<h3>Psychologická poradna</h3>
Počítali jsme stupínek za stupínkem, kolik not má stupnice C dur. Než jsme přišli k poslední, osmé, hlásila Nikolka:
„Paní učitelko, já jdu zítra k psycholožce,“ a vítězně se rozhlédla po spolužácích.
Fluidum neobyčejnosti a zajímavosti jí okamžitě sebrala Lucka: „Ph, to je toho! Já jdu příští týden! Já taky! Já jdu taky!! K psycholožce!!“
Hledáme první, třetí a pátý stupeň ve stupnici, abychom utvořili akord, proto pracně počítáme těch osm tónů. Děti mne dovedou stále znovu zaskočit, ale je lépe si to přiznat:
„Proč to říkáš zrovna teď, Nikolko?“
Nechápu, proč mi vykládají o psycholožce.
„No, mně nejde matematika, já vůbec neumím počítat, tak jdu k psycholožce...“
Hluk ve třídě narůstá, protože já tu hloupě a mlčky stojím. Dětí je mi líto, za rodiče nemohou. Za mého dětství se matematice říkalo počty. Někdo byl líný a někdo hloupý. Ale k psycholožce s tím nikdo nechodil. Byly jiné učební metody, jiné společenské klima a jiní rodiče. Ale počítat jsme se naučili všichni. A kdo se necítil na matematiku, tak ji nešel studovat. To dá rozum.
<h3>Konopí</h3>
„Šimone, vstávej, neválej se na schodech,“ bože, tři čtvrtě hodiny před začátkem, a děcka už řádí. Ani to kafe si dnes nedám...
„Von je mrtvej, von tady leží protože je mrtvej,“ hulákají děcka jedno přes druhé.
Překračuji Šimona, ani se nehne. Odemykám třídu, děcka se hrnou dovnitř. Na schodech je nuda, diváci odešli.
Deváťáci dali Šimonkovi nějaké býlí: „Šimone, to je konopí. Zasaď to, ale psss, nikomu nic neříkej. Když ti vyroste, budeš mít marjánku a můžeš kouřit.“
Cesta ze školy vede přes hudebku.
„Pane učiteli, já mám marjánku!“
„Hm, a co s tím budeš dělat?“
„No zasadím, a až vyroste, tak budu kouřit!“
„Šimone, ale víš, že se to nesmí?“
„Pane učiteli, ale vy to na mě neřeknete, že né?“
<h3>Eliška</h3>
Ona je až ta druhá, protože má „toho hrozně chytrýho bráchu“. Brácha je skutečně výjimečně inteligentní; postrach učitelů.
Jako obvykle.
Pozdě.
Pomalu si sundává botu.
Co dnes „zapomene“? Žákovskou? Ke hraní není potřeba. Noty neměla posledně, ale učitelka jí dala kopii. List samozřejmě nemá, takže kopírovací minutka k dobru. Jít do houslí bez not se dá jen občas. Eliška si zouvá druhou botu. Dnes to má vymyšlené dobře. To ještě úča neví. Pomalu se sune k pultu a dívá se k hodinám. Ještě třicet minut. Nebo třicet dvě?
„Eliško, housle !“ Pomalu se vrací zpět k lavičce pro nástroj.
„A vydělej si z bot ponožky, na boso ti bude zima.“
Jenže Eliška přišla bez ponožek. Tento týden se u nich doma nejspíš nepralo... Ale co je mi po tom?
V daný okamžik se konečně nachází na jednom místě Eliška, noty, housle a žákovská.
„Dnes jste měli výtvarku, že?“
Jak to úča může poznat?
„Běž si umýt ruce, Eliško, až k loktům...“
Provedeno.
Eliška, noty a housle opět pohromadě.
„Paní učitelko, já nevidím na noty, já jsem si zapomněla doma brýle.“
Dnes jsou její nádherné modré oči o něco menší. Chybí to zvětšení brýlemi. Hm, tak budeme zpívat nebo zkusíme něco zpaměti. Jenže já opravdu potřebuji ty noty...
„Můžu na záchod?“
„Jo, běž, a nezapomeň si umýt ruce...“
Eliška podruhé nazouvá a potřetí sundává z bosých nohou zimní boty. Ve třídě je koberec.
Chvíli se ještě schovává za pocuchaný závoj světlých vlasů. Pak zatřepe hlavou a odhodí hedvábně lesklé vlasy na záda.
Cosi jí vrtá hlavou.
„A paní učitelko, proč vždycky chcete, abych si umyla ruce?“