Ve středu 7. ledna 2014 kolem 11.00 vyťukala skupina ozbrojenců vstupní kód redakce satirického listu Charlie Hebdo v Paříži. Vnikla do redakce v době, kdy zde probíhala redakční schůze a na místě vystřílela samopaly prakticky celou redakci. Teroristé postříleli 12 osob a dalších 11 zranili, někteří z nich jsou v kritickém stavu. Pachatelé utekli, prozatím je ohlášeno několik zatčení. S velkou pravděpodobností jde o islámské radikály, kteří provedli ohlášenou pomstu za karikatury islámských symbolů, hlavně proroka Mohammeda, jež průběžně zveřejňoval tento satirický list.

Jistěže je tento případ výjimečný v tom, že jde o chladnokrevnou pomstu ve stylu mafie, která má zastrašit a také se jí to povedlo. A tento případ bude jistě více medializovaný tiskem než například hromadné vraždy 43 studentů v září 2014, kde úředníci Mexika nechali v Iguale přes mafii zavraždit celou třídu studentů a pak je naházeli do masového hrobu. Nebo když US-drony v Jemenu, v Libyi a v Afghánistánu vystřílí svatebčany, ženy i děti, a obě vlády tyto oběti označí jako "teroristy". Pak nad nimi udělají tlustou čáru, jako se to poprvé stalo v Damarole a poté stále znovu a znovu. A tyto bezejmenné a zamlčené oběti "války proti islámskému teroru" jsou na tom mediálně mnohem hůře než jejich protějšci, které zavraždil v prosinci 2014 islámští mudžahedíni na střední škole v Péšaváru. Jejich vražednou ideologii proti svobodomyslným školám podporuje Saúdská Arábie, viz tento starší článek o péšavárské kultuře (Erotika a smyslnost paštúnské a pandžábské kultury ). O těchto 132 studentech a 9 dospělých se chvíli mluvilo, protože padli na správné straně fronty.

Tato fronta vznikla po nelegálních válkách Západu v Iráku, Jemenu, Sýrii, Libyi a desítce dalších zemích světa, kde si tzv. "demokratické" země začaly neokoloniálním způsobem zajišťovat přístup k surovinám: tedy přes lokální války a místní teror. Pak je jasné, že ve válce korporací a států vedených korporátními zájmy nemají oběti teroru stejnou mediální váhu. Stačí se podívat na způsob psaní korporátních médií o Ukrajině, například o masakru v Oděse.

Soukromý teror za státní teror

Teror v Evropě se vlastně nikdy nezastavil, protože EU-státy nikdy nezastavily státem organizovaný teror. Žádný slabý terorista nemůže vystřílet sídlo NATO nebo jiného EU-vedení či vládu. Elita má vždy možnosti, jak si chránit život a majetek. Obětí teroru jsou vždy lidé, kteří za nic nemohou a kteří nejspíš o špinavé válce svých států ani nikdy neslyšeli.

Několikrát jsme v souvislosti s francouzskou politikou v Libyi a v Sýrii, a také americkou politickou v Jemenu napsali, že kdo s terorem zachází, ten s ním také schází. První velký případ vraždy nevinných novinářů právě nastal, takže pojďme politiku Západu, a především Francie na Blízkém východě, v klidu bilancovat. A připomeňme velké mlčení koupených západních médií k vraždám novinářů na druhé straně korporátní fronty (Mlčení kolem zabitých novinářů v Gaze, v Sýrii a v Egyptě ).

Teroristické atentáty ve Francii vlastně nikdy nepřestaly. Druhou světovou válku vystřídala válka v Alžíru, pak teror alžírských Francouzů odhodlaných zabít De Gaulla a všechny kolem, pak teror různých militantních skupin posbíraných z bůhví jakých bojůvek, zbytek to koloniálního dědictví Francie v Africe. Za mých studií v Paříži v letech 1993-97 zde vybuchovaly propan-butanové bomby s hřebíky, které zabíjely ve vlacích příměstské dopravy turisty a lidi jedoucí do práce. Západ umí žít s terorem už od války, a prozatím nevzdal demokracii. To se začalo dít až nyní, kdy korporátní fašismus podporuje války za surovinový a geopolitický vliv. To bylo vždy, ale nyní přitom v rámci "boje proti teroru" zavedl do mezinárodní politiky státní teror. A v jeho rámci nezákonné odposlechy, nezákonné vraždění drony a nezákonné války proti celým státům. A nakonec i nezákonnou síť mučíren pro vlastní občany. Kdo dělá takové věci, ten se nesmí divit, že mu druhá strana oplácí stejnou mincí.

Jak Francie používá teror v Libyi

Atentát se stal ve Francii. Podívejme se tedy na současnou politiku Francie a Itálie v Libyi a v Sahelu. Klikněte si na klíčové slovo "Libye" a najděte si články za poslední rok, ať se nemusíme opakovat. Toto území si evropské velmoci rozdělily mezi sebou hned po První válce, viz tzv. Sykesova-Picotova dohoda mezi Anglií, Francii a Osmanskou říší (1916). Vojenský teror operací NATO v roce 2014 pod kouzelnými názvy "Operation Dignity" a "Operation Libya" se vůbec nepokusila zabezpečit zemi rozvrácenou s pomocí NATO a islámských teroristů už v roce 2011. Úkolem současných vojenských intervencí roku 2014 do již zcela rozpadlého státu bylo pouze jediné: pojistit zbytky moci nutné k ovládání letiště a ropných a plynových terminálů. A o ty šlo a jde v této špinavé válce především.

Takže vojenská intervence zvaná Operation Dignity pomáhá bývalému generálovi Muhammada Kaddáfího jménem Chalíf Haftár proti bývalým spojencům NATO, tedy islámským teroristům. Ti naopak spustili operaci Libya Dawn. To není komedie, ale současná politika NATO, a především Francie, Itálie, Velké Británie a pochopitelně USA.

Nyní se bojuje o tzv. "Ropný půlměsíc" (Oil Crescent), což jsou ropná pole mezi Benghází a Syrtou. Bývalý generál Kaddáfího má pochopitelně zbraně ze Západu, včetně letectva. Zbytek vojenské pomoci mu dodává egyptská junta generála Sísího podporovaná USA. Viz "fakta o Egyptě" a "fakta o Sýrii" a dnes už jen "fakta o Blízkém východě". Absurdně se nyní opakuje celá historie bitev vedených v 70. letech Kaddáfím proti stejným kmenovým povstalcům v oblastech Ras Lanuf, přístavu Sidra a Sirtě. Jenže Kaddáfího pomohlo zavraždit NATO, které částečně zinscenovalo a podporovalo celý převrat islámských kmenů na jihu země.

Nyní v naprosto rozvráceném státě a v občanské a kmenové válce NATO podporuje Kaddáfího generála ve stejném boji proti svobodným pouštním kmenům. Těm tato část Sahary patřila celá tisíciletí. Nikdy se o svět nezajímali, a ten je také předešlá tisíciletí nechal na pokoji. Ale pak se zde našla ropa, plyn a suroviny. Takže důvod státního teroru Francie, Itálie a USA je už od Druhé světové války stále stejný, viz naše komentáře francouzské expedice do Mali. Západ ústy britských a amerických diplomatů řekl naprosto jasně oběma válčícím stranám, že budou jednat s tím, kdo ovládne ropný půlměsíc v Libyi. Zbytek země je nezajímá a ani nikdy nezajímal.

Budoucí teroristé

A na závěr podrobněji k francouzské koloniální politice v této oblasti. Před několika lety vypukla vcelku běžná kmenová válka po stoletém příměří (tedy déle než v Evropě) v Sahelu mezi kmeny Tabu v Čadu a mezi Tuaregy roztroušenými na jihu Libye, Nigeru, Alžírsku a Mali. Viz heslo "Tuaregové", psali jsme o tom. Hranice v této oblasti neznamenají prakticky vůbec nic, jsou pouze na mapě a jsou dány přítomností těch či oněch vojenských posádek v oázách. Francie si zde potřebuje zajistit klíčová ložiska uranu a ropy, a k tomu se tzv. "boj proti teroru" výborně hodí.

Francouzská vláda okamžitě zřídila vojenskou základnu ve městě Madama, 100 km od hranic s Libyí a hned začala vyzbrojovat Čad, aby šel do války proti libyjským Tuaregům. Z nich jsou najednou "teroristé", protože ohrožují nově vzniklé francouzské koloniální zájmy. Jen pro pořádek připomeňme, že saharská oblast Ubari, která je po tisíciletí jádrem národní identity Tuaregů, doslova plave na ropě. Takže je už dnes celkem jasné, kdo budou příští "teroristé" a kdo s největší pravděpodobností povede další atentáty Evropě.

Pro ty, kteří ještě umí číst a baví je to, doporučuji k poznání mentality po tisíciletí svobodných Tuaregů vynikající román Tuareg (Alberto Vázquez Figueroa). Najdete v ní i teror a atentáty, ale jinak než ve státním provedení "made in France".


PS: Aktualizováno o dva dny později. Viz karikatura z nejmenovaných francouzských novin, kterou otiskly syrské noviny.



Text: Prezident Hollande k atentátu, jde o jeho oficiální prohlášení pro tisk: "Je to akt mimořádného barbarství." Assad: "Ale to jsi neříkal, když jsi je posílal k nám."
K tomu není co dodat.