Základním problémem, nad kterým často přemýšlím, je vztah mezi politickou svobodou a duchovním rozvojem člověka. V tomto eseji se pokusím, inspirován historkami z mého okolí, probrat jednu stranu mince. O tomto tématu jsem tak či onak přemýšlel už od perestrojky, ale podnětem k tomu, abych to nakonec dal trochu dohromady, se staly rozhovory u táboráků při jedné výpravě na kajacích. Byli jsme tři, všichni jsme čtyřicátníci, svobodných profesí, ženatí, ale bezdětní. Kolega učí architekturu na univerzitě a specifikem jeho zaměstnání je, že může mít volno až několik měsíců ročně. Jeho manželka je malířka na volné noze. Občas nějaký ten obraz prodá, ale moc to nehodí, tak se živí především občasnou manuální prací v typografii. Navzdory klasické představě o nízkých příjmech v Rusku, jim šetrný životní styl dává možnost vydělat dost na to, aby se mohli několikrát ročně asi tak měsíc volně toulat po Krymu nebo si dokonce vyšlápnout do Himalájí, kde byli minulý podzim. Tento životní styl jím plně vyhovuje. Takových lidí je v mém okolí víc, do značné míry mezi ně patříme i my s manželkou. Tito lidé se živí občasnými pracemi různého druhu (manuální, počítačové, překlady apod.), pronájmem bytů nebo svobodným zaměstnáním, třeba vědou. Jedna kolegyně, botanička, má například dohodu se svým vedením, že musí ročně publikovat jeden nebo dva články, ale co jinak dělá celý rok, to vedení nezajímá. Bydlí a pracuje na Dálném Východě, v Magadanu, v pěkné divočině, kde rutinní botanický popis vegetace zatím není dostačující, takže jí nečiní zvláštní potíže tuto podmínku splnit. Po několika měsících příjemného toulání divočinou může napsat článek typu „Flora okresu X“, mezitím si stihne ještě přivydělávat fotografováním zvířat nebo jako průvodkyně zahraničních turistů. V bohatých zemích takoví lidé mohou žít i na podpoře. Četl jsem, že v Německu 70% přistěhovalců z Ruska žije na podpoře. Takto získaný čas se dá využít různě. O toulání divočinou jsem už psal. Moji dva kamarádi čistě pro své potěšení vystudovali starou egyptštinu. Jednou se zúčastnili archeologické expedice v Egyptě a pak znechuceni mravy tohoto prostředí, oboru zanechali. Je také řada možností zabývat se amatérskou tvorbou různého druhu a neřešit, zda to někdo zaplatí. Převrat v této oblasti způsobil internet. Pokud má člověk co říci či ukázat světu (nebo si to alespoň myslí), nemusí se už dohadovat s redaktory nebo hledat sponzory, stačí věnovat pár minut registraci na vhodných stránkách a piš si co chceš. A tak čistě na základě amatérství vznikají projekty, jejichž veřejná prospěšnost je mimo pochybnosti – třeba Wikipedie.

Hlavními rysy, společnými pro tento typ lidí (pro zjednodušení je nazvu „hippies“) jsou: (1) svoboda ekonomická, tj. možnost zabezpečit své živobytí na přijatelné úrovni bez velkých časových ztrát a bez podstatného omezení svobody pohybu; (2) svoboda rodinná, tj. bezdětnost; (3) příslušnost k intelektuálům, rozmanité tvůrčí, kulturní, duchovní zájmy, kterým se mohou plně věnovat díky zmíněné svobodě. Mají také duchovní svobodu, svobodu politickou ale moc nepotřebují, protože se většinou nezajímají o politiku. Znám pár takových lidi i v Česku, i když tady se převážně pohybuji v jiném prostředí. Třeba jeden můj český přítel už po mnoho let tráví vždy nakolik měsíců v roce toulkami po Sibiři. Zbytek roku na to vydělává, např. vánočním prodejem, sezónními zemědělskými pracemi na Západě apod. Je vynikající fotograf, ale až donedávna mu to nic nepřinášelo. Nedávno se konečně stal oficiálním fotoreportérem jednoho solidního časopisu. V jistém smyslu je tento životní styl analogický životu středověkého studentstva nebo šlechty XVIII. – XIX. století. Ale moderní společnost ho umožňuje podstatně většímu množství lidí než kdy před tím.

A teď trochu teoretických úvah. V rámci zákona se svoboda dá využívat různými způsoby. Staří liberálové a bojovníci za svobodu XVI. – XIX. století žádali víc svobody, protože ji chtěli využívat aktivně – rozvíjet svůj byznys, kázat svou víru, prosazovat svou tvorbu a své ideje, měnit společnost podle svých představ. Řídili se nejprve protestantskou etikou (popsanou Weberem), pak myšlenkami osvícenství. Nejspíš je nenapadalo, že nejjednodušší způsob využití vlastní svobody je ležet na gauči před televizí a popíjet pivo. Vadilo jim, že tehdejší šlechta takovou možnost volnosti měla, ale třetí stav ne. Klasická literatura od Beaumarchaisho po Čechova je plná obrazů šlechetných šlechticů, kteří ale jsou k ničemu a podnikavých budovatelů vlastního štěstí ze třetího stavu. Ale když tato svoboda byla dosažena, pomalu se zjistilo, že její pozitivní využití není samozřejmostí.

Od pradávna měl každý státní útvar zájem, aby jeho příslušníci (1) pilně a efektivně pracovali, (2) rychle se množili a (3) odhodlaně bojovali za státní zájmy v případě války. Lidi k tomu tradičně nutily ekonomické potřeby, veřejné mínění, náboženství či ideologie a občas statní moc přímo. Ale během času všechny tyto stimuly zeslábly. Podpora v nezaměstnanosti evidentně snižuje potřebu pracovat a důchod vytváří podmínky k tomu, aby člověk ve staří nebyl závislý na dětech (jeden český kolega říkal, že za pád rodinné morálky může Bismark, který jako první zavedl důchodové pojištění). Nucené práce jsou zakázané, dokonce i ve vězení. Povinná vojenská služba je v mnoha zemích zrušená, ostatní (zejména Rusko) k tomu směřují . Nakonec liberalismus a politická korektnost vedou k tomu, že vliv veřejného mínění a církve na lidské chování také velmi poklesl. A tak vznikl problém motivace k veřejně prospěšné činnosti. Nakonec tato postmoderní společnost zpochybnila všechny věčné hodnoty včetně toho, co je veřejný prospěch a proč k němu musíme přispívat. V podstatě zbývá jen jedna podstatná motivace, často propagovaná psychology a masovou kulturou: seberealizace. Ale to je pojem osobnostně-psychologický, nikoli společenský, stojí mimo ekonomiku a morálku. Jak řekla na přednášce jedná americká psycholožka: „Nejprve se rozhodnete, co chcete dělat, a pak zjistíte, jak se tím dá vydělat. Když třeba rádi ležíte na gauči, možná se vám podaří stát se testovatelem matrací.“. Tj. seberealizace vůbec nemusí být veřejně prospěšná. Ten, kdo se živí pronájmem bytu a pro své potěšení se toulá po Himálajích nebo studuje starou egyptštinu, se určitě seberealizuje, ale k veřejnému prospěchu moc nepřispívá. S tím, kdo denně dře v dole a pak nemá na nic jiného než sedět v hospodě, je tomu přesně naopak. Seberealizace může dokonce být evidentně veřejně škodlivá: mafián, zakladatel drogového kartelu, diktátor nebo prostý pouliční výtržník se také svým způsobem seberealizuje.

Situaci hezky ilustruje jeden filozofický vtip, který mám moc rád. Ind sedí pod stromem a medituje. Kolem jde Američan a říká mu: “Poslouchej, člověče! Pokud vlezeš na tenhle strom a přineseš mi z něj kokos, dam ti 10 dolarů“. – „Ne, nechci“, - odpovídá Ind, - „Je mi tady dobře, sluníčko svítí, ptáci zpívají, nepotřebuji tvých 10 dolarů“. – „Dam ti 100 dolarů!“ – křičí Američan. – „Ne, nepolezu“. – „1000 dolarů!!!“ – „Ne, dej pokoj“. – „Ale poslouchej, hochu, pokud budeš mít 1000 dolarů, můžeš je investovat tak a tak, vyděláš 2000, investuješ je znovu... (následuje dlouhý byznys-plán)... a nakonec budeš mít milion dolarů, dáš je do banky a můžeš zase sedět pod tímhle stromem, pokud budeš chtít“. – „Ale já už tady sedím teď“. O čem je ten vtip? O tom, že motivace k aktivní činnosti (její veřejná prospěšnost je další otázkou) není všeobecnou samozřejmostí, ale je výsledkem kulturního a náboženského zázemí a osobních zkušeností.

Na popsanou situaci se můžeme podívat ze dvou stran. V rámci klasické představy nezávislých mezi sebou si konkurujících států má výhodu ten stát, jehož občané, jak jsem psal výše (1) pilně pracují, (2) rychle se množí a (3) odhodlaně bojují. Z tohoto hlediska platí, že čím více lidí to nechce dělat, tím je to horší. Proto je úplně pochopitelná nervozita konzervativců všeho druhu. Ale pokud vezmeme v úvahu současné tendence jako globalizace, rozsáhlá automatizace práce ve všech oblastech a ekologické problémy, situace může vypadat jinak. Globalizace povede k postupné ztrátě funkce státu jako sdružení vlastních občanů pro společné přežití v nepřátelském konkurenčním prostředí. Automatizace povede k tomu, že bude zapotřebí stále méně pracovníků k zajištění objektivně nutných prací. Zbytek práceschopného obyvatelstva bude nutné zaměstnávat objektivně zbytečnou prací nebo nechávat na podpoře. Už teď se spousta lidí živí prací, která se dá jen těžko nazvat smysluplnou: rozdávání nějakých letáků, které se hned vyhazují do popelnice; stání na ulici s plakátem typu „Pijte Coca-Colu“, který by klidně šel pověsit na sloup, pokud je vůbec k něčemu atd. Pro mě se stal hezkým symbolem nesmyslné práce následující příklad: na jedné moskevské třídě stával chlap převlečený za zvíře a nepřetržitě mával rukou – dělal reklamu na vedlejší obchod s kožešinami. V situaci, kdy stále roste počet lidí, kteří jsou ekonomicky objektivně zbyteční, můžeme jen uvítat, pokud se někdo, kdo si zákonným způsobem zabezpečil vlastní živobytí, realizuje třeba studiem staré egyptštiny nebo jiným neškodným koníčkem místo toho, aby chlastal v hospodě. I když to tak trochu připomíná blázinec, jak to okomentovala moje manželka.