, žádná teorie spiknutí tam nemá co dělat.

Teorie spiknutí začíná na jiné úrovni, viz literární spisy Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo a Pražský hřbitov). Vychází z gnostické vize reality, kde jeden něco vidí a ostatní na něho nechápavě čumí. Ten, kdo vidí tajemné věci, se řecky jmenuje gnostik. Gnostik ví a tedy spřádá všechno možné a hlavně nemožné do jednoho příběhu. Ten pak postaví jednání člověka mimo racionální schéma uvedené v prvním případě. Příklad: spis Protokol siónských mudrců podvržený carskou ochrankou zdůvodňuje pronásledování Židů na základě jejich světového spiknutí. Tak si například vydělává na chleba hlavní hrdina knihy Pražský hřbitov. Zbaští mu to všechny paranoidní tajné služby tehdejších velmocí v 19. století, jen jezuité nikoliv. Ti totiž zjistili, z čeho svá hlášení opisuje. Takže gnostik ví, že jen on a jím zasvěcení mají interpretační klíče k chodu dějin. Jistě nic nedělají (s těmi dějinami), jen vědoucně hledí z okna na pseudo-svět vytvořený jejich gnostickými teoriemi. A pochopitelně nahlas a hodně litují ty, kteří nevědí. Toto umění gnostičtí matláci v Česku dotáhli málem do dokonanosti.

Druhá parta nevěří na teorie spiknutí, ale sleduje tok peněz a úmysly s nimi spojené. Jedno procento je totiž neuvěřitelně dobře čitelné, protože není svobodné. Prodalo se moci a penězům. Takže na jejich povel slintají jak Pavlovův pes, když zazní zvonek. Tento podmíněný reflex je tak průhledný, že nemá smysl o něm mluvit. Mnohem složitější jsou lidi posedlí mocí, třeba jako je Rath, Klaus nebo Zeman. Pokud tito lidé nejsou na prachy jako jedno procento oligarchů, tak je těžké poznat jejich skutečné úmysly. Pak ovšem platí známé heslo: jednoho můžete podvádět pořád, mnohé dočasně, ale nikdy nemůže podvádět všechny a pořád. Teorie spiknutí se cpe do čísla 2, ale neprávem.