V první části O co jde opravdu ve volbách jsem ukázal skrytý mechanismus ovlivňování voličů. Je jasné, že tyto a jakékoliv jiné volby těžko můžeme označovat za „naše“. Jsme satelity Spojených států, jsme jejich vazaly. Po pravdě řečeno, jinak to ani neumíme již stovky let. Jsme takový malý nárůdek ve středu Evropy. Vcelku loajálně naši předci pokládali před sty lety své životy za nejjasnější mocnáře, císařpány a jejich rodiny, Franze Josefa, řečeného „Procházka“ a blahoslaveného Karla I. Dnes nejsme moudřejší, jen symboly, za něž budeme umírat, se změní. Loajálnost našich předků klesala až s prodlužující se válkou. Po slibu tehdejšího prezidenta Spojených států Wilsona formulovanému ve čtrnácti bodech a podpory osvobození ze „žaláře národů“ s autonomií pro národy Rakouska-Uherska, se přiblížila nule. Rakousko i díky tomu válku prohrálo a my jsme dostali svůj „samostatný“ stát. Tato „samostatnost“ se ukázala být naprosto iluzorní takřka přesně po 20ti letech.

Nicméně nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, v tomto případě nad naším členstvím v NATO, a raději začít něco dělat. Heslem naší doby by mělo být vystoupení z tohoto agresivního vojenského paktu. Je to naše povinnost vůči těm, kteří, když to neuděláme, zemřou. Naše vystoupení možná podnítí další národy a země a stane se největší charitativní a humanitární misí všech dob. Je za minutu 12. Až odbude dvanáctá, atomový mrak zahalí oblohu, a už to nepůjde. Před více než sto lety bylo mírové hnutí mnohem silnější než dnes. Mezi hlavní aktivisty patřila i rodačka z Prahy, baronka Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská. Tato pacifistka a spisovatelka, autorka románu „Odzbrojte“ dokonce v roce 1905 obdržela Nobelovu cenu za mír. Přesto to bylo málo a první světová válka začala pár dní po její smrti. Nedožila se tedy toho, co předvídala, před čím desetiletí varovala a proti čemu bojovala a zasvětila svůj život. Někteří „mírotvorci“ mezi které původně patřil i její přítel Alfréd Nobel, se domnívali, že míru bude dosaženo vymýšlením nových strašnějších zbraní a zvýšeným zbrojením jako odstrašujícího prostředku. Tyto úvahy a teorie se ukázaly jako mylné. Míru se dosahuje mírem, dobra dobrem. Žádné dobro nelze šířit špatnými prostředky. V našem případě je nutné zřeknout se účasti na loupežení a vraždění organizovaném našimi „spojenci“. Chceme-li žít.

Sovětský svaz prohrál ve studené válce a po roce 1991 zřejmě doufal v určitou velkorysost vítězů. Určitě si zasloužil vděčnost za to, že se neuchýlil k válce horké, když mu teklo do bot. To, co v NDR, Maďarsku a Československu hájil původně násilím, dobrovolně opustil a vyklidil pole v euforické atmosféře odzbrojení a možné mírové spolupráce mezi národy. A jak už to bývá, za tuto vstřícnost byl náležitě „odměněn“ uloupením všeho a naprostým ožebračením lidu za použití podobných metod, jaké známe i my v České republice. Jen v Rusku je vše tak nějak větší a tak šlo i o neporovnatelně větší lumpárny a bídu. Samozřejmě, že podobný scénář proběhl i na Ukrajině. Ještě nedávno si tam však přes veškerou bídu žili v relativním klidu. V relativním, porovnáme-li to s dneškem. Dnes, ano ještě dnes, žijí ve sklepích .

Jsme součástí vojenského paktu? Jsme. Posíláme vojáky zabíjet po všech koutech světa? Posíláme. Zacházíme s násilím, s násilím zajdeme. Taková je logika, taková je spravedlnost. Vybrali jsme si za spojence zemi, která terorizuje již desítky let celou Zemi. Spojené státy americké šíří teror a zkázu po celé zeměkouli, všichni to vidíme, ale většinou nevěříme svým očím. Nejméně polovina občanů USA si myslí, že na teroristických útocích 11. září 2001 se podílela sama vláda Spojených států, aby mohla rozpoutat války a omezit občanská práva v USA. Polovina jejich občanů se domnívá, že jejich vláda je spolkem kriminálníků, který patří před soud.

Tento spolek hubí Zemi. Nejsem tedy žádný „antiameričan“, naopak souzním s většinou obyvatel Spojených států. V centru New Yorku na nejprestižnějším místě, pověstném Times Square, bylo možno letos po řadu týdnů spatřit megabillboard, ukazující na obří podvod vlády USA v souvislosti s událostmi 11. září 2001. ZDE Podobný viděli i v Torontu a na dalších místech ZDE Ano, můžeme spekulovat, co by se stalo, kdyby nejmocnější zemí na světě byla Čína, Rusko, Írán, Pákistán nebo Malta. Jenže nejsou, nejmocnější zemí jsou Spojené státy, a jsou to ony, respektive zločinecká skupina, která se jich zmocnila, rozpoutávajíc války, věznění bez soudu, mučení a bombardování měst bez jakýchkoliv pravidel a skrupulí.

Kdo má moc, nikdy ji nemá dost. Spojené státy si prostřednictvím různých nástrojů podmaňují svět. Komu se to nelíbí, bude viset či jinak eliminován. Když tak mají k dispozici poslední výkřik na poli lidských práv vyrobený a znovuobjevený v USA, humanitární waterboarding, a to by v tom byl čert, aby se kverulant nepřiznal k tomu, k čemu potřebují, aby se přiznal. To je třeba si uvědomit.