Rusko už téměř ukončilo své vojenské operace v Levantě, což rozhodně neplatí pro centrální vládu v Damašku a její hlavní spojence v rámci “Osy odporu”.

Moskva se připravuje na ukončení okupace některých zbývajících lokalit, které stále drží ISIS a al-Kájda v severní Sýrii, a připravuje cestu pro politický proces, který bude zřejmě velmi komplikovaný. Je však možné předvídat, že se tento politický proces nemusí odehrát podle toho, co od něj očekává prezident Vladimír Putin, a to z jednoduchého důvodu - kvůli postoji syrské vlády. Ten bude v rozporu s tím, co si myslí její ruský patron, a vypluje to na povrch, až se nakonec všechny zúčastněné země (USA, Turecko, Rusko, Írán, Sýrie) posadí k vyjednávacímu stolu.

Rusko po 2. světové válce dokázalo po desetiletí koexistovat se Spojenými státy v Německu, protože sféry vlivu byly rozděleny pouze mezi ty země, které vyhrály ve válce. V Levantě je všechno úplně jinak. I když Rusko je samo o sobě připraveno ke “společnému soužití” se Spojenými státy na jednom území v Sýrii, Damašek spolu je se svými spojenci v “Ose odporu” naprosto neochotný povolit nebo přijmout jakoukoli zahraniční okupaci svého území, a to byť jen dočasně.

Ruští spojenci také považují přítomnost americko-francouzsko-britských sil za největší hrozbu pro Sýrii. Ty jsou známy pro své plánování a provádění změn režimu a pro jejich zásadní a bezpodmínečnou podporu Izraeli a jeho expanzivním ambicím spojeným s tím, že okupuje území svých sousedů na Blízkém východě.

Damašek se domnívá, že nelegální letiště pod americkým velením v severovýchodní Sýrii jsou používána jako základny a servis pro izraelské letouny. Nelegální přítomnost USA působí také jako inkubátor pro Izrael a USA v té části syrského státu na severu země, kterou nekontroluje centrální vláda, což je provokativní v oblastech ovládaných Kurdy a představuje hrozbu pro národní bezpečnost Sýrie i jeho spojenců v sousedním Iráku a Libanonu.

Sýrie na ruské intervence v Sýrii oceňuje to, že od září 2015 vyrovnala vojenské pozice na bojišti. Ruská angažovanost ve skutečnosti umožnila návrat více než padesáti procent území Sýrie, včetně osvobození Damašku, Homsu a Hamá i s okolím, navíc i Aleppa a venkovských oblastí Idlíbu a Dajr az-Zauru. Rusko by však nebylo schopné dosáhnout tohoto cíle bez účasti desetitisíců Syřanů a spojenců, včetně Hizaballáhu, Íránu a jeho blízkých spojenců v poli. Rusko ve skutečnosti poskytlo ve srovnání s ostatními spojenci velmi malé pozemní síly.

Rusko také rozhodně podpořilo syrskou vládu na mezinárodních fórech a zabránilo Americe, aby v OSN prosadila rozhodnutí ze strany mezinárodního společenství, která by legitimizovala svržení režimu. Také bylo zajímavé, jak zminimalizovalo dva americké “disciplinární” útoky na Sýrii (první proti vojenskému letišti Šarját, další, proti více cílům, o několik měsíců později).

Ruskou odměnou v Levantu však bylo, že si skrze Sýrii otevřelo dveře na mezinárodní scénu. Moskva využila Sýrii jako experimentální bojiště, na němž ukázala své vojenské schopnosti a získala ohromné množství poznatků při používání svých pokročilých zbraní proti skutečným cílům. Damašek souhlasil s podpisem strategické dohody s Ruskem na dobu 49 let, která mu zaručuje udržení a rozvoj jeho námořní základny v horkých vodách Středozemního moře. Rusko také upevnilo svoji ekonomickou pozici v Sýrii, což je spojeno s využíváním energetických zdrojů a účasti na rekonstrukci země, v níž budou ruské firmy moci těžit z neomezených kontraktů.

Co se týče politické scény, tam Rusko sehrálo zásadní roli svým podnětem k rozhovorům v Astaně, jež se ukazují jako reálná a účinná alternativa k Ženevě.

To vše však neodradí Sýrii od požadování návratu všech obsazených území, zejména těch, které ovládají Spojené státy, nejprve na severovýchodě Hasaky a Dajr az-Zauru. Oblast at-Tanf je obtížnější kvůli pouštnímu terénu a otevřenosti - ale po skončení americké okupace na severovýchodě se stane nevýznamnou.

Centrální vláda v Damašku se tak nebude bát a bude navzdory rusko-americké dohodě o Dar’á a Golanských výšinách požadovat vrácení jihu, který stále ještě ovládají skupiny typu al-Kájda a IS (1500 ozbrojenců Armády Chálida al-Walída ovládá osm vesnic a území o rozloze více než 200 km2. To však může být v rozporu s ruským přáním odložit zbraně, ukončit válku a začít politické kroky k ovládnutí okupovaných území bez boje.

Rusko se nicméně chová, jako by nevědělo, že politické vyjednávání s USA a Izraelem je nikdy nepřinutí, aby odešly ze Sýrie.Tyto dvě země ve skutečnosti nikdy nezakončily žádnou z okupací ze své vlastní vůle, ale pouze pod opakovanými útoky od všech místních obyvatel, které se pokoušeli ovládnout!

Sýrie a její spojenci (vedeni Íránem) věří, že vyhráli tuto válku, přestože jejich situace v zemi proti džihádistům až do září 2015, ještě před ruským zásahem, byla kritická. Dnes arabské státy (a Turecko) ztratily všechny zástupné jednotky, které měly v syrské válce. Sýrie a Írán způsobily vážné ztráty západním zemím (EU a USA), které od roku 2011 usilují o potlačení syrského režimu, a prezident Asad si zachoval velení a kontrolu politické i vojenské moci v Sýrii. Všechny zbývající zástupné jednotky byly vytlačeny ze všech syrských měst na sever, hlavně do Idlíbu.

Dokonce i kdyby si Moskva (jež je dnes přesvědčena o nezbytnosti konání prezidentských voleb) nedala jako podmínku udržení prezidenta Asada u moci, Rusko by rádo vidělo, kdyby si svého prezidenta vybíral syrský lid. To je v souladu s vyjádřenými přáními samotného Asada a jeho ostatních strategických spojenců.

Co se týče Írán a jeho spojenců, Asad nemá žádné neshody v cílech, kterých má být dosaženo v Sýrii. Moskva je skutečným strategickým spojencem Damašku, ale ve vztahu mezi Moskvou a Damaškem existují jisté sporné otázky. Důležité je, že tyto rozdíly zatím nenarušují přátelský charakter tohoto vztahu ani zásadní podporu, kterou si poskytují.

Moskva může říkat, co chce, a dokonce to může být vyvraceno těmi samými ruskými představiteli. Nicméně slova a cíle Asada a Íránu ve vztahu k syrské válce jsou identické a nevypadá to, že se to nějak změní.

Moskva bude usilovat o mír svým vlastním způsobem, aniž by to bylo v rozporu se syrskými cíli a aniž by musela zasahovat do vojenských operací, které Sýrie a její spojenci mohou provádět i bez ruské podpory.

Osvobození severovýchodního okraje území v al-Búkamálu i jihozápadního pohraničí v Bajt Džínu provádějí polovojenské jednotky bez ruské vzdušné podpory. Rusko a Sýrie mají svoje vlastní politické koncepce, které nejsou v konfliktu! Zdá se, že strategické umění Moskvy jí umožňuje v Levantu koexistovat se Spojenými státy i Damaškem a jeho spojenci na stejném územi, i když všichni mají cíle, jež jsou samy o sobě protikladné.

Zdroj: Elijah J. Magnier
Překlad: Aleš M.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!