Naomi Kleinová nazvala svoji knihu podle poslední kapitoly “Bez Loga“. Korporace bez loga a bez svědomí se pustily do ofenzívy, která postupně zabírá ekonomický a veřejný prostor. Kniha vysvětluje chmurné globalizační procesy, které bez povšimnutí veřejností probíhají i v České republice. Ale první kapitola nazvaná „Bez prostoru“ začíná velmi optimisticky.

Všechno co si moji rodiče přáli, byl VW karavan a otevřené cesty. Moře, noční obloha a kytara….co víc si můžeš přát? Ovšem nyní si můžeš přát sjíždět hory na snowboardu, hledat v jihovýchodní Asii cestovními brožurami nepopsaná místa a začít svojí vlastní Utopii. Nebo připojit se ke kultu Nová doba a čekat na únos mimozemšťany. Doposud nikdy nebyla tato věčná touha po úniku takto plošně a plně využita pro marketing…


Globální vesnice označuje současnost, kde vše je na dosah ruky, stačí jen chtít. Avšak netrvalo dlouho, a tento projekt reality se začíná trhat. V puklinách je vidět jiná globalizovaná vesnice, kde rostou ekonomické rozdíly a radikálně se zmenšují možnosti kulturního vyžití. Bylo by naivní si myslet, že západní spotřebitel neprofituje z globálního rozdělení světa, a to již od začátku kapitalismu. Nicméně astronomický růst bohatství mezinárodních korporací a jejich vliv na kulturu začíná nenápadnou změnou cíle. Nadále úspěšná korporace bude produkovat značku, nikoliv produkt. Jak je citován Scott Bedbury od Starbucku.

Zákazník v podstatě nevěří v rozdílech mezi produkty. Lidé co chodí do Starbucku tam chodí především za romancí zážitku, pocitu společenství lidí v našich prodejnách.


Naomi Kleinová prokládá text knihy svými životními zkušenostmi s množstvím zpracovaných dat. Podává a dokumentuje způsob, jak a kde vzniká bohatství nadnárodních korporací a to na řadě známých jmen, od Lacosta, Microsoftu, až po jména značek v Čechách téměř neznámých. Ruku v ruce se změnou propagace se mění i taktika sponzorování. Když v roce 1997 Asociace obchodů na londýnské Regent Street neměla peníze na vánoční osvětlení ulice, Yves Sain Laurent nabídl uhradit podstatnou část nákladů za uplatnění jejich loga. Více než 5m vysoké zobrazení značky připomínalo každému chodci, kdo jim vánoce skutečně přivezl. Čím méně je peněz ve státní nebo městské kase, tím více podobné sponzorování ovlivňuje kulturní sféru našich životů.

Průmyslové zóny korporací, nový typ koncentráku

Během sběru materiálů pro knihu navštívila Kleinová četná místa skutečných výroben spotřebního zboží. Jsou to výrobny známé v Čechách pod pojmem “montovny”. Velice dobře zpracovaná tematika těchto montoven je daná na příkladu Cavity, což je exportní výrobní zóna asi sto kilometrů na jih od Manily ve městě Rosario. Na Google-mapách je dobře vidět to, co je v knize popsáno. Na satelitním záběru map můžete vidět chaotickou distribuci elekřiny mimo území zóny i vysokou zeď oddělující zónu od ostatního města. Uvnitř korporátního království je výtečně organizovaná logistika, parkování je pouze pro kontejnery, protože zaměstnanci chodí pěšky.

Město Rosario nemá peníze ani na autobusovou dopravu, ani na osvětlení přístupových cest. Zóna obsahuje přes 200 industriálních center, vlastněných nikoliv firmou Niké, nebo Microsoftem, ale sub-subdodavateli. Mezi prodejcem a dodavatelem není výjimkou ani čtyřnásobná vrstva subdodavatelů. V případě průmyslové katastrofy je zajištěno, že hlavní korporace je perfektně krytá. Viz článek na e-republice na toto téma při katastrofě v textilce v Bangladéši, kde zaživa uhořelo asi 120 lidí v dílnách (Peklo v bangladéšské textilce) a následoval článek Další tragédie v bangladéšské textilce. Podívejte se do tohoto článku, které značky šily uhořelé švadleny, je tam seznam.

Investorům se říká vlašťovky. Když přiletí první hejno, hned je následují ostatní. Vlády dělají všechno pro to, aby podobné vlašťovky přilákaly, a to především daňovými slevami a nezasahování do pracovních podmínek. Daňové úlevy jsou sice dočasné, ale na tuto dobu vzniká území, které dočasně není pod patronací státu, který smlouvu uzavírá. Správa celé zóny přechází pod správu subdodavatele, který je pod přímým tlakem mezinárodních korporací. Možná si vzpomenete na tichou vzpomínkovou akci na Hlavním nádraží v Praze, kde pieta byla přerušena soukromou ochrankou, protože Hlavní nádraží bylo pronajmuto zahraniční firmě, která si nepřála jakékoliv shromažďování.

Montovny, korporátní ráj mimo pravomoc státu

Dnes je celkem jedno, kde se montovny nacházejí. Světová obchodní organizace odhaduje, že mezi těmito zónami, které rostou jak houby po dešti, se přesouvá cca 250 bilionů US dolarů. Ať jsou kdekoliv, mají mnohé společné, ale jedna věc platí pro všechny: Korporátní vlaštovka po letech daňové dovolené odchází jinam, nebo se přejmenuje, sloučí se s jinou firmou. Jednoduše je to tak, že korporace si vždy najde možnost, jak daně neplatit. Druhá podobnost všech těchto montoven bez loga je korporátně-fašistická zásada: Žádná práce, žádná výplata. Tedy žádná nemocenská, žádná dovolená, přesčasy se nezvýhodňují, kdo neplní normy nebo nechce pracovat přes čas, je propuštěn.

A jako na každém pracovním táboře zde visí nápisy: Neposlouchej agitátory a buřiče! Ti se mohou střílet, viz jméno “Aminul Islam” pro Bangladéš a článek Pozadí vraždy ekologické aktivistky Berty Cáceres a především článek Coca-Cola obviněna ze zabíjení odborářů v Kolumbii. Zóny bez loga a bez svědomí zaměstnávají především mladá děvčata, využívají jejich naivitu a nejistotu. V roce 1995 US oddělení pro práci přepadlo pracovní komplex v El Monte ve státě Kalifornie, kde našlo 72 uvězněných švadlen z Thajska vyrábějících pro značky jako jsou Target, Sears, Nordstrom. Korporace přesunuly práci do třetího světa, kde nechávaly za nehumánních podmínek dřít nájemné pracovní síly. A takto vydělané peníze šly z velké části do daňových rájů.

Ideologický fíkový list neoliberalismu

Je mnoho ekonomů, jako je například Jeffrey D.Sachs, kteří zastírají pravdu těchto pracovních koncentráků obrazem rozvíjející ekonomiky třetího světa. A každého, kdo má více než 13.000 dolarů ročně, nazývají “střední třídou”. Tento trend využívá systém dočasného zaměstnávání, využívá neplacenou práci pod zástěrkou “získávání praxe” a podobně. Například Bill Gates má jednu třetinu pracovních sil s přechodným zaměstnáním. Tito pracovníci mají o třetinu menší platy, nepravidelnou pracovní dobu a jsou vystaveni systému přísných pokut.

Paradoxně tak nastává podobná situace, kterou známe z doby socialismu pod heslem: “Oni předstírají, že nás platí, a my předstíráme, že pracujeme.” Anglická obdoba tohoto hesla je “You pay peanuts, so you get monkey.“ Jenže v koncentráku je práce pod kamerou a bez přestávky. Pocit bezpráví se promítá do pocitu oprávněnosti si to nějak vynahradit. Podle studie bezpečnostních složek je 42,7 procent všeho zboží ukradeného ve Spojených státech odcizeno zaměstnanci. U nás je to v supermarketech a továrnách více než polovina.

Jak se krade veřejný prostor a jak se naopak brání

Korporace požírají veřejný prostor tím, že privatizace vniká do všech zákoutí veřejného života. Naopak se zmenšuje svoboda volného, nesponzorovaného prostoru. Jedním z prostorů, který se nabízí k marketinku, je škola. Tam sedí potenciální zákazníci většinu dne. Tak jak se tam dostat? Nejlépe tak, že školu nebo campus sami postavíte. Ve školství, stejně jako v kultuře jsou peníze státu nahrazovány penězi korporací. Korporace ale nic nedělají zadarmo. Například ve školním roce 1997-98 dostali studenti na celkem 800 školách v USA zadání vytvořit nový typ tenisek s logem NIKE. Takhle a podobně přinášejí koncerny do podvědomí studentů důležitost loga a přetavují je do budoucích zákazníků.

Další část knihy ukazuje korporátní zábor veřejného prostoru. Kleinová vidí ironii naší doby v tom, že v době, kdy ulice se staly nedůležitější součástí reklamní kultury, se městská pouliční kultura stala ohroženou. Policie stíhá sprejery zdí, malíře na chodnících, mládež, co se snaží mýt okna aut na křižovatkách, prodavače drobného zboží nebo produktů z místních zahrad, kriminalizuje každé prvky normálního života na ulicích. Jako vzdor proti záboru pouliční kultury vznikla hnutí RTS (Reclaim the Street) a GSP (Global Street Party). Toto skoro karnevalové pojetí zmátlo vládu a policii, jak je vidět na radiové zprávě policie v Torontě dne 16. května 1998: “This is not a protest. Repeat. This is not a protest. This is some kind of artistic expression. Over.”

Ale odkaz na anarchistickou scénu české GSP ukazuje, že policie se rychle poučila a nyní už pracuje v zájmu globálních korporací.

Kromě těchto happeningových projevů je zde hnutí proti apartheidu všeho druhu, například v Jihoafrické republice. Viz naše články o bojkotu zboží z Izraele, které je vytvářeno na okupovaném území (Dvě skryté války Izraele). Aktivisté tohoto hnutí vytvořili alespoň řadu překážek obchodu, například vybrali peníze z bank, které poskytovaly úvěry jihoafrickému rasistickému režimu. Antikomunistická paranoia pomohla pilně obhajovat globální přerozdělení a vykořisťování. Když se v roce 1984 stala bhópálská tragédie, tak první reakce ambasády USA byla starost, jak toho komunisti využijí k propagandě. Čtenář si sám zjistí, jak se nadnárodní koncerny postaraly o nápravu katastrofálních následků tragédie.

Tyto souvislosti najdete v našem článku Proč zaniká firma Monsanto. Tony Clark říká, že musíme korporacím šlapat na paty. Není to ani tak proto, že nemáme rádi jejich produkty, ale proto, že korporace určují globální politiku a tím i politiku států. Státy uplacené či zmanipulované korporacemi bez svědomí pak prosazují devastační vizi globalizace.

Kniha Naomi Kleinové “Bez loga” je v PDF volně ke stažení ZDE, ale zatím pouze v angličtině.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!