Když uzraje čas, vyrůstají z jakéhosi podhoubí potřeb, tušení a vnuknutí nové myšlenky, které dospívají díky situaci a lidskému úsilí ke konkrétní realizaci. To platí pro mnoho oblastí umění, vědy, techniky i politiky. Platilo to také pro začátky novodobého hospicového hnutí.
Slovo hospic původně znamenalo útulek pro nemocné, nemohoucí, chudé a pocestné, kteří ve středověku putovali do Svaté země a po evropských poutních místech. Hospice byly původně zřizovány rytířskými řády a při klášterech na obvyklých poutnických trasách, později se hospice rozšířily i mimo ně. Nebyla to zdravotnická zařízení, byly to instituce zřizované z křesťanské lásky pro péči o potřebné a doplňovaly činnost klášterních špitálů. Odborná, tzv. školská medicína se nevěnovala péči o nevyléčitelně nemocné, ostře byl již od starověku rozlišen princip "care"(péče) a "cure" (odborné léčení). Toto dělení přetrvávalo až do poloviny 20. století, a zatímco ubývalo zařízení věnovaných pouze péči, moderní medicína dosahovala svou specializací a technizací značných léčebných výsledků. Jen se mezi vším pokrokem jaksi ztrácel nemocný, pacient, jako trpící člověk.
Ke změně došlo ke konci čtyřicátých let 20. století zásluhou dvou na sobě tehdy nezávislých žen, jejichž jména už vstoupila do dějin. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Kübler-Ross">Elisabeth Küblerová -Rossová</a>, dcera zámožných švýcarských rodičů, odešla jako mladá dívka koncem války z domova a věnovala se v Polsku lidem osvobozeným z koncentračních táborů a postiženým skvrnivkou nebo jinými nemocemi. Její tehdejší zkušenost ji přivedla ke studiu duševních a duchovních potřeb umírajících lidí. Vystudovala proto medicínu, věnovala se psychiatrii a jako odborná lékařka zkoumala duševní stavy a potřeby umírajících; v tom duchu také pak vedla v USA mediky a mladé lékaře. Druhé inspirující ohnisko vzniklo v Londýně, kde se mladá ošetřovatelka <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Cicely_Saunders#Cicely Saundersová">Cicely Saundersová</a> sblížila s umírajícím polským pacientem, přeživším varšavské povstání, a rozhovory s ním ji inspirovaly k životnímu dílu: vystudovala sociální vědy, pak medicínu, a založila první britský hospic Sv. Kryštofa, který se následně stal modelem a učebním místem pro hospice v Evropě a později i v zámoří.

V zemích sovětského bloku za "železnou oponou" se o umírání a duševním strádání nemluvilo. Medicína se měla věnovat dětem a mladistvým jako populační rezervě a lidem v produktivním věku jako budovatelům "jasných zítřků". Člověk byl ceněn jako pracovní síla a zdroj zajišťující ekonomický rozvoj. Bylo to převrácení hodnot: nikoli ekonomika pro člověka, ale člověk pro ekonomiku (což přežívá v mnoha myslích u nás dodnes). Lidé postižení byli odsouváni do ústavní péče, skrýváni před zraky veřejnosti, umírající byli v nemocnicích ukrýváni za plentami a ponecháváni bez komunikace se svými blízkými a bez duchovní útěchy. Zdravotníci považovali za svou povinnost léčit - a léčili intenzívně a často zbytečně až do trpkého konce pacienty, kteří patřili do perspektivních kategorií (tedy mladé a potenciálně pracující). Neperspektivní pacienti byli odsouvání do léčeben dlouhodobě nemocných nebo na tzv. "odkladová" oddělení. Rodiny přitom nebyly schopny ani svolné při plné zaměstnanosti všech svých členů a při omezenosti bytových prostorů se o své umírající a těžce nemocné postarat doma. Vznikala tak situace "sociální smrti" ještě dříve, než nastala smrt fyzická.
<!-- |:1:| --> Zpráva o nových tendencích v péči o tyto nemocné se u nás objevily ve srovnání se západními zeměmi s více než třicetiletým zpožděním. Psycholožka <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Helena_Haškovcová#Helena Haškovcová">Helena Haškovcová</a> zveřejnila v roce 1975 knihu <em>Rub života - líc smrti </em>(Orbis, Praha), v níž citovala obšírně z publikací Elisabeth Küblerové-Rossové. O britském hospicovém hnutí přinesla první zprávy do Prahy polská publicistka, statečná žena a spolupracovnice Karola Wojtyly v Krakově<a href="http://pl.wikipedia.org/wiki/Halina_Bortnowska#Halina Bortnowska"> Halina Bortnowska</a>. Podrobně nás s myšlenkou i praxi hospiců seznámil <a href="http://www.hospiz-halle.de/#P. Heinrich Pera">P. Heinrich Pera</a> z východoněmeckého Halle. Tento kněz byl pozoruhodnou osobností. Jako bohoslovec onemocněl mozkovým nádorem a byla mu povolena léčba v tehdejším západním Německu (NSR). Aby mohl získat stipendium, přihlásil se tam na studium medicíny a absolvoval několik semestrů. Pak se vrátil do DDR, ale nezískal hned státní souhlas k duchovenské službě. Proto studoval psychologii, absolvoval praxi v evangelických ústavech po mentálně postižené a pak začal pracovat jako plně kvalifikovaný ošetřovatel na urologické klinice v Halle nad Sálou. Tam se spřátelil s mladým evangelickým lékařem, dnešním profesorem Hansem Heynemannem (jehož prostřednictvím a prostřednictvím rodiny Medkovy jsem se s Heinrichem Perou seznámila). Na klinice se věnoval jednak starým mužům s postižením prostaty a močových cest, jednat mladým pacientům s rakovinou varlat. To je onemocnění obzvláště zhoubné. Pro tyto lidi vytvořil terapeutické skupiny a doprovázel je psychologicky i duchovně, zároveň se věnoval jejich rodinám. Spolu s dr. Heynemannem založil v nemocnici alžbětinek v Halle poradnu pro ty, kdo se ocitli v duchovní nouzi v souvislosti s těžkou nemocí. Tato "Zeit Oase" poskytovala kvalifikované poradenské služby v ekumenické spolupráci s místní evangelickou farností. Když P. Pera posléze získal státní souhlas, nastoupil jako kaplan ve farnosti sv. Kříže a jako nemocniční duchovní v nemocnici sester alžbětinek. Při návštěvě Krakova se seznámil s Halinou Bortnowskou a získal informace i ze západního Německa a zejména přímo z Londýna z hospice Cicely Saundersové. V jejím duchu pak začal školit dobrovolníky pro domácí hospicovou péči, v nemocnici získal několik pokojů, kde mohl zavést hospicový režim. Spolu s dr. Heynemannem jezdíval na dovolenou do Tater a při té příležitosti navštěvoval Prahu, kde pořádal pro zájemce bytové semináře o hospicovém hnutí. Několikrát jsem jej také navštívila v Halle, kde jsem mohla sledovat postupnou realizaci jeho idejí. Dostalo se mu plné podpory biskupské konference DDR a po sjednocení Německa se mohl zapojit do hospicového hnutí na celoněmecké úrovni. Česky vyšla jeho kniha <em>Nemocným nablízku</em> (Vyšehrad 1996).

Neutěšená situace v Československu a zprávy ze zahraničí inspirovaly autory samizdatové řady <em>Témata </em>(Basil, Lukáš, Konstatin = Václav Frei, Dagmar Pohunková, Michaela Freiová,) k vydání sborníku<em> O smrti a umírání v Čechách</em>. Od roku 1988 v souvislosti s prvním ("Anežčiným")&#160; rokem Desetiletí duchovní obnovy, začaly vycházet samizdatové sešity pro lékařskou etiku a pastorální péči <em>Salus</em>. V prvním čísle vyšel referát o díle Cicely Saundersové a&#160; překlad&#160; článku Haliny Bortnowské o hospicovém hnutí. Sešity <em>Salus</em> byly psány na počítači Sinclair, tištěny jehličkovou tiskárnou na blány a rozmnožovány cyklostylem. Distribuci zajišťovala síť dr. Oty Mádra (pokud se pamatuji, mezi kolportéry patřili i manželé Baldinští). Náš první polistopadový ministr zdravotnictví Martin Bojar s myšlenkou hospiců sympatizoval a tak bylo možno v květnu 1992 spolu se zdravotnickými odbory a ve spolupráci se <em>Zdravotnickými novinami</em> uspořádat ve Zlenicích u Čerčan dvoudenní konferenci o hospicové péči za účasti britských hostů a zdejších zájemců o paliativní a hospicovou péči. Svůj referát přednesl i P. Pera, z Drážďan se zúčastnili dr. Ziegenfussová a P.&#160; Alfred Bock,&#160; britské zkušenosti prezentovala Sr. Frances Dominica z Helen House v Oxfordu a Rev. Roy Wynne-Green. Ze známých českých autorů se zúčastnili Luboš Petruželka, Jaro Křivohlavý, Adolf Slabý, Jaroslava Jakoubková a další.
<!-- |:2:| --> Informace obsažené v prvním sešitě Salus inspirovaly dvě české lékařky: MUDr. <a href="http://www.eurochaplains.org/enhcc_library/opatrna2006-1_czech.pdfe#MUDr. Marie Opatrná">Marie Opatrná</a> pracovala v té době jako lékařka na onkologickém oddělení v Litoměřicích a po listopadu 1989 se pokoušela o založení hospicu v Praze v Rooseveltově ulici v Dejvicích, kde byla k dispozici prázdná budova po gynekologickém sanatoriu. Přes velké úsilí a podporu vlivných osobností však neuspěla a budovu nezískala. V další práci jí pak na dlouhou dobu zabránila vážná choroba. Druhou a úspěšnou iniciátorkou byla praktická lékařka MUDr. <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Svatošová#MUDr. Marie Svatošová">Marie Svatošová</a>. Ta postupovala v malých krocích, v souladu s radami P. Pery. Podle něj bylo zapotřebí nejprve vytvořit okruh příznivců, přátel hospicu a spolupracovníků. Dr. Svatošová nastoupila nejprve v lednu 1990 jako vedoucí do České katolické charity v Praze. Tam se snažila založit síť farních charit a domácí ošetřovatelské a pečovatelské péče. Mnohé se jí podařilo, ale v kolektivu charitního ústředí nezískala podporu. Její radikální požadavky na duchovní úroveň a náboženskou praxi spolupracovníků narážely na to, že většina zaměstnanců byla převzata z doby nesvobody, kdy byla sekularizovaná Charita ovládána kolaborantskými silami a na "víru" zaměstnanců" nebyl brán zřetel. Dr. Svatošová proto přešla do královéhradecké diecéze, kde se jí s podporou tehdejšího ordináře arcibiskupa Karla Otčenáška podařilo vytvořit síť fungujících farních Charit a vyškolit spolupracovnice a spolupracovníky.&#160; V březnu 1993 založila společnost na podporu péče o těžce nemocné a umírající <a href="http://www.hospice.cz/eccehomo#Ecce Homo">Ecce homo</a>. Získala pozemek v Červeném Kostelci a začala sbírat finanční prostředky a vytvářet plány na stavbu hospice na zelené louce. Červený Kostelec byl vybrán proto, že se tam nacházeli ochotní spolupracovníci a vstřícná veřejná správa. V prosinci 1993 přenášela Česká televize adventní koncert ve prospěch tohoto hospice. A téměř zázračným tempem se podařilo sehnat jak velké sponzory,&#160; tak ochotné drobné dárce a pomocníky mezi místními řemeslníky a obchodníky. V rekordně krátkém čase tak mohl být hospic sv. Anežky České otevřen už 8. 12. 1995 jako první hospic v našich zemích.&#160;

Od té doby se hospicové hnutí u nás rozšířilo, vznikla <a href="http://www.hospice.cz/hospice1/index1.php#Společnost hospicové a paliativní péče">Společnost hospicové a paliativní péče</a>, byla sjednocena pravidla pro přijímání do hospiců a pro jejich provoz při smíšeném financování. Dnes je v každé diecézi u nás alespoň jeden lůžkový hospic a funguje i domácí hospicová péče&#160; poskytující návštěvní služby, půjčování pomůcek, zajišťující školení a porady. Ve výstavbě je i <a href="http://www.klicek.org/#hsopic pro dětské pacienty">hospic pro dětské pacienty v Malejovicích</a>. Mimo hospicovou péči se také podařilo vytvořit organizační základnu pro ekumenické duchovní služby tzv. <a href="http://www.eurochaplains.org/#nemocničních kaplanů">nemocničních kaplanů</a> ve zdravotnických zařízeních. To všechno se daří díky nadšencům, duchovní a finanční podpoře, v neposlední řadě modlitbám a obětem těch, kteří jinak pomoci nemohou, i v dnešním "sekularizovaném" Česku.