Jsem ve věku, kdy bych měla sedět na lavičce před domem a čekat na pošťačku nebo na děti, loudající se ze školy.
Jsem ve věku, kdy bych měla upřímně přiznat, že už tomu všemu dění pramálo rozumím a spíš naslouchat. Třeba sousedce, vracející se po šesti hodinách od doktorů s vědomím, že ji stejně ještě něco neprohlédli a tudíž výčet chorob nemusí být ještě konečný.
Jsem ve věku, kdy vrcholem společenského života by byla návštěva mlékárny s bandaskou a dennodenní konzultace na téma: tak co bude dnes k obědu?
Jenže: lavička už shnila, pošťačka nemá čas, kolem sviští jedno auto za druhým, děti vozí rodiče do školy autem a mlékárny už nebandaskují. A navíc: venku je zima, to jaro se letos neskutečně loudá. A tak věk nevěk, sedám k počítači, abych se vyškrábala ze zajetých kolejí pensistky a ke slovům moudrým přidala něco málo slov, no řekněme třeba „Ze života digitální babičky.“
V minulých dnech jsem byla přítomna v malém divadélku „V podkroví“ povídání malíře<a href="http://www.hka.cz/_kultura/_arch_k/k_r09/k_m01/k_d20.asp"> Bohdana Kopeckého</a>, dnes už starého pána, který strávil většinu svého života v krajinách na první pohled velmi nehostinných. Bylo to jednak v krajině kolem Mostu, kde pracoval nedobrovolně jako horník, a posléze pobýval na Havajských ostrovech, kde ho přitahovala lávová pole. On sám nazval své dílo „Světlem zatmělého slunce“. Malíř vyprávěl, jak v naprosto zdevastované krajině začal objevovat nový život v barvách neobyčejně jasných, tak jasných a přesvědčivých, že se rozhodl je zaznamenat na plátno. A tak inspirován vnitřním sluncem, nově spatřil krajinu. Stala se živnou půdou pro jeho světově známou tvorbu, kterou nazývá strukturální malbou. Škoda toho výrazu „strukturální“. Připomíná mi úřednického šimla, jehož obzory končí na hraně kancelářského stolu.
Druhým podnětným zážitkem bylo nedělní setkání seniorů, kam jsem, ač již také ve věku, doprovodila svoji matku. Stoly plné cukroví, seniorky pečlivě hlídaly, zda je o tu jejich roládu zájem, štěbetajíce pilně jedna přes druhou. Kdo se nepotřebuje vypovídat, že ano. Po čaji, kávě, chlebíčkách a cukroví přišel na řadu prorok Jeremiáš. Tatíci pomalu usínali, jako po dobrém obědě, maminy přemýšlely, jestli příště neudělat raději bábovku, animátorka Alenka sypala z rukávu vzorně připravenou přednášku o životě proroka. I diskuze byla. Po prvním osobním svědectví přišla na řadu kritika mladých. Bylo mi opravdu líto, že vidíme tolik třísek v očích kolem nás. Vzpomněla jsem si na „Světlo zatmělého slunce,“a povzdechla si: Jo, jo nemůže být každý malířem.