Korčynský, kulečník a kalašnikovy

Náborové středisko pro dobrovolníky "Korčynského svaté války" se nachází v přízemí jedné budovy na Čapajevově ulici v centru Kyjeva, ve které býval biliárový klub. Přihlásit se může každý, není tu žádné utajení a jeho adresa a telefonní číslo jsou vystaveny na internetu.

Uvnitř jsou na kulečnících položeny plastikové Kalašnikovy, které mohou rekruti použít, aby si zastříleli na cíle na stěně. Za barem nejsou v policích láhve s lihovinami, ale s Molotovovými koktejly, jež zbyly z násilných protestů, které před rokem svrhly vládu. Možná se budou hodit pro další dějství ukrajinských nepokojů.

Tento bývalý biliárový klub slouží nejen jako náborové centrum, ale také jako štáb "Bratrstva", což je politická organizace Dmytra Korčynského. S Korčynským jsem se potkal ve vedlejším pokoji zařízeném velkým biliárovým stolem, ošuntělou koženou sedací soupravou, křesly a klavírem. Na klavíru ležely noty Chopinova pohřebního pochodu a text německé národní hymny, její první verze začínající slovy “Deutschland, Deutschland über alles", jež nás vracejí do nacistického období. Možná je to trochu nešťastná volba písně pro politika, který je často popisován jako extrémista, krajní nacionalista a fašista.

Korčynský nepředstírá, že je umírněný, ale příliš ho netěší ten nejhorší přídomek používaný proti jeho silám. "Nejsme nacisté," říká mi. "Jsme vlastenci a nacionalisté."

Korčynský vypadá téměř jako karikatura ukrajinského nacionalisty nenávidějícího Rusy. Jeho stříbrné vlasy kontrastují s jeho tmavým huňatým knírem, který má nakroucený a zastřižený v kozáckém stylu. Prapor sv. Marie, který je jedním z více než tuctu soukromých skupin bojujících společně s ukrajinskou armádu proti Rusy podporovanými separatisty na východní Ukrajině, je jeho výtvorem. Je také jednou z nejpodivnějších dobrovolnických skupin mezi bandami bojujícími se separatisty, jež si osvojila ideologii, která je sestavena ze směsi křesťanského mesianismu a islámského džihádismu.

Náboženská linie není celkem překvapivá - Korčynskyj a jeho muži jsou zapálení pravoslavní křesťané. Korčynskyj pochopil výhody míchání víry a politiky v 90. letech, když válčil na Kavkaze společně s muslimy, kteří se snažili vybojovat si nezávislost na Rusku.

Korčynského východiska mají obdobu v Libanonu. Tam je Hizballáh součástí vlády jako politická strana, zatímco jeho polovojenské křídlo vede nezávisle na státu válku (a je proto Spojenými státy a Evropskou unií považováno za teroristickou organizaci). Korčynský je přesvědčen, že tento druh duální struktury by byl na Ukrajině výhodný. Vnímá se jako hlava neformálního "revolučního společenství", které může provádět "úkoly vyššího řádu", jež jsou mimo formální pravomoc vlády.

Pojďme od teorie k praxi. Korčynský chce, aby se válka na východě Ukrajiny stala náboženskou válkou. Podle jeho názoru se musí chytit příležitost za pačesy: Mnoho lidí na Ukrajině je nespokojeno s novou vládou, jejími nefunkčními institucemi a systematickou korupcí. Věří tomu, že vše se dá vyřešit jen tak, že se vytvoří národní elita složená z lidí, kteří povedou něco jako ukrajinský džihád proti Rusům.

"Potřebujeme, aby vzniklo něco jako křesťanský Talibán," řekl mi. "Ukrajinský stát nemá žádnou šanci ve válce proti Rusku, ale křesťanský Talibán by mohl uspět, stejně jako afghánský Talibán vyhnal ze své země Američany."

Pro Kočynského a jeho Prapor sv. Marie je Velkým satanem Rusko.

Korčynský se narodil, aby bojoval s Ruskem

Je potomkem polské šlechtické rodiny, která na konci 18. století bojovala v Kosciuszkově povstání, což byl ke krachu odsouzený pokus osvobodit Polsko od ruského impéria. Poláci prohráli a Korčynského rodina se přestěhovala do Kresů, což bylo tehdejší pohraničí a dnešní součást Ukrajiny. Korčynský, teď už jako Ukrajinec, pokračuje v rodinné válce proti Ruskému impériu.

Na začátku 90. let minulého století byl jedním ze zakladatelů a vůdců pravičácké nacionalistické organizace, jež byla poněkud nemastně-neslaně nazvána Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská lidová sebeobrana. Když pak na konci roku 2013 vypuklo povstání proti zkorumpovanému ukrajinskému prezidentovi, Korčynský se okamžitě zapojil do boje, jehož centrem bylo hlavní náměstí v Kyjevě - Majdan.

Korčynský vedl 1. prosince 2013 nově založenou polovojenskou jednotku, sotňu Ježíše Krista do útoku proti prezidentským a vládním budovám. Byl vyfotografován na buldozeru, kterým se demonstranti pokoušeli prolomit policejní kordon v Bankovní ulici.

Korčynský a jeho bojovníci nemají všeobecnou podporu. Opoziční politici, včetně Vitalije Klička, současného starosty Kyjeva, se jej pokoušeli zastavit. Korčynského odpůrci v průběhu násilností křičeli, že se pokouší vyprovokovat násilí. Šířily se zvěsti, že je ruským agentem, který se pokouší vytvořit záminku pro tvrdou odvetu. Korčynský na to odpovídá: "Na Ukrajině můžete o více či méně populární osobě říci čtyři věci - že je agent Moskvy, homosexuál, Žid, nebo že ukradl peníze."

Katechismus praporu svaté Marie

Když Rusko v březnu 2014 anektovalo Krym, byl Korčynský unaven tím, co vnímal jako pasivitu nové vlády v Kyjevě. V září Korčynský zformoval prapor složený z bojovníků sotni Ježíše Krista. Nový prapor by měl bránit Mariupol - Mariino město - a tak jej na počest tohoto města pojmenoval jako Prapor sv. Marie.

V ten den, kdy jsem se setkal s Korčynským v jeho štábu v Kyjevě, seděli rekruti na vysokých barových stoličkách, vyplňovali formuláře a dávali dohromady dokumenty potřebné k registraci na ministerstvu vnitra. (Dobrovolnické prapory formálně spadají pod toto ministerstvo, ačkoli jednají nezávisle). Členové "Bratrstva" provádějí registraci branců, pomáhají jim vyplnit formuláře a potom je posílají na základnu v Mariupoli, městě na jihovýchodě Ukrajiny. Tam potom absolvují pouhých několik týdnů výcviku.

Dobrovolníci, kteří přijdou do kulečníkové herny, jsou celí žhaví do boje a někteří z nich přicházejí s batohy a oblečeni v podomácku vyrobených vojenských uniformách. Zde vyplňují formuláře praporu. Jsou mladí, většinou mezi 18 až 25 lety. Jenom málokteří z nich sloužili v armádě. Mnozí z nich nikdy nedrželi v ruce zbraň. Jiní nemají lékařská potvrzení požadovaná pro oficiální začlenění do praporu, ale to není problém, protože Korčynského manželka je členkou ukrajinského parlamenu, v němž je odpovědná za lékařskou péči v sektoru "M", což je oblast v okolí Mariupolu.

Branci jsou poté, co jsou zapsáni, posláni téměř 500 mil od Kyjeva, na základnu praporu v Mariupolu, který leží na pobřeží Azovského moře. Základna praporu je umístěna v sadě budov a hangárů ze sovětských časů. V hlavní hale, kdysi používané jako místní jachtařský klub, vytvořili dobrovolníci z praporu kapli. Na zdi jsou kříže a ikony - nejvýznamnější z nich je ta, která zobrazuje Pannu Marii a jež byla namalována ženou padlého dobrovolníka. Bratři, jak se bojovníci oslovují, se modlí otčenáše i při bojovém rozdílení. Když se modlí, velitelé sedí mezi nimi, aby naznačili, že mezi nimi a Bohem nic nestojí.

Výtisky "Katechismu Bratrstva", což je pro prapor jistý druh ideologické a náboženské příručky, leží všude - v kancelářich, ložnicích mužstva, jídelně základny. Zarážející je jeho obálka. Zobrazuje mladou ženu ve vojenské uniformě, jejíž tvář je zahalena jako u džihádistických bojovníků. V jedné ruce drží kalašnikov. Její druhá ruka je zdvižena a ukazováček ukazuje k nebi, což je gesto obvyklé u militantních islamistů.

Nad ní je znak Bratrstva, který mají bojovníci praporu na nášivkách. Emblém obsahuje symbol Ježíše používaný v počátcích pravoslaví. Nad ním je jeho latinský popis: “In hoc signo vinces,” který znamená "V tomto znamení zvítězíš".

Stejně jako je tomu u islámských extrémistů, kteří vyzdvihují pasáže z Koránu, jež podporují násilí, Katechismus sv. Marie je zahájen slovy Ježíše z Matoušova evangelia: "Nemyslete si, že jsem přišel na svět přinést mír: Nepřišel jsem přinést mír, ale meč." Katechismus k tomu přidává svoji vlastní interpretaci: "S křesťanstvím by mělo být zacházeno jako s mečem, ne jako s polštářem."

A najdeme v něm i džihádistický důraz na slávu hrdinů a posmrtný život, katechismus vysvětluje, že pouze ti, kteří následují cestu předepsanou Bratrstvem, mohou obržet nejvyšší odměnu v nebi: "Konec světa je radostný, destrukce sluneční soustavy bude ohromná oslava, druhý příchod Ježíše na svět bude neočekávaný a hrozivý Poslední soud bude naplněn radostí. Ve jménu Otce, Syna a Svatého ducha, amen."

Mstitelé bez slitování

Korčynský do myslí bojovníků implantoval myšlenku, že jejich mise je mnohem více než jen obrana Ukrajiny, že bojují za civilizaci proti síle zla. Ikonografie batalionu dokonce sdílí snímky asociované s Islámským státem. Na dveřích pookojů, v nichž jsou ubytováni vojáci, je obrázek vojáka, který má na sobě čepici s ukrajinským národním symbolem - trojzubcem. V jedné ruce drží useknutou hlavu muže s ruskou vlajkou nacpanou v ústech. A na plakátu se píše "Bez slitování". (Vytvořil jej jeden anonymní bloger s pseudonymem Bulba Bulba, jak jsem se později dozvěděl.) Je to jen vtip, říká mi modrooký bojovník s kuklou na obličeji a pistolí v ruce.

Kaplan, kterému říkají Otec Volodymyr, se stará o duchovní potřeby praporu. Vysoký, štíhlý a rozvážný, něco přes 30 let. Pochází z Mariupolu, kde přesvědčil ke vstupu do praporu několik svých farníků. Býval mnichem Ruské pravoslavné církve, ale když vypukla válka přešel k Ukrajinské pravoslavné církvi. Říká, že nemohl udělat nic jiného.

Když začaly boje, viděl příznice separatistické DLR, jak šikanují mladé dívky při ukrajinském Dni nezávislosti jen proto, že si oblékly tradiční vyšívané šaty. Zatloukli jim hřebíky do nohy a nutily je chodit po ulicích. Bylo to čisté zlo, vysvětluje, a proto je nezbytné s ním bojovat. Otec Volodymyr cituje slova sv. Pavla, který řekl "když konáš zlo, měj se na pozoru; neboť on nenese svůj meč nadarmo, neboť on je služebník Boží, mstitel zuřivý nad tím, kdo koná zlo".

Dnes je mečem kalašnikov, vyvolená zbraň bojovníků sv. Marie.

Mučedníci města panny Marie

Tento ukrajinský křesťanský Talibán nebojuje za nebe na zemi, ale za Mariupol, jedno z nejneutěšenějších míst pod sluncem. Mariupol je zbídačené město natřené v odstínech šedi, kterému vévodí paneláky ze sovětských časů a zchátralé domky. Několik set metrů od pobřeží je naplněno velkými hromadami odpadků, jež se pohupují ve vlnách. Obyvatelé Mariupole je sbírají, aby je pak pálili ve svých kotlích.

Teď je toto přístavní město s půlmilionem obyvatel strategickým místem ve válce na východní Ukrajině a je považováno za nejpravděpodobnější cíl příští velké ruské ofenzívy. Obyvatelé Mariupole mají smůlu, že musí snášet všechna trápení spojená se svou strategickou polohou.

Přijel jsem na základnu sv. Marie v únoru, kdy prapor postihla řada úmrtí. Prvním mužem, který zemřel, byl "Germán". Byl zabit 10. února, když Ukrajinci útočili na pozice separatistů u Mariupolu ve snaze zmírnit zoufalství ukrajinských jednotek, které byly obklíčeny u Děbalceva. Germán vedl útok praporu na Pavlopol, klíčový obranný uzel v blízkosti Mariupolu. Byl zastřelen, kulka pronikla neprůstřelnou vestou a on zemřel ještě předtím, než se k němu dostala první pomoc.

Skutečné Germánovo jméno bylo Kiril Geinc. Původ jeho přezdívky je prostý. Pocházel z rodiny etnických Němců žijících v Rusku. Byl občanem Ruska a neměl ukrajinský pas, ale z osobního přesvědčení bojoval na straně Ukrajiny. Byl s vojenskými poctami pohřben v Kyjevě.

Všichni členové praporu používají přezdívky. Náčelník štábu je "Partyzán". Jeho zástupce je "Syndikát". Najdete tam "Profesora", "Viruse", "Psycha", "Aligátora", "Baču", "Koně", "Sluníčko" atd. Partyzán vysvětluje, že přezdívky slouží jen k pohodlnější komunikaci. Ale je zde ještě jiný důvod: V praporu slouží dobrovolníci z oblastí okupovaných separatisty. Ti dávají přednost tomu zůstat v anonymitě, protože mají obavy, že by mohli ohrozit své rodiny.

Několik dní poté, co byl zastřelen Germán, zemřeli "Tichý" a "Amen" při havárii automobilu. Tichému bylo v den jeho smrti pouhých 22 let. Pocházel ze Zakarpatí na západní Ukrajině a k praporu se přidal teprve nedávno, ale patřil ke špičkovým studentům a naučil se dobře střílet.

Amen sloužil v praporu od počátku podzimu roku 2014. Strávil zimu v palebných pozicích, na základnu se vracel jen zřídka. Byl nejzkušenějčím bojovníkem praporu a zúčastnil se mnoha nájezdů za nepřátelské linie. "Přežil tolik bombardování a bitev s nepřítelem a teď zemřel při dopravní nehodě," řekl Syndikát. "Osud je vrtkavý".

Třetí oběť té dopravní nehody nebyla z praporu, ale pro jeho věc to byla velká ztráta. Leonid Suchocki byl v řidičem tanku, který byl v ukrajinské armádě legendou. Separatisté se ho báli jako zubního kazu a jeho starý sovětský tank T-64 z roku 1967 měl přezdívku "černá smrt".

Výzbroj praporu je téměř výhradně sestavena z předpotopní techniky sovětské provenience. Je mezi nimi obrněný transportér BRDM-2, skutečně muzeální kousek a několik těžce opotřebovaných vojenských náklaďáků Ural. BRDM-2 má slabý pancíř, takže dobrovolníci kolem něj svařili kovovou klec, od níž si slibují, že je dodatečně ochrání před nepřátelským útokem.

Pýchou praporu je nová dodávka Toyota Tundra s vojenským maskovacím nátěrem. Většina z ostatních dobrovolnických praporů si může o takovém vozidlu jen zdát. Syndikát by však raději něco s dieselovým motorem, protože Tundra má příliš vysokou spotřebu nedostatkového benzínu.

"Mad Max" checkpointy v obklíčení

Prapor zřídil svá kontrolní stanoviště na cestě do Novoazovska, strategicky umístěného přístavu u hranic s Ruskem. Pokud by proruské jednotky obsadily toto město a přístav, přivedlo by je to o další krok blíže k vytvoření pozemního spojení mezi Krymem a Ruskem.

Hlavní kontrolní stanoviště, asi 16 km od základny, je ze dvou stran obestavěno betonovými panely a postaveno z čehokoli, co se dá použít pro opevnění, takže vypadá jako nějaká scéna z filmové série "Mad Max". Je to poslední checkpoint před frontovou linií.

Uvnitř kontrolních stanovišť je nepořádek. Jsou naplněny dekami, bednami s municí, sklenicemi a mísami s jídlem, především s kysaným zelím, bramborami a chlebem. Stěny jsou ozdobeny ikonami a dětskými kresbami. Vojáci jsou uvnitř zřídka. Obvykle stojí na kontrolních stanovištích - často v dešti, plískanici a sněhu - v kuklách a s bílými růženci připnutými na svých uniformách. Kontrolují projíždějící auta a občas se vyskytující autobusy, které cestují přes frontovou linii. Jezdit do této oblasti není bezpečné. 13. ledna zasáhly rakety odpálené ruskými separatisty na silnici z Mariupolu do Doněcka autobus s civilisty. Bylo zabito 12 lidí.

Kontrolní stanoviště sv. Marie je často pod palbou. Ruští vojáci a rebelové z DLR jsou odsud jen 5 kilometrů, ve vesnici za lesem. Když začne ostřelování, vojáci sv. Marie se ukryjí do svého bunkru, který sestává z kovových konteinerů zakopaných do země, jež jsou uvnitř obložené dřevěnými prkny. Zvenku je kryjí betonové panely a jsou maskovány zeminou.

Partyzán, náčelník štábu praporu, je velmi frustrovaný. Bojuje už devět měsíců. Bojoval v Doněcku a Ilovajsku, kde Ukrajinská armáda v srpnu utrpěla těžkou porážku. Několik set vojáků bez zbraní a munice se vzdalo Rusům. "Mnohokrát jsme souhlasili s ukončením nepřátelství, ale jsme jediní, kdo sledují jeho dodržování," říká. "A když nestřílíme my na ně, střílejí oni na nás a my nemůžeme střelbu opětovat."

Na severovýchodě jsou separatisti. Jihovýchod je stále ukrajinský, ale obyvatelé žijící ve vesničkách na cestě do Mariupolu jsou silně proruští. Bojovníci jsou tak ve skutečnosti obklíčeni ze všech stran a očekávají útoky ze všech směrů. V samotném Mariupolu lidé mluví rusky, ne ukrajinsky, a mnozí podporují separatisty, dali by přednost životu v Rusku, kde stát přinejmenším stále ještě vyplácí mzdy a důchody.

Když začaly boje o Mariupol, čekalo se, že mnozí z místních vytáhnou zbraně, které mají ukryté ve svých domech a postřílejí Ukrajince, kteří brání město. Zdá se to jako zoufalá situace, takže vojáci sv. Marie hledají oporu ve víře.

"Všechno je u nás založeno na víře v Ježíše Krista," říká Partyzán. "Věříme, že pouze společenství věřících může zvítězit ve dnešním světě a ve společnosti, kde všechny hodnoty ztratily význam, a že jenom víra může přežít. Válka to odkryla. Kde padají miny a rakety, tam pro ateisty není místo."

Na Kavkaze o Krym

Přes všechny své řeči o víře je Korčynský v mnoha ohledech krajní pragmatik. Jeho spojenectví jsou vždy více praktická než ideologická. V 90. letech bojoval na Kavkaze, protože nenáviděl Rusko, ne proto, že by miloval tamější muslimské bojovníky. "Chápeme, že pokud nechceme mít frontovou linii na Krymu, měli bychom ji udržovat na Kavkaze," řekl mi. "To je důvod, proč bychom měli pomáhat hnutí odporu na Kavkaze."

Korčynský je stále ve spojení s čečenskými bojovníky i s muslimy z Kavkazu, kteří jsou teď na Ukrajině.

"Nechci rozdělovat lidi na základě vyznání," říká, "protože před sebou máme mnohem horšího nepřítele - Ruskou federaci. Měli bychom na Rusko udeřit společně se svými spojenci."

Zeptal jsem se Korčynského, jak muž jako on, který zpochybňuje politický systém na Ukrajině, vychází se svou ženou, která je poslankyní parlamentu. Odpověděl mi, že jeho žena rozumí tomu, že klíčové problémy země se nevyřeší v parlamentu. Nejdůležitější věcí je pokračovat v revoluci, ale je užitečné mít přátele ve vládě. "Občas to pomůže nějaké věci, jako například dostat někoho z vězení nebo přimět úřady, aby nám daly zbraně navíc," říká.

Praktická je i jeho náboženská rétorika. Korčynský by raději mluvil o křižácích a kruciátách, ale to by vyžadovalo detailní a dlouhé vysvětlování. Říká, že používá terminologii Talibánu, Hizballáhu a al-Kájdy, protože chce mluvit jazykem, kterému svět rozumí.

Zeptal jsem se ho, co odlišuje jeho organizaci od džihádistů. Podle Korčynského se radikální islamisté v Afghánistánu a na Středním východě zabývají ničením světového řádu. Prapor sv. Marie to nedělá.

"My máme civilizaci opravdu rádi," vysvětluje. "Chceme mít horkou vodu ve vaně a funkční kanalizaci, ale chceme být také schopni bojovat za své ideály."

Korčynský chce přenést válku na území Ruska a říká, že jeho lidé tam právě vytvářejí podzemní hnutí. Jednoho dne jeho "bratři", stejně jako IS dostanou rozkazy a zahájí svoji práci.

"Budeme bojovat, dokud Moskva neshoří," říká Korčynský.



Přečtěte si 1. a 2. díl o ukrajinských dobrovolnických praporech (ANJ). Materiál pro tento článek je částí dokumentárního filmu německé WDR, “Die Story.”

Zdroj: Intercept , překlad Stan