Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (5. díl)

Pokračování 6.

Shrnutí dosavadních poznatků, co z nich plyne a další souvislosti

Z dosavadních výkladů, konstatování a úvah o vzniku a formování reálného socialismu a o jeho dějinách považuji za podstatnou souvislost mezi stupněm rozvinutosti té které společnosti a praktickými možnostmi jejího ekonomického i politického uspořádání i objektivně danými praktickými, potřebnými a proveditelnými úkoly, které před takovou společností stojí. To není žádný objev, pouze konstatování - na příkladu z dějin reálného socialismu - že tyto souvislosti prostě platí a fungují. Jsou vlastně také důkazem správnosti materialistického pojetí a vysvětlování dějinného pohybu.

Dále jsou podstatná konstatování jistých dobově podmíněných omezeností klasické marxistické i leninské tradice v kontextu reálného vývoje kapitalismu 20. století a tedy i nesprávnosti klasických marxistických predikcí nevyhnutelnosti brzkého dějinného revolučního zvratu a nezbytnosti následné cesty k beztřídní, komunistické společnosti.

Klasický marxismus byl původně teorií (lépe řečeno: hypotézou) založenou na úsudku, že již tehdejší liberalistický kapitalismus volné soutěže druhé poloviny 19. století v nejpokročilejších zemích Západu je přezrálý, již nevyhnutelně tam musí být soukromo-kapitalistická ekonomická soustava nahrazena soustavou zespolečenštěnou, odstraňující třídu vlastníků kapitálu, zavádějící zásadní změnu struktury vyspělé společnosti směrem ke komunismu, tedy beztřídní společnosti. Otcové zakladatelé marxismu věrni dobovému vědeckému a intelektuálnímu prostředí toto považovali za podstatu svého přístupu ke společenskému pohybu své doby, chápali to jako objev podstatného dějinného zákona na stejné úrovni, jako byl objev biologické evoluce cestou přirozeného výběru. Tady viděli podstatu a převratnost své teorie a stejně to vnímala i následně formovaná marxistická tradice (28).

Ale další vývoj prostě nešel touto cestou. Kapitalismus, ta vysoce přizpůsobivá děvka jdoucí jenom po zisku za každou cenu, si šel jednoduše úplně jinými cestami: Dál se vyvíjel a pružně přizpůsoboval novým podmínkám rozvoje technologií, výrobních vztahů, výrobní organizace a podnikání a tedy otevíral nové vlastní vývojové možností. Úspěšně zvládal nové výzvy dané zdokonalování dopravy, obchodní výměny, role peněžního systému, dovršení světového trhu a dokonce celkem bez problémů přežil po polovině 20. století i rozklad a zhroucení koloniálních říší, jež byly jeho podstatným fundamentem za bujarých časů jeho raně novověké mladosti.

Místo klasické revoluce z přezrálosti kapitalismu tu nakonec v reálu došlo k něčemu úplně jinému, zcela nečekanému a z pohledu marxistické teorie vlastně absurdnímu, k revoluci v předindustriální fázi poměrně zaostalé a ještě převážně agrární velké země. Byla to revoluce a její doktrinální výbava, jež vnutila společnosti nekapitalistickou cestu industrializace společnosti. Její nekapitalističnost měla za podklad marxistickou teorii, přesněji řečeno, to, co z ní po porevolučním přechodném období zbylo a stalo se oficiální režimní dogmatikou. Něco takového nikdo nečekal, menševici tvrdohlavě trvali na dodržení marxistických představ a postupů. A proto podporovali Prozatímní vládu předpokládajíce, že nejprve musí proběhnout buržoazní revoluce spojená a odstraněním monarchie a pozůstatků feudalismu, pak musí nastat kapitalistická industrializace, a ta má připravit podmínky k socialistické revoluci. Ale i bolševici (včetně Trockého a Stalina) byli zprvu téhož názoru a až Lenin svými Dubnovými tezemi po svém březnovém návratu z exilu v roce 1917 proklamoval zcela jednoznačně: Žádnou podporu Prozatímní vládě! Všechnu moc sovětům!. Tím to celé tvrdě a navztekaně zvrátil a bolševickou stranu navedl na kurs důsledného boje o moc (ve prospěch sovětů) s Prozatímní vládou a vytyčil perspektivu brzké revoluce, jež měla svou oprávněnost v tom, že se Rusko v poválečném chaosu jevilo jako nejslabší článek starého systému států a mocností, kde se tedy revoluce nejsnáze prosadí. Lenin předpokládal, že revoluce samozřejmě brzy zvítězí i na pokročilém Západě, a ten poskytne novému, porevolučnímu, nicméně stále zaostalému Rusku nezbytně potřebnou pomoc.

Na Západě to však nakonec dopadlo jinak. Ve vyspělých zemích byly revoluční pokusy potlačeny a novému bolševickému porevolučnímu vedení nakonec nezbylo, nežli jít vlastní, samostatnou cestou. Na ní se dosáhlo toho, že byl nalezen praktický návod nekapitalistické trajektorie ekonomického vývoje v relativně zaostalém prostředí agrární společnosti směrem k industrializaci. Velmi přitažlivý návod, který byl následně velmi vstřícně vnímán a napodobován v řadě rozvojových zemí v průběhu 20. století, v Mongolsku, Číně, Koreji, v části Indočíny, kde nakonec vývoj nabyl poněkud absurdních podob v kambodžské diktatuře Rudých Khmérů v 70. letech 20. století, kteří ani moc neřešili samotnou industrializaci a tedy vznik a rozvoj průmyslových center, ale spíše vytvoření soběstačných převážně zemědělských komun (velmi podobných pracovním táborům, dokonce celá země se tehdy stala jakýmsi všeobecným pracovním táborem) a vystěhováním měst se pokusili stvořit jakousi „pokročilou”, komunistickou venkovskou společnost, tedy něco, o čem neměl klasický marxismus ani potuchy, že by bylo vůbec představitelné a myslitelné. Konce tohoto násilného, diktátorského experimentu byly hodně zlé, zvrhlo se to v masové vraždění obyvatelstva, málo ochotného a revolučně uvědomělého k účinkování v takovém experimentu.

Je zajímavé, že klasická marxistická teorie si po celé 20. století žila do značné míry svým vlastním životem. Nebyla ani příliš dotčena a ovlivněna takovými podstatnými odchylkami dějinného pohybu od svých vlastních teoretických představ a predikcí. Hodně se zdogmatizovala a tedy i izolovala od reálného života. Bylo ale potřeba prakticky obsluhovat přímý výkon moci a praktické udržování panství monopolní byrokracie nad celou společností. Proto vedle oficiální zdogmatizované pseudoteorie fungoval a celkem pružně se praktickým potřebám vládního provozu přizpůsoboval její zředěný odvar, obsluhující výkon vlády všedního dne, tedy praktická politická ideologie, propaganda a frazeologie.

Před užaslýma a nechápajícíma očima současníků se odehrála bezděčná zrada dějin a jejich rafinovaná poťouchlost: Zakladatelé marxismu vytvořili logické (na vlastní, třídní filosofii dějin založené) dějinné zdůvodnění nezbytnosti odstranění kapitalismu v nejvyspělejších zemích Západu v období druhé půli 19. (Marx, Engels) a začátku 20. století (Lenin) jen proto, aby v následujícím jediném prakticky úspěšném pokusu o uskutečnění socialismu a komunismu jejich stoupenci a pokračovatelé nakonec přinuceni dějinnými poměry řešili něco úplně jiného a úplně jinak – a tak vedle nadále existujícího a přežívajícího, převažujícího kapitalismu vytvořili praktické alternativní, nekapitalistické řešení industrializace v zaostalé zemi, využitelné následně při modernizaci agrárních společností koloniálního a rozvojového světa. Modernizace a industrializace tu bývá propojena s národní emancipací a dekolonizací (29). Zde je příčina vzniku, rozvoje a životnosti maoistického klonu marxismu, včetně jeho dalších variací až po výše zmíněný režim Rudých Khmerů.

Ale aby dějinných absurdit nebylo málo, tak má tento reálně socialistický systém nyní dokonce další vývojové pokračování a perspektivu v jakémsi přinejmenším přechodném „historickém kompromisu” mezi panstvím monopolní byrokracie a rozvojem moderní kapitalistické ekonomiky v soudobé Číně a Vietnamu. K tomu se však ještě podrobněji vrátíme dále v tomto textu.

O rozvojových zemích jsme se tedy zmínili. A co satelitní režimy střední a východní Evropy? Tam to probíhalo poněkud odlišně. Určujícím faktorem tu bylo zdrcující vítězství Rudé armády v Evropě v květnu 1945, provázené vojenským obsazením rozsáhlých území. Až na výjimky se pak následně na okupovaných územích formovaly za výrazné sovětské podpory, ba často hodně drsné dominance reálně socialistické režimy. Nešlo tedy o obdobu spontánních bolševických povstání v ruských městech koncem roku 1917. Nešlo ani o obdobu čínské revoluce, jež byla čínskou vnitřní záležitostí. Stalinistický systém sem byl vnesen zvenčí a vnucen hrubou silou. Přitom některé země byly prakticky také v předindustriální fázi svého vývoje, např. Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávie, Albánie. Jiné pak měly základní industrializaci kapitalistického typu už za sebou, typicky České země, ale i východní Německo (včetně Slezska a východního Pruska), kterou prodělaly už v 19. století. Polsko a Maďarsko pak byly převážně někde uprostřed - na předělu mezi již probíhající kapitalistickou industrializací a na ni posléze navazující nekapitalistickou cestou zprůmyslňování po nastolení stalinistických režimů. U nás čekalo na svou celkovou industrializaci Slovensko. Přesto i v Českých zemích se postalinsku dodatkově industrializovalo zakládáním velkorysých provozů těžkého průmyslu, občas z ekonomických hledisek dost nešťastně (např. někdejší velké hutní provozy v Mníšku pod Brdy nebo v Ejpovicích u Plzně).

Paradoxně právě v Českých zemích byla po skončení II. světové války zdaleka největší, víceméně masová vstřícnost k socializaci, byť si ji nekomunistické politické směry, ale i sami českoslovenští komunisté představovali dost odlišně od stalinistického systému existujícího tou dobou v SSSR. Ale právě ten se měl stát záhy naším zvnějšku tvrdě vnucovaným závazným vzorem a jediným správným návodem.

Zajímavé je i to, že právě v Československu (šlo o ojediněný takový případ!) se stalinský systém prosadil zcela demokraticky volební cestou (parlamentní volby v roce 1946 dopadly v Českých zemích jednoznačně prokomunisticky) a následně – v době již pravděpodobného odlivu všeobecných dobových levicových nálad ve společnosti – došlo k naprosto legálně-parlamentnímu (ústavně konformnímu) převzetí veškeré moci komunisty po vládní krizi, kterou vyvolala bez náležité přípravy, naivně a naprosto lehkomyslně politická pravice. A tato prohra znamenala její naprosté zničení a triumf reálného socialismu (tentokrát již v dosti rozvinuté evropské zemi!), ovšem zprvu ve své klasické stalinistické kvalitě, a to se vším všudy. To jsou ale dějinné paradoxy!

Pokud jde o již výše provedený výklad, pak důležitým a podstatným je konstatování bezděčné a nezamýšlené, ale o to skutečnější regenerace třídní (třídně antagonistické) společenské struktury během 20. let minulého století v sovětském Rusku a posléze v SSSR, a to v nové, zcela nepředvídané a velmi svérázné podobě, jak jsme měli možnost sledovat.

Za důležité považuji - pokud se jedná o zkoumání vzniku a formování reálného socialismu – využití a zkombinování pramenů neprávem mainstreamem opomíjené nezávislé západní marxistické produkce se seriózními popisnými a faktograficky bohatými prameny mainstreamové západní společenskovědní provenience – navíc v kombinaci s vybranými výstupy aktuálního ruského dějepisectví.

Úkoly ruské revoluce z října 1917 byly především provedení prvotní akumulace kapitálu a industrializace zaostalé země. Nešlo tedy o bezprostřední vytvoření a rozvíjení cesty ke komunismu, jak ji chápala dobová, zejména předrevoluční marxistická teorie. Šlo daleko spíše o společenské pořádky dané rychlou, zkratkovitou, plánovitě centrálně řízenou industrializací.

Dále je zde nová konstatace toho, že politickou formu a strukturu uspořádání reálného socialismu (sovětského zřízení, tedy hierarchické soustavy volených sovětů - rad) nevymysleli a nepředpověděli klasikové marxismu (včetně Lenina) jako kvalitativně novou a převratnou formu politické organizace překonávající buržoazní parlamentarismus, ale že se jen inspirovali nouzovými, víceméně spontánně zdola vznikajícími strukturami pro řešení přechodné krizové společenské situace za povstání, přírodních katastrof, revolucí nebo stávkových hnutí. Sověty nebyly novou, vyšší kvalitou politického uspořádání ve srovnání s liberálně demokratickými či diktátorskými politickými režimy z prostředí kapitalismu. Podle toho se také vyvíjely, degenerovaly, obalily se byrokracií a vposledku jako neúspěšný pokus zanikly. Neskýtaly žádnou novou výhodu, přidanou hodnotu pro společnost v rutinním (nekrizovém) provozu. Natož úplně novou kvalitu…

Konečně tu byl podán nový výklad příčin a logiky velkého rozsahu represí a čistek v klasickém stalinistickém období reálného socialismu. Nešlo o libovolný nebo nahodilý aspekt, nešlo pouze o projev individuální nebo skupinové paranoie či násilnických sklonů vládnoucích byrokratů. Šlo o to, že bylo potřeba průběžně mimoekonomicky, mocensky vnucovat porobené společnosti, ale i příslušníkům samotné panující monopolní byrokracie a jejím servisním vrstvám doktrinálně zakotvenou nekapitalistickou trajektorii ekonomického i politického vývoje, jinak by se společnost svou vlastní dobovou úrovní, samotnou svou bezděčnou samotíží od NEPu jako předstupně přesunula do svého vlastního přirozeného „rovnovážného stavu“ industrializující se, doposud převážně agrární společnosti, tedy do tržní, vícesektorové ekonomiky a do patrně ne moc stabilní politické plurality, jíž mohly střídat monarchistické nebo fašizující experimenty.

Hospodářské úkoly postavené před nový nekapitalistický režim také vyžadovaly v zájmu uskutečnění nekapitalistické vývojové trajektorie vyvlastnění, znevolnění a direktivní ovládání veškerých pracovních sil země, nuceně pak exploatovaných státem. Masové represe také umožnily přímé a dlouhodobé zotročení části těchto pracovních sil, jež byly exploatovány v mohutné soustavě ekonomicky významných pracovních táborů a využity v žádoucích oblastech a směrech direktivně řízené, zrychlené a zkratkovité, centrálně prováděné industrializace.

Podstatné je i hodnocení československého reformního pokusu z roku 1968, a to bez dobových iluzí a marných nadějí, i logiky jeho nevyhnutelného potlačení, protože tento pokus zcela zpochybňoval a přímo ohrožoval stabilitu hlavních pilířů existence reálného socialismu. S tím souvisí i náčrt pravděpodobné vývojové trajektorie pro neuskutečněnou variantu zvnějšku neovlivňovaného dalšího rozvoje reforem v Československu po roce 1968 - až k postupnému dosažení dobově odpovídajícího „rovnovážného stavu“, tedy společenského uspořádání obdobného tehdejšímu hospodářskému a politickému zřízení v západní Evropě, zejména v souměřitelném Rakousku té doby.

Několik poznámek k vývoji v Číně od poloviny 20. století

K určitému pragmatickému, organizovanému a postupnému ústupu od zkostnatělého a v podstatě klasicky stalinistického systému reálného socialismu z Maových dob docházelo od konce 70. let 20. století v Číně. Počínaje rokem 1978 čínská monopolní byrokracie shora prováděné reformy ustála, postupně je dávkovala a přežila u moci vznik svérázného současného čínského kočkopsa, podivného křížence reálného socialismu a zprvu drsně gründerského, nyní již stále více soudobého, moderního zglobalizovaného kapitalismu. Jde o systém zapojený velmi ofenzívně do globálního podnikání, nicméně je velmi úzkostlivě střežena jeho čínskost – žádný nekontrolovaný průnik zglobalizovaného euroamerického kapitálu do země se nekonal a nekoná. Jde o státem kontrolovaný a státem ochraňovaný čínský kapitalismus, podřízený stále straně a vládě.

Samozřejmě nevíme, co bude s tímto křížencem dál, ale vypadá to, že zde došlo k jakémusi „historickému kompromisu“, když se tuto obrovskou zemi nepodařilo pronikavě modernizovat a industrializovat klasickou stalinistickou cestou, vsadila čínská monopolní byrokracie od konce 70. let na postupné, přísně centrálně kontrolované reformy shora, jež vedly k rychlé a pronikavé industrializaci a ke vzniku svérázného kapitalismu pod monopolně-byrokratickým mocenským příkrovem. A tak nyní monopolní byrokracie panuje nad hodně odlišnou společností, než jaká existovala za klasického stalinistického systému v SSSR i v ČLR. Musela se nějak řešit rozdílnost skupinových, třídních zájmů politické věrchušky a centralizovaného byrokratického systému moci na jedné straně a vznikajících středních vrstev, podnikatelské buržoazie a nakonec i rodící se nové velkopodnikatelské oligarchie na straně druhé. Že si při tom musela monopolní byrokracie pečlivě hlídat svou mimoekonomicky vynucovanou mocenskou pozici a svoji celkovou soudržnost, to napovídají občas prosáknuvší zprávy o mohutných kampaních proti korupci a proti odstředivým tendencím v byrokratickém aparátu, včetně jeho nejvyšších úrovní.

Každopádně i dějiny NEPu v SSSR 20. let ukazují, že dobře organizovaná a brutálně potlačující diktatura byrokracie disponující funkčními servisními silovými strukturami je v podstatě schopna po delší dobu přežívat u moci, i když ekonomickou fyziologii společnosti nechají z výrazné části víceméně tržně fungovat v prostředí plurality vlastnických forem. Čínská problematika by určitě stála za rozsáhlé prozkoumání. Už jen vývoj čínského reálného socialismu v původně výrazně agrární a zaostalé velké ekonomice se všemi známými peripetiemi typu „Velkého skoku vpřed“ (30) nebo „ Čínské kulturní revoluce“ (31) či drsného velmocenského soupeření se SSSR po roce 1960, ale i včetně následných Teng Siao-pchingových reforem po roce 1978 a způsobu jejich postupného dávkování – to vše by stálo za to, aby se člověk naučil čínsky…Zpětně by takové zkoumání mohlo mimo jiné naznačit, kudy Sověti možná měli (a mohli?) v zájmu vlastního přežití ve své pěrestrojce 80. let 20. století jít. Ale Číňané měli dost času, kdežto Sověty tlačil čas, začali něco podnikat, až když se systém již rozkládal a výrazně slábl, to je zřejmé. A tak se spěchalo. Na rozkladu SSSR měly určitě svůj podíl i dlouho centrálně potlačované aspirace neruských etnik k vlastní postupné emancipaci až do odtržení a vytvoření samostatné státnosti. SSSR byl určitě i „žalářem národů“ a národnostní rozpory a aspirace tu hrály důležitou destruktivní roli, zvláště v závěrečném období zániku reálného socialismu, v letech 1990 - 1991. To se v Číně - pokud lze soudit - nedělo.

Čínský vývoj byl ale dost odlišný od sovětského. Především se v Číně neuskutečnila nekapitalistická cesta industrializace pod taktovkou stalinistické monopolní byrokracie v 50. - 60. letech v takovém rozsahu, jako v SSSR koncem 20. a ve 30. letech. A také vzhledem k radikalistickým excesům nebyla příliš úspěšná. A tak stěžejní část industrializace a modernizace velké dosud převážně agrární země byla po období revolučních radikalistických výstřelků, kampaní a čistek řešena podobně, jako v Rusku ve 20. letech, kdy probíhal NEP. V Číně jsme toho svědky až opožděně, zhruba od počátku 80. let 20. století. Šlo o postupné a přísně centrálně řízené reformy shora. Ty vyvolaly silné zdola, od aspirací porobené společnosti pocházející snahy o demokratizaci a v posledku snahy o odstranění panství monopolní byrokracie. Vznikající mohutné zejména studentské demokratizační hnutí bylo drasticky a zdá se i účinně a víceméně natrvalo potlačeno rozsáhlým masakrem na Tchien-an-men, náměstí Nebeského klidu v centru Pekingu, kde 3. 6. 1989 armáda s tanky obsadila neprodyšně po řadu předchozích týdnů demonstranty okupované náměstí a zahájila masakr, který trval 12 dní. Je znám počet zasahujících vojáků (300 000 v celém Pekingu), nikoli však počet mrtvých (odhadují se tisíce obětí). Následovalo zatýkání a popravy tzv. kontrarevolucionářů (zatčeno bylo na 120 000 studentů, vyneseny nejméně 34 rozsudky trestu smrti) (32). Monopolní byrokracie tvrdě obhájila svou moc a pokračovala v reformách řízených shora pevnou rukou.

Zajímavá je úvaha, co by se asi v SSSR dělo, kdyby NEP nebyl před koncem 20. let direktivními mocenskými zásahy ukončen, ale kdyby byl naopak ponechán a případně i podporován postupnými dalšími hospodářskými liberalizačními reformami. K tomu je zde zajímavý postřeh z literatury: „… jeden západní ekonom spočítal, že kdyby země nějak výrazněji neopustila Novou ekonomickou politiku, byla by v polovině třicátých let schopna dosáhnout podobného navýšení“ (33) - myšleno srovnatelného jako bylo hospodářské navýšení dosažené první industrializační (a kolektivizační) pětiletkou 1929 – 1932.” Nevíme, ale vzhledem k obrovským růstovým disproporcím a těžkopádnostem byrokraticky a centrálně řízené industrializace v SSSR a velmi tvrdému a destruktivnímu „kolektivizačnímu“ zacházení s rolnictvem v průběhu prvé pětiletky tento odhad vypadá docela věrohodně.

V Číně vidíme, že se podle všeho takovým úskalím v době od 80. let vyhnuli a výsledky vypadají podle toho. Ovšem v 80. letech 20. století měli Číňané stalinistickou formu kolektivizace i její následky a také industrializační („Velký skok vpřed“) i kulturně-revoluční radikalistické třeštění dávno za sebou a šlo už spíše o postupnou revizi dosavadní doktrinálně, mocensky vynucované nekapitalistické hospodářské vývojové trajektorie, tedy o její postupné opuštění a nahrazení něčím jiným. A to se podle všeho povedlo, dokonce bez ztráty moci monopolní byrokracie.Teprve se uvidí, zda jde jen o přechodné řešení (což považuji za pravděpodobnější), nebo o víceméně trvalou alternativu k soudobému západnímu neoliberálnímu kapitalismu euroamerického střihu. Pravděpodobné je, že čínský reálný socialismus postupně přechází v neoliberální ekonomiku s autoritářskou politickou a mocenskou nadstavbou. Soudobý neoliberální kapitalismus reálnou, fungující demokracii totiž podle všeho ani moc nepotřebuje (leda jen jako vyprázdněné a zformalizované vnějškové, zastírající divadlo, za jehož kulisami se teprve přijímají stěžejní politická I jiná rozhodnutí) a možná mu dokonce bude daleko lépe bez ní.

Lze vyslovit dohad, že v budoucnu už to nebude v Číně klasická monopolní byrokracie a její diktatura nad celou ostatní společností, jak ji známe z reálného socialismu, ale půjde o navzájem prorostlý oligarchický systém charakteristický provázáním ekonomické a politické oligarchie, dost možná nikoli nepodobný Putinem vytvořenému oligarchickému kapitalismu v soudobém Rusku, nad kterým uplatňuje moc silně autoritářský politický režim. Oligarchický kapitalismus funkční politickou demokracii nepotřebuje, ba – byla by mu na obtíž a ohrožovala by jej. To už se takový systém může spíše než klasické liberálně demokratické měšťácké společnosti alespoň v některých směrech podobat vrcholně či pozdně středověkému nebo raně novověkému feudalismu zejména ve střední Evropě, který byl charakteristický přímou politickou vládou feudálních velmožů, magnátů – opravdových oligarchů své doby (co jiného byl takový Zbyněk Zajíc z Valdeka, nebo Hynek Ptáček z Pirkštejna, Jiřík z Kunštátu a na Poděbradech, nebo třeba zejména v průběhu 16. století vladaři mohutných rodových dominií pánů z Hradce, Pernštejnů, Lobkoviců či Rožmberků? Vedle postavení feudálních magnátů zároveň soustavně obsazovali nejvyšší úřady ve státě. A což teprve generalissimus císařských vojsk a admirál oceánského moře Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna? To byl už nejen feudální oligarcha, ale i velkorysý raně buržoazní vojenský velkopodnikatel, daleko spíše nežli skutečně významný vojevůdce. Ovšem on byl solitér, zrodila jej Třicetiletá válka a po něm už nikdo takový v zaostalé střední Evropě nenásledoval a vývoj se tady hnul jiným směrem: Ke „druhému nevolnictví” a k postupnému rozvoji zprvu převážně šlechtického manufakturního podnikání. Progresívní rozvoj raného kapitalismu, již včetně globálního koloniálního obchodu a burzovních spekulací, se konal tou dobou v západní Evropě, na pobřeží Atlantiku).

Systém vlády a podnikání se podle všeho v Číně vyvíjí a bude vyvíjet cestou postupných, nenápadných, málo spektakulárních změn. Navíc maskovaných navenek tím, že bude alespoň zprvu zachována vůdčí role tradiční oficiální marxisticko-leninské teorie, ideologie,a frazeologie, ale také dosavadní nomenklatura mocenských struktur, tedy dosavadní názvy orgánů státu, bude nadále proklamována vedoucí úloha komunistické strany a zůstane zachována dosavadní státní i stranická symbolika. Pod tímto klamným příkrovem však nemůže nedocházet k proplétání stranicko-státní monopolní byrokracie s podnikatelskými kruhy s výsledným splýváním v jednotnou oligarchickou třídu. Uvidíme.

Nyní je obzvlášť zajímavé a také zlověstné, že se právě v Čínské lidové republice jako silně autoritářském, centralisticky řízeném státě zcela otevřeně a bez nezbytných demokratických korektivů a pojistek zavádí hromadné a komplexní sledování a usměrňování miliardové populace prostřednictvím „systému sociálního kreditu“ (34), tedy hromadného sběru, zpracovávání a vyhodnocování informací o každém jedinci – a aplikaci z toho vyplynuvších následných administrativních opatření vůči němu. Je to opravdu plošný systém! Moderní pokročilé technologie dovolují novou kvalitu celoplošné práce s hromadnými daty a informacemi. Kde jsou doby napoleonského ministra Josepha Fouchého s místnosti za jeho ministerskou kanceláří, v níž měl veškeré spisy a informace o jím vybudovaném na svou dobu monstrózním špiclovském policejním systému zahrnujícím celou Francii! Kde jsou doby klasických sledovaček, lístkových kartoték a na papíru vedené spisové služby pozdějších státních policií! Dnes je to vše na úplně nové kvalitě a s využitím umělé inteligence a kamerových soustav rozpoznávajících obličeje to bude mít netušené dopady na společnost i dějinný pohyb. Právě soudobá Čína nám ukazuje cosi, co je patrně předzvěstí i naší budoucnosti, cosi, co daleko překonává prorocké vize takových myslitelů, autorů sociálních fikcí, jako byli Orwell, Zamjatin, Huxley nebo Bradbury. Není nejmenší pochybnost, že sice možná později a pomaleji, v účelovém utajování ale přece „systém sociálního kreditu“ převezme v principu i západní, euroamerická globalistická oligarchie, v jejíchž pořádcích je nám dáno žít své životy. Opravdu, pěkná perspektiva!

Zbývá ještě konstatovat, že Vietnamská socialistická republika nastoupila cestu obdobnou té čínské. Monopolní byrokracie tu také vládne nad tržní, víceméně kapitalistickou ekonomikou.

K výskytu, úloze a rozšířenosti násilí v lidských dějinách

Konečně je výše již zmíněno i to, že kapitalistická cesta industrializace i ta nekapitalistická - přes veškeré jejich vzájemné odlišnosti - vyvolaly řádově srovnatelný rozsah užití represí a násilí. Plně srovnatelná je I četnost obětí na životech. Je tomu tak. V dějinách je násilí, teror, vyvražďování, tedy dosti rozsáhlá vnitrodruhová agresivita moderního člověka (Homo sapiens), přítomno výrazně a kontinuálně. Dokonce je vysoce pravděpodobné, že již v pravěku byly násilné konflikty u lovců a sběračů na denním pořádku, pokud můžeme soudit například podle víceméně permanentního válčení mezi původními kmeny lovců a sběračů nalezenými a zkoumanými mimo kontakt s nynější moderní lidskou kulturou v průběhu 20. století v Amazonii. Ale lze předpokládat, že spolu bojovaly už i tlupy archaických druhů člověka (jako byli Homo erectus nebo Homo neanderthalensis, Homo habilis a Homo denisoviensis). Pokud se na určitém území zvýšila hustota osídlení nad určitou minimální mez, nevyhnutelně se z lidí stali již v období lovců a sběračů vzájemní teritoriální a potravní konkurenti a násilně spolu soupeřili o zdroje k přežití. Od našich blízkých příbuzných, společensky žijících vyšších obratlovců, se v tomto bohužel víceméně nelišíme, snad jen zvyšující se organizovaností a sofistikovaností užití násilí až k jeho zprůmyslnění, rozsahem a dokonalostí provádění vnitrodruhových násilných aktivit.

Reálný socialismus v tomto nevybočuje z řady. V jeho dějinách užití násilí kolísá od masového výskytu teroru a represe až po období relativně nenásilná (málo násilnická), spokojující se s pouhou hrozbou užití násilí, tak, jak tomu v dějinách lidské kultury bylo víceméně vždycky. Jistá odlišnost může spočívat v tom, že masové represe v rámci reálného socialismu byly uplatňovány jaksi záměrně, plánovitě, se snahou dosáhnout užitím násilí poměrně podrobně definovaných cílů společenské změny - až po prvky jistého sociálního inženýrství, což v předchozích dějinách nebylo. Dříve šlo zpravidla spíše o spontánní užití násilí a represí bez podrobného, doktrinálně podloženého plánu žádoucích společenských změn (i tady jsou ovšem výjimky, třeba římskokatolická nábožensky motivovaná inkviziční aktivita provázená čas od času i masovým vražděním). Ale promyšlenost, plánovitost a doktrinální zdůvodnění nemusí být zvláštností pouze v reálném socialismu, spíše jde o postupně zesilující rys vlastní celé industrializační epoše, zejména pak industrializované společnosti dvacátého století. Stejně podrobné, doktrinálně podložené plánování násilných aktivit a útlaku či vyvražďování v zájmu dosažení předem definovaných společenských změn (někdy jde o opravdu ambiciózní pokusy sociálního inženýrství) lze vysledovat i u soustavných represí a jejich záměrů (ne vždy dovedených až k úplnému uskutečnění) například u fašistických diktatur, v případě německého nacismu. Ale stopy tohoto charakteru přinejmenším tušíme i v případě válek, teroru a individuálních i hromadných represí opakovaně vyvolávaných globalistickými oligarchiemi naší doby.

Každopádně jsou - v perspektivě celkových dějin druhové kultury moderního člověka - hodně povrchní klišé a zjednodušující politicky účelové paušální odsudky „totáče“ jako zločinného a násilnického systému. Jde zpravidla o produkty dodatečné, ahistorické, účelové propagandy a omezenosti pohledu. Reálný socialismus takový byl, ale obdobné byly i všechny ostatní dějinné epochy a společenská uspořádání. Takové totiž byly v dějinách a jsou i dnes v nějakém rozsahu víceméně veškeré společenské pořádky. Je to prostě celé složitější a neschematické.

Zajímavá je v této souvislosti tenká a minoritní vývojová duchovní i praktická linie jednoznačně proklamovaného a uplatňovaného nenásilí, od buddhismu a prvotního křesťanství přes Petra Chelčického ke Lvu Nikolajeviči Tolstému, Mahátma Gandhímu ale také třeba ke kvakerům a zejména k modernímu západnímu pacifistickému hnutí konce 19. a 20. století. Jde o jednu z obdivuhodných vývojových linií lidského duchovního světa, vymykající se průběžné tradici rozáhlého vnitrodruhového násilí, bohužel bez nějakého trvalejšího a rozsáhlejšího otisku v reálném dějinném pohybu. A tak tu nejsou na místě v tomto směru ani žádné důvody k optimismu do budoucna.


Poznámky a odkazy:


(28) Zde je vhodné ocitovat Marxovu výpověď o hodnocení jeho vlastního vědeckého přínosu ke společenskovědní teorii, jak ji učinil ve známém dopise Josephu Weydemeyerovi z 5. března 1852:
„Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoasní dějepisci vylíčili dávno přede mnou historický vývoj tohoto boje tříd a buržoasní ekonomové ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá jen v tom, že jsem dokázal 1) že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby, 2) že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, 3) že sama tato diktatura je jen přechodem k zrušení tříd a k beztřídní společnosti…”

(Citováno z: Marx, K., Engels,B. Vybrané spisy ve dvou svazcích, svazek II, Institut Marxe-Engelse-Lenina při ÚV VKS(b), Svoboda, Praha 1950, str. 475).

Je poťouchlou ironií dějin, že zejména body 2) a 3) jsou právě tím podstatným, co se prostě neudálo tak, jak byl Marx přesvědčen, že se udá a udát nevyhnutelně musí. V jistém smyslu jde právě o podstatu marxismu. To ovšem nic nemění na významu tohoto autora i jeho teorie pro dějepis moderní společnosti a její poznání. Lidé jsou tvorové chybující a mýlí se spíše pravidelně, nežli výjimečně. A ti, kteří formulují prognózy budoucího společenského vývoje, se mýlívají soustavně a víceméně pravidelně.

Marxův odkaz je dodnes živý a využitelný ani ne tak svými dost stručnými a povšechnými představami o brzkém nastolení diktatury proletariátu a nevyhnutelném následném vývoji směrem k beztřídní společnosti, ale daleko spíš neschematickým materialistickým pojetím dějin s třídním bojem jako jejich podstatným dynamizujícím vývojovým faktorem, jako výrazným impulzem dějinného pohybu – a vedle toho je stále živá tradice kritické (antisystémové!) třídní analýzy soudobé společnosti a rovněž kritické zkoumání a popis podstaty a způsobů fungování ekonomického systému soudobé společnosti. Soudobé společnosti – myšleno stejně té z druhé půli 19. století, ze začátku století 20., ale i pozdějšího vývoje kapitalismu a také našich aktuálních společenských a hospodářských pořádků. Zde je marxismus dosud živým a nepřekonaným zdrojem intelektuální inspirace.


(29) Jde v této souvislosti o docela zajímavý vývojový směr marxismu i praktických revolučních pokusů. V nerozvinutých agrárních společnostech bývá váha průmyslového dělnictva zanedbatelná a revoluci, kombinující modernizační záměry s národně osvobozeneckými, protikoloniálními snahami, provádějí zpravidla masy rolnictva vedené revoluční avantgardou maloburžoazního původu. Jde často o příslušníky středostavovské inteligence. Rolníci revoluci podpoří, pokud mohou získat půdu dosud blokovanou pozůstatky feudálního hospodaření nebo koloniální exploatací země. Jakmile dostanou půdu do osobní držby nebo vlastnictví, jejich revolučnost končí. Revoluční vedení, tedy převážně středostavovští intelektuálové, se pak odtrhává od dosavadních spojenců, tedy rolnictva a poté, co se dostalo toto vedení cestou rolnické revoluční války k moci, začíná budovat svůj režim poměrně nezávisle na zanedbatelném dělnictvu i na již pasívním rolnictvu. Vzniká tak prostor pro různé doktrinální výstřelky, bizarní experimenty, pokusy zázračně urychlit modernizaci a rychle industrializovat dosud převážně agrární ekonomiku. Konce, ke kterým to vede, známe z dějin 20. století. Takový vývoj lze shledat nejen v Asii, ale také na porevoluční Kubě.

(Čerpáno rovněž ze zdroje: Molyneux, John, „Skutečná marxistická tradice”, Socialistická solidarita, Praha 2009, druhé vydání, str. 34 – 40).



(30) „Velký skok vpřed” či „Velký skok” byl název oficiální vnitřní politiky ČLR od roku 1958 až do počátku roku 1962 v rámci 2. pětiletého plánu ČLR. Čínský vůdce Mao Ce-tung chtěl radikálními politickými a ekonomickými opatřeními rychle zvyšovat čínskou produkci, dostat zemi během 15 let ekonomicky do postavení velmoci a vybudovat komunismus.

V roce 1958, kdy byl „Velký skok vpřed” zahájen, bylo obyvatelstvo ČLR rozděleno do desetitisíců lidových komun, základních ekonomických a správních jednotek, které měly být soběstačné a odpovědné za své výsledky. Zároveň se tím zrušily či narušily tradiční vazby a ekonomické vztahy v zemi; Maovým dlouhodobým cílem bylo zlikvidovat rodinu, peníze a soukromé vlastnictví. Dalším jeho cílem přijatým jako poučení z maďarského povstání na podzim 1956 bylo fyzicky zlikvidovat potenciální odpůrce režimu.

Vedle rychlého narušení společenských vazeb přinesl „Velký skok” i změnu průmyslové politiky. Z nařízení vlády například každá komuna musela vybudovat vlastní vysoké pece a zvýšit tím produkci oceli. Přitom však nebyl zabezpečen přísun rudy ani paliva, takže obyvatelé byli nuceni tavit své nářadí a oheň v pecích živit dřevěným vybavením svých obydlí, dřevem z posvátných hájů kolem konfuciánských chrámů, ba pálit i celé domy. Když nářadí došlo, bylo obyvatelstvo lidovými komisaři nuceno jít do hor hledat železnou rudu, a to i v případě, že v daném pohoří se železná ruda nikdy nevyskytovala a nikdo z obyvatel nevěděl, jak taková železná ruda vypadá. Zoufalí lidé pak do vysokých pecí házeli veškeré kameny, které alespoň trochu připomínaly kov. Výsledkem byla zpravidla „podivná spečenina“.

Přestože již počátkem roku 1959 bylo konstatováno, že kov tavený nekvalifikovanými rolníky v pecích z pálené hlíny zdaleka nedosahuje potřebné kvality, politika nebyla změněna a nedostatek nástrojů a pracovních sil v zemědělství znamenal drastický pokles zemědělské výroby. Navíc obyvatelstvo bylo přinuceno stravovat se v kolektivních jídelnách a bylo zakázáno připravovat si jídlo doma. Populisticky vysoké jídelní příděly způsobily brzké vyčerpání krizových zásob a fakt, že jídlo bylo zadarmo, zapříčinil obrovské plýtvání. Společně s nepříznivou úrodou a rozkolem se Sovětským svazem v roce 1960, který zastavil hospodářskou pomoc Číně, vše vyústilo v obrovský hladomor, tzv. „Tři hořké roky“ 1959–1961. V některých oblastech hladem a nemocemi vymřelo až 40 % obyvatelstva. Hlad dosáhl takových rozměrů, že docházelo ke kanibalismu a někteří se stravovali kaolinem, který má příjemně nasládlou chuť a svým objemem utišil touhu žaludku po potravě; jelikož však jde o nestravitelnou horninu, lidé následně umírali na koliku.

Ústřední výbor Komunistické strany Číny kampaň zastavil na svém plenárním zasedání v lednu 1961. Důsledkem bylo několik let trvající oslabení Maovy pozice ve vedení strany a přijetí prvků sovětského modelu organizace státu. Napětí mezi Mao Ce-tungem a jeho kritiky ve straně bylo o několik let později, v roce 1966, také motivem vzniku další velké kampaně – „Kulturní revoluce”.

(Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%BD_skok_vp%C5%99ed)


(31) Oficiálním záměrem „Kulturní revoluce” bylo vymýcení kapitalismu uvnitř Komunistické strany Číny, které měl provést lid podle myšlenky „masové demokracie“. Skutečnou příčinou kampaně však byla postupná ztráta vlivu Mao Ce-tunga na chod státu a jeho postupné vytlačování do ústraní novou generací čínských komunistů. Zejména mladí intelektuálové vyvinuli používání nepřímých metod podobenství, narážek a historických příkladů k rozdmýchávání a udržování kritiky chyb „Velkého skoku” a Maovy taktiky mobilizace mas. Kritické hlasy se ozývaly hlavně z Pekingu, kde stál v čele městské stranické organizace Pcheng Čen. Mao, který si od doby vítězství čínské komunistické revoluce v roce 1949 vydobyl rozsáhlé pravomoci, se proto nyní rozhodl mobilizovat masy ke znovunabytí své neotřesitelné pozice v čele státu.

Kampaň byla odstartována v srpnu roku 1966 na 11. plenárním shromáždění 8. ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde Mao uveřejnil krátký komentář nazvaný Bombardujte hlavní stan, jenž ještě téhož dne vyšel v Lidovém deníku. Jejími aktéry se kromě Mao Ce-tunga stali armádní maršál Lin Piao a skupina později nazvaná „Banda čtyř” (případně „gang čtyř“) v čele s Maovou manželkou Ťiang Čching. Kulturní revoluce byla označena za „plnokrevnou revoluci ve jménu dělnické třídy“.

Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům; kromě toho proti tehdejším politickým špičkám – Liou Šao-čchinovi a Teng Siao-pchingovi a proti „buržoazii a revizionismu“ uvnitř strany. V praxi dále navíc proti všem typům autorit, zahraničním diplomatům, inteligenci a úspěšným občanům. Hnací silou této revoluce se stala mládež (na rozdíl od tradiční čínské revoluční síly – rolnictva), která vytvářela tzv. Rudé gardy. Jejich cílem bylo bránit kult Mao Ce-tunga a likvidovat odpůrce revoluce.

Různé frakce rudých gardistů se předháněly v usvědčování a terorizování „nepřátel lidu“ a snažily se dokázat, že právě oni jsou ti nejpřesvědčenější Maovi stoupenci. Jako důkaz viny postačovala např. znalost cizího jazyka, pobyt v zahraničí či cizojazyčná kniha. „Viník“ byl nucen na důkaz pokání nejprve chodit po kolenou za soustavného bití a poté byl uvězněn. Záminkou pro Rudé gardy se mohlo stát dokonce i to, že osoba při sobě v danou chvíli neměla Rudou knížku – soubor Maových citátů.

Krutosti Rudých gard dokládá například průběh výslechů, při nichž bylo přiznání vynucováno až 75 různými druhy mučení. Disidentům odsouzeným na smrt byla před veřejnou popravou přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou – aby mohli dýchat, ale nemohli vykřikovat protistátní hesla.

V závěru kulturní revoluce začaly dokonce jednotlivé frakce Rudých gard bojovat mezi sebou o to, která lépe brání Maovu revoluci. Situaci uklidnila a pořádek obnovila až armáda; Rudé gardy byly poslány na venkov – „učit se od rolníků”.

V období kulturní revoluce nedocházelo pouze ke společenským změnám, ale i k „reformě“ umění. Kromě oficiálního výtvarného umění, které znázorňovalo výjevy z Dlouhého pochodu a dalších komunistických úspěchů, byla ideologizována také tradiční pekingská opera. V její přeměně se za podpory Maa angažovala jeho žena, bývalá herečka, Ťiang Čching. Bylo napsáno celkem osm nových revolučních her. Místo obvyklých hrdinů v nich vystupovali členové komunistické strany a důstojníci Čínské lidové osvobozenecké armády.

(Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kulturn%C3%AD_revoluce)


(32) Mimochodem, v případě armádní operace na náměství Tchien-an-men je zcela oprávněné mluvit o masakru, navíc následovaném mohutnou represí – na rozdíl od policejního zásahu z večera a noci 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze: to byl daleko spíše obyčejný policejní výprask, navíc po řadě výzev k rozchodu shromáždění pouhých 2 – 3 tisíc lidí. Následovala uzávěra prostoru a policejní zásah. Po docela brutálním zásahu skončila řada demonstrantů se zraněními v nemocnicích, ale následně se už žádné represe nekonaly.

Je to asi jako srovnávat řádění jiho- a středoamerických fašistických diktatur a neformálních vražedných „eskader smrti” s policejní represí proti Chartě 77 koncem 70. a v 80. letech u nás. Srovnává se tu zcela zjevně cosi navzájem nesouměřitelného. Když to při návštěvě Prahy před několika lety uvedl Noam Chomsky, tak se ovšem ze strany zatuchlého českého politického a mediálního mainstreamu se zlou potázal!

(Zdroj: https://leporelo.info/tchienanmen)


(33) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 229


(34) „Systém sociálního kreditu” je připravovaný státní systém povinného hodnocení všech obyvatel ČLR, a to na základě různých aspektů jejich ekonomického a společenského chování (společenské důvěryhodnosti), na jehož základě se bude jednotlivým občanům poskytovat různá úroveň přístupu k veřejným službám i ke vzdělání a kariéře. Systém se nachází v testovací fázi, jeho plné spuštění má proběhnout ještě letos, tj. v roce 2020.

Systém byl představen v roce 2014 Státní radou ČLR. Ve vládním dokumentu ze dne 14. června 2014 bylo vytvoření nové hodnotící strategie představeno. Cílem je vytvoření důvěryhodného prostředí veřejného mínění. Hodnocení má klást důraz na čtyři oblasti, a to „poctivost ve vládních záležitostech“, „obchodní upřímnost“, „společenskou upřímnost“ a „důvěryhodnost soudů“ Posléze byly k připravovanému systému vydány i další vládní dokumenty, kterými se politika hodnocení upřesnila a zároveň byla zavedena zásada, podle které porušení důvěry občanem na jednom místě povede k jeho postihům na vícero místech.
V roce 2015 vláda pověřila 8 soukromých technologických společností vývojem algoritmů a vytvořením menších zkušebních systémů; k těmto firmám patřila například China Rapid Finance, partner konglomerátu Tencent (provozovatel největší čínské sociální sítě WeChat) nebo firma Ant Financial ze skupiny Alibaba Group (provozovatel platebního systému Alipay), jež vytvořila kreditní systém Sesame Credit, který využívá dat uživatelů jednotlivých služeb skupiny.

V  posledních letech probíhal zkušební provoz, do něhož se dobrovolně zapojilo několik milionů obyvatel; dále se testování účastnila i některá města a technologické platformy. Úplné spuštění státního systému s povinnou účastí všech občanů ČLR i některých firem je plánováno ještě v letošním roce (tj. v roce 2020).

Fungování systému a jeho důsledky

Podstatou systému je vytvoření osobního kreditu každého občana, který se pak bude zvyšovat nebo snižovat podle jeho konkrétního společenského chování. Při zpracovávání mimořádně velkého objemu dat se využívají technologie pro analýzu velkých dat. Přesná metodika výpočtu ani jednotlivé aspekty, které vstupují do hodnocení, nejsou známy. Podle medializovaných informací se kredit bude upravovat na základě:

  • dodržování práva (např. snížení v případě dopravních přestupků, jízdy na černo nebo kouření na zakázaných místech);
  • ekonomického chování (např. úprava podle struktury nákupů a řádného placení účtů a daní);
  • sociálního chování (např. úprava v závislosti od kreditu lidí, s nimiž občan komunikuje, snížení v případě odmítnutí vojenské služby);
  • způsobu využívání digitálních technologií (úprava s přihlédnutím k míře hraní počítačových her, k času trávenému na sociálních sítích, ke sdílení nevhodného obsahu nebo šíření fake news).


Podle různých zpravodajských serverů dosažené „skóre“ ovlivní míru sociálního zabezpečení daného obyvatele, dostupnost a podmínky úvěrových finančních produktů (poskytnutí úvěru, hypotéky, kreditní karty), úroveň přístupu do stravovacích podniků, kvalitu ubytování a turistických služeb, dostupnost jednotlivých způsobů přepravy nebo rychlost internetového připojení. Dále rozhodne například o přístupu k lepšímu vzdělání nebo zaměstnání (manažerské pozice ve státních podnicích nebo velkých bankách). Nízký kredit pak může způsobit i úplné zamezení přístupu k některým službám – například s platností od 1. května 2018 ztratilo 9 milionů občanů možnost zakoupit si letenky na vnitrostátní lety a 3 miliony možnost cestovat v obchodní třídě ve vlacích, a to na dobu až jednoho roku.

Systém počítá s pravidelným zveřejňováním žebříčků nejlepších a nejhorších občanů, a také s vytvořením „negativních seznamů“, které znemožní získat práci ve státních organizacích a společnostech. V praxi byla vyzkoušena i funkce, jež přes telefon informuje o špatném sociálním kreditu volaného.

V roce 2018 bylo na základě sociálního kreditu zabráněno asi stovce lidí vycestování z ČLR. Podle zprávy úřadů ČLR ze začátku roku 2019 byl na základě sociálního kreditu 17,5 milionům lidí zakázán nákup letenek a 5,5 milionům nákup jízdenek na vlak.

Do systému jsou zapojeny i soukromé společnosti a další právnické osoby v zemi. Při špatném kreditu může být firmě zakázáno např. vydání dluhopisů. Příslušný obchodní registr pro monitorování přešlapů firem se označuje jako National Enterprise Credit Information System.

Rizika a kontroverze

Podle mnoha kritiků představuje systém velké nebezpečí z hlediska svobody jednotlivce a společně s obrovským počtem bezpečnostních kamer v zemi (celkem 170 milionů, z nichž mnoho díky moderním softwarovým nástrojům dokáže účinně rozpoznávat obličeje, přičemž v horizontu tří let je plánováno přidání dalších 400 milionů kamer) vytvoří komplexní a mimořádně sofistikovaný systém masového dohledu s politickým přesahem, který lze přirovnat k dystopické vizi Velkého bratra, vytvořenou jako sociální fikce Georgem Orwellem v proslulém románu „1984”.

Pro vládnoucí komunistickou stranu je sociální kredit projektem sociálního inženýrství, jehož cílem je vytvořit poslušného, normalizovaného občana. Kritizováno je však používání nových technologií a práce s daty (big data) bez etických zábran. Stigmatizace občana může být opakovaný trest za již potrestaný přestupek či zločin a tím se stává velmi nebezpečnou.

Podle některých názorů může dojít ke zneužívání systému, k postupnému rozvrstvení společnosti do několika úrovní a případnému rozvoji korupce. Dalším důsledkem může být zvyšování sociální izolace nízce hodnocených občanů v důsledku omezování kontaktů na sociálních sítích ze strany uživatelů s lepším kreditem (preventivně v zájmu vyhnutí se snížení vlastního hodnocení), případně i osobního kontaktu kvůli prakticky všudypřítomnému kamerovému systému.

(Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Syst%C3%A9m_soci%C3%A1ln%C3%ADho_kredit)

Čínský kreditový systém. Hodnocení lidí pomocí sociálního kreditu?
Martin Kohout, 13/03/2019

Čínský kreditový systém začne v Číně fungovat již další rok (tj. v letošním roce, 2020 – pozn. P.K.).

Hodnocení lidí jako ve hře? Každý kdo někdy hrál nějakou hru online a s více uživateli se pravděpodobně setkal s jakýmsi hodnocením profilu ve hře. Dost často se takovému systému říká ranking nebo rating a s každým vyšším rankem je člověk uznávanější a v podstatě lepší.

Ve hrách je tento způsob hodnocení žádaný. Co by se ale stalo, kdyby tento systém začal platit v realitě? Pro tuhle možnost se rozhodla Čína. Jednoduše bude hlídat své občany a přidělovat jim hodnocení podle zásluh či prohřešků.

Jak má sociální kredit v reálu vypadat?

Ve výsledku by to mělo vypadat tak, že člověk s dobrým hodnocením bude mít levnější vstupy, možnost koupě lepšího bytu, bude čekat kratší dobu v nemocnici. Jeho hlas bude mít vyšší váhu, dosáhne na lepší a levnější půjčky a může cestovat první třídou. Člověk s nízkým hodnocením pak nebude moci vycestovat, nebude si moci koupit nemovitost, nedosáhne na půjčku, jeho děti nepustí na soukromé školy, nepustí ho do některých budov a dost možná mu stát i zpomalí internet.

Jak si vylepšit hodnocení a jak naopak spadnout na dno?

Výchozí kredit bude 1000 bodů. Aby čínský občan svoje hodnocení vylepšil a dosáhl tak na výhody nového režimu, bude muset recyklovat odpad, darovat krev, platit včas nebo třeba chválit vládu. Obráceně to jde samozřejmě taky.

Abyste v očích Číny klesli, stačí vám chodit na červenou, kouřit kde nesmíte, napsat lživou recenzi, kritizovat vládu, kupovat moc videoher nebo se stýkat s lidmi s nízkým hodnocením. Když skóre klesne pod 1000 bodů, stává se z držitele v podstatě podřadný člověk. Zde se však dostáváme možná k nejbizarnější okolnosti celého systému. Body si totiž můžete koupit za peníze. Mnohdy vám ani nic jiného nezbude. Vláda však tvrdí, že darované peníze půjdou na charitu. Zda tomu občané věří, je už jen jejich věc. Jak to Čína na svém území uhlídá?

Nabízí se otázka, jak chce Čína hlídat a kontrolovat svoje občany. Odpověď je jednoduchá. V zemi je nainstalováno přes 200 milionů kamer a plánuje se nainstalovat až 450 milionů zařízení. Většina operací tak bude automatizovaná, protože systém dokáže rozpoznat a zapsat co právě sledovaný objekt dělá. Tam, kam nedosáhnou kamery, vyšle stát jakési udavače, kteří kontrolují každodenní život obyvatel, vše si pečlivě zaznamenají do poznámek a poté informace předají na příslušném úřadě, kde to jiná pracovnice přepíše do digitální podoby a uloží do databáze.

Jaký na to mají názor sami Číňané?

Dotazovaní občané měli vesměs kladné názory. Nejčastější odpovědí bylo, že oni pravidla dodržují a nový systém by jim mohl pomoci. Problém však není ani tak v dopadu na lidi, ale v celkovém smyslu režimu. Svoboda názoru zde hlavní roli určitě nehraje a každá, byť jen malá kritika vlády znamená okamžité nevýhody a problémy pro člověka, jenž se pokusil o vyjádření vlastního názoru. Čína tak ze svých lidí dělá jakési ovečky bez názoru.

Najdou se ale i lidé, kteří se zavedením systému nesouhlasí. Jejich odůvodněním je, že bude systém lehce zneužitelný, lidé absolutně ztratí svoje soukromí a informace o jednotlivých občanech se mohou stát předmětem obchodu. Ochrana dat? Co je to? Zatímco se Evropská unie snaží informace o svých občanech chránit před nadnárodními korporacemi a co nejvíce zabezpečit naše soukromí, Čína na tom s ochranou dat není nejlépe a podrobným sběrem nezabezpečených dat se situace rozhodně nezlepší.

(Zdroj: https://freebit.cz/cinsky-kreditovy-system-hodnoceni-lidi-pomoci-socialniho-kreditu/)


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!