„Naše hlavní zásada je jednota říše.“
kancléř Metternich

„Moji národové jsou si jeden druhému cizí – tím lépe. Posílám Maďary do Itálie a Vlachy do Uher. Z jejich antipatie vzniká pořádek a z jejich vzájemné nenávisti všeobecný mír.“
císař František I.

Snažil jsem se vyhnout tomu, abych četl komentáře se vztahem k výročí Karla Marxe, nebo na ně dokonce reagoval. V zájmu vlastního tělesného i duševního zdraví - rozčilovat se, znamená ničit si zdraví pro blbost jiných - držel jsem se docela dobře. A přece, ctíce autora, udělal jsem výjimku. Tím autorem je Martin Koller a inkriminovaným komentářem je článek zveřejněný na stránkách Nové republiky pod názvem: Junckerův antikomunistický manifest a Dublin IV.

Fakt je, že článek není o Marxovi, i když se o Marxovi zmiňuje. Je o zločinu páchaném na národu, jak obecně, tak konkrétně, na národu českém, o zločinech páchaných proti vlastnímu lidu, o podvodu a pokrytectví, o překrucování intelektuální pozůstalosti jednoho dávno zesnulého muže, který se jmenoval Marx a také o Martinu Kollerovi samotném. I když reaguji přímo na něj, musím zdůraznit, že bych to nedělal, kdyby pan Koller nebyl typickým zástupcem mnohem větší skupiny lidí a živým pomníkem našeho vlastního, předpřevratového, tj. „komunistického“ vzdělávání.

Martin Koller otevřeně přiznává, že navzdory úspěšnému absolvování studia marxismu-leninismu zůstává marxismem nedotčen. Manifest komunistické strany poprvé četl teprve včera. Z komunistického hlediska zůstal negramotou. To mu ale nebrání, aby Marxe a marxismus hodnotil, a to zásadně.

Nebudu se vyjadřovat k tomu, že popírá či zpochybňuje objektivitu třídní teorie, jejímž autorem Marx není. Martin Koller Marxe nezná. To, co mě trápí a k čemu se hodlám vyjádřit, je ničím neopodstatněná představa, která je častá i mezi těmi, kdo se Marxem formálně zaštiťují, nosí ho takříkajíc na triku, že Karel Marx byl cosi jako arci-nepřítel všech národů.

Kdyby Martin Koller dokázal strávit už zmíněný Manifest, a to se nepovede po prvním přečtení vůbec nikomu, některým „komunistům“ se to nepovede, i kdyby ho četli tisíckrát, vzal by při hodnocení Marxova vztahu k národu především v potaz těch několik stručných poznámek, které si v Manifestu mohl přečíst. Ty zde musí být uvedeny. Cituji:

Komunistům se dále vytýká, že prý chtějí odstranit vlast a národnost.

Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít to, co nemají. Protože proletariát musí nejprve dobýt politického panství, pozvednout se na třídu národní (v anglickém vydání z roku 1888 je místo „na třídu národní“ – „na vedoucí třídu národa“) a konstituovat se jako národ, je sám ještě národní, třebaže nikterak ve smyslu buržoazie. Nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále více již s rozvojem buržoazie, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí odpovídajícími životními podmínkami.

Panství proletariátu ještě více urychlí tento proces. Sjednocené úsilí, alespoň civilizovaných zemí, je jednou z podmínek osvobození proletariátu.

Tou měrou, jak bude odstraňováno vykořisťování jednoho individua druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým.

S protikladem tříd uvnitř národa padne i vzájemné nepřátelství mezi národy.


To je Marxovo vyjádření k otázce existence národa, národa obecně. Stručné, že…? Celý Manifest je velmi stručný. To není vada. On musel být stručný, aby v době vzniku posloužil ke svému účelu. A protože stručnost vybízí k nesprávným výkladům, existují vodítka, vysvětlující texty, sepsané jak samotným Marxem, tak i Engelsem, předmluvy k různým vydáním Manifestu. I když rozhodně nejsou páteří marxismu, ten, kdo nezná předmluvy a nerozumí dobovým okolnostem a souvislostem, nezná Manifest.

Pro pochopení národnostní politiky komunistické strany jsou z těch předmluv, které já osobně znám - a taky je neznám všechny - důležité dvě. Jde o předmluvu k polskému vydání z roku 1892 a předmluvu „Italskému čtenáři“, k italskému vydání z roku 1893. Obsah obou textů je do té míry zásadní, že je nutno je oba zveřejnit znovu. Dalším významným zdrojem je Stalinova práce z roku 1914, která vyšla pod názvem „Marxismus a národnostní a koloniální otázka“.

Co se týče Manifestu, všimněte si, prosím, že to, co má padnout, je nepřátelství mezi národy. Nikoli národy samotné. To je ovšem nemožné, jestliže existuje cosi takového jako expanze jednoho národa na úkor národa druhého, kolonizace biologická či ekonomická.

Všimněte si prosím, že to, co mizí, jsou staré rozdíly a protiklady mezi národy. Je to tak, ale k procesu etnogeneze patří mimo jiné i vznik rozdílů a protikladů nových. Viz. vznik nových národů v Austrálii, USA a Kanadě, ve starých britských koloniích. Proces etnogeneze nikdy neskončí, všechny rozdíly a protiklady nikdy nezmizí. Není to ani cílem. Komunisté tu nejsou proto, aby národy ničili. Jejich nepřítelem je buržoazie. První komunista, Marx, popisuje pouze to, co pozoruje kolem sebe. Nic víc, nic méně.

Dělníci nemají vlast. Všimněte si prosím toho přítomného času. Teď nemají dělníci vlast, protože právě teď v té „vlasti“ nic nevlastní. Prostor a čas. Co platí dnes, nemusí platit zítra. To je jedna věc. Ani to neznamená, že mají dělníci zakázáno o vlast usilovat – který strašný mamlas může tohle z Manifestu vyčíst?! Jestliže dělníci nemají vlast, je logické, že budou o vlast usilovat, svádět o ni zápas. Zmocnit se třídního panství a konstituovat se v národ.

Předmluva k polskému vydání z roku 1882:

Potřeba nového polského vydání „Komunistického manifestu“ nutí k některým úvahám.

Především je pozoruhodné, že „Manifest“ se v poslední době stal měřítkem stupně rozvoje velkého průmyslu ne evropském kontinentě. Tou měrou, jak se v některé zemi rozvíjí velký průmysl, volají i dělníci této země stále naléhavěji po tom, aby jim bylo objasněno jejich postavení jako dělnické třídy vůči majetným třídám, šíří se mezi nimi socialistické hnutí a vzrůstá poptávka po „Manifestu“. Takže podle toho, kolik výtisků „Manifestu“ bylo rozšířeno v jazyce té které země, lze dost přesně odhadnout nejen stav dělnického hnutí, nýbrž i stupeň rozvoje velkého průmyslu v této zemi.

Nové polské vydání je tedy výrazem rozhodného pokroku polského průmyslu. A nemůže být pochyby, že k tomuto pokroku od posledního vydání před deseti lety skutečně došlo. Ruské Polsko, Kongresovka, se stalo velkou průmyslovou oblastí ruské říše. Zatímco ruský velký průmysl je sporadicky rozptýlen – část u Finského zálivu, část v centru (Moskva a Vladimir), třetí část u Černého a Azovského moře, další jsou pak roztroušeny ještě jinde – je polský velký průmysl stěsnán na poměrně malém prostoru a tato koncentrace mu přináší výhody i nevýhody. Výhody uznali konkurující ruští továrníci, když žádali ochranná cla proti Polsku, třebaže si toužebně přejí Poláky poruštit. Nevýhody – pro polské továrníky a pro ruskou vládu – se projevují v tom, že se mezi polskými dělníky rychle šíří socialistické ideje a vzrůstá poptávka po „Manifestu“.

Rychlý rozvoj polského průmyslu, který předstihl ruský, je však přímo novým důkazem nezdolné životní síly polského národa a novou zárukou jeho příští národní obnovy. Obnovení nezávislého silného Polska není však jen věcí Poláků, nýbrž nás všech. Upřímná mezinárodní spolupráce evropských národů se může uskutečnit jen tehdy, bude-li každý z těchto národů naprostým pánem ve svém domě. Revoluce z roku 1848, v níž proletářští bojovníci bojovali pod proletářským praporem koneckonců za to, co měla udělat buržoazie, prosadila také prostřednictvím vykonavatelů své poslední vůle Ludvíka Bonaparta a Bismarcka nezávislost Itálie, Německa, Uher; ale Polsko, které od roku 1792 udělalo pro revoluci více než všechny tyto tři země dohromady, toto Polsko bylo ponechánu osudu, když roku 1863 podlehlo desateronásobné ruské přesile. Šlechta nebyla sto nezávislost Polska ani udržet, ani znovu vybudovat; buržoazii na ní dnes přinejmenším nezáleží. A přece je nezávislost Polska pro harmonickou spolupráci evropských národů nezbytná. Může ji vybojovat jen mladý polský proletariát, a u něho je v dobrých rukou. Neboť dělníci celé ostatní Evropy potřebují nezávislost Polska právě tak, jako sami polští dělníci.

Engels

V Londýně dne 10. února 1892

Italskému čtenáři:

Uveřejnění „Manifestu komunistické strany“ se takřka na den kryje s 18. březnem 1848, s revolucemi v Miláně a Berlíně, které byl povstáním dvou národů, z nichž jeden žije uprostřed evropského kontinentu, druhý uprostřed Středozemního moře; dvou národů, které do té doby oslabovala rozdrobenost a vnitřní sváry, a proto se dostaly pod cizí panství. Zatímco Itálie byla podřízena rakouskému císaři, muselo Německo snášet sice ne tak bezprostřední, ale neméně citelné jho cara všech Rusů. Důsledky 18. března 1848 zbavily Itálii a Německo této potupy; jestliže oba tyto velké národy byly v letech 1848 – 1871 rekonstituovány a do jisté míry navráceny samy sobě, stalo se to, jak řekl Karel Marx, proto, že lidé, kteří potlačili revoluci z roku 1848, se nechtě stali vykonavateli jejího odkazu.

Tato revoluce byla všude dílem dělnické třídy; dělnická třída postavila barikády a nasadila životy. Pouze pařížští dělníci měli, když svrhávali vládu, rozhodný úmysl svrhnout panství buržoazie. Ale přestože si byli velmi dobře vědomi, že mezi jejich třídou a buržoazii existuje nevyhnutelný antagonismus, ani hospodářský pokrok země, ani intelektuální vývoj francouzských dělnických mas nedosáhl takového stupně, který by umožnil přestavbu společnosti. Plody revoluce sklidila tedy v podstatě kapitalistická třída. V jiných zemích, v Itálii, Německu, Rakousku, nedělali dělníci z počátku nic jiného, než že pomáhali buržoazii k moci. Ale v žádné zemi není možné panství buržoazie bez národní nezávislosti. Revoluce z roku 1848 musela tedy přinést jednotu a nezávislost národům, které ji dosud neměly: Itálii, Německu, Uhrám; a pak přijde na řadu Polsko.

Nebyla-li tedy revoluce z roku 1848 socialistická, pak socialistické revoluci proklestila cestu a připravila pro ni půdu. Buržoazní zřízení podnítilo v posledních pětačtyřiceti letech ve všech zemích rozmach velkého průmyslu a vytvořilo tím všude početný, stmelený a silný proletariát; zplodilo tak, řečeno slovy „Manifestu“, své vlastní hrobaře. Bez obnovení nezávislosti a jednoty každého národa by se nemohla uskutečnit ani internacionální jednota proletariátu, ani klidná a rozumná spolupráce těchto národů pro společné cíle. Zkuste si jen představit společnou internacionální činnost italských, uherských, německých, polských, ruských dělníků za politických poměrů před rokem 1848!

Bitvy roku 1848 nebyly tedy marné; neprošlo marně ani pětačtyřicet let, které nás dělí od této revoluční etapy. Plody dozrávají a přeji si jen, aby uveřejnění tohoto italského překladu bylo dobrou předzvěstí vítězného italského proletariátu, jako jí bylo uveřejnění originálu pro mezinárodní revoluci.

„Manifest“ plně uznává revoluční roli, kterou hrál kapitalismus v minulosti. Prvním kapitalistickým národem byla Itálie. Zánik feudálního středověku, příchod moderní kapitalistické éry je charakterizován grandiózní postavou: je to Ital Dante, poslední básník středověku a zároveň první básník novověku. Dnes, stejně jako kolem roku 1300 nastupuje nová historická éra. Dá nám Itálie nového Danta, který ohlásí zrod této nové, proletářské éry?

Engels

V Londýně dne 1. února 1893


Poznámka: obě předmluvy jsou převzaty z Čítanky k základům politických znalostí, Praha 1973, tučně zvýrazněné části zvýraznil Michal Kesudis


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!