<img border="1" align="right" style="margin: 10px;" src="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/clanky/image/695_pevny.jpg" alt="P. František Ppevný" /> Nevím, kdy jsem otce Františka zaregistrovala poprvé, snad mě zaujala jeho slova v jedné ze vzácných knížek, které jsem jeden čas jen hltala – výpovědi lidí, kteří nezkřivili páteř zlu dvou totalit, i za cenu tvrdých postihů a ohrožení (nejen) vlastního života. Měli jsme před maturitou, když druhá saň prý „něžně“ vydechovala poslední plameny jedovatého ohně. Nosila jsem tehdy trikolóru na klopě kabátu, nevěděla pořádně proč a jen mě překvapovalo (a taky štvalo), že se o mě moje máma tak divně bojí. V roce 68 bylo skoroosmnáct jí. Dnes se kupodivu v první řadě neptám, proč strana, která napáchala tolik zla, nebyla postavena mimo zákon. Stále nevěřícněji totiž zírám na novodobé či staronové dravce, s novými jmény a starými praktikami.
<p class="clanek_text">Jsem jedna z obyčejných lidí v davu a asi bych se v něm taky ztratila a nežila, ale dostala jsem Dar. A tak také já se z Něho učím žít  jeden nepatrný život. Ale možná navěky záleží na každém jeho kroku. A tak také já hledám Jeho stopy. Laskavou moudrost a sílu, že můžu další krok i proti větru udělat a obstát.</p>
<p class="clanek_text">Je tam kněz, co tu mši žije, řekla mi kamarádka. Mám mezeru v rozvrhu, a tak stíhám ve 12.15 mši u jezuitů. Nemůžu uvěřit, že jsem ho našla. Že tu vedle mě jen tak nenápadně žijí lidé, o kterých jsem četla a slyšela.
A jednou si dodám odvahy a oslovím toho drobného, nenápadného kněze. Má silné brýle, vím, že na jedno oko od dětství nevidí. Přijde mi tak křehký, nejradši bych mu dělala cestou z kostela bodyguarda. Domluvili jsme si rozhovor. Vítá mě usměvavý, důstojný starý pán. Podává mi ruku: „Otče, vy teda máte ale pevný stisk“, potřásám jeho rukou a směji se. „Však jsem taky Pevný, ne“, odpovídá s mladým úsměvem. A pak už voní výborná káva a reportérka zobe připravené pohoštění. „Nedá se generalizovat“, řekl mi otec na začátku, když jsem se vytasila s všezahrnujícími údernými otázkami. Kolik lidí, tolik podob má doba, naučila jsem se. Přes osmdesát let chodí František se svým Bohem a Bůh se svým Františkem. Rozhovor jsme uskutečnili na několikrát v roce 2009.</p>
 
Jak to se mnou bylo
<p class="clanek_text">Narodil jsem se v malé sklářské osadě Svatý Štěpán (obec Bylnice) 16. února 1921. Tatínek byl vesnický obchodník, měli jsme i malé hospodářství. Byli jsme čtyři sourozenci. Sestra Marie, řeholním jménem Dobromila, dominikánka, zemřela v roce 1981. Ve Svatém Štěpáně jsem prožil své dětství a začal tam také své školní vzdělávání. Než jsem však nastoupil do školy, zranil jsem si levé oko. Klasické gymnázium jsem absolvoval v Kroměříži. Tam jsem také v roce 1941 maturoval, v Protektorátu Čechy a Morava, uprostřed 2. světové války.

Přihlásil jsem se do kněžského semináře olomoucké arcidiecéze. Budova semináře byla už tehdy zabrána pro Hitlerjugend. Studovali jsme a bydleli na kapitulním děkanství vedle katedrály. Spávali pak po různých kanovnických domech. Teologii nás učili většinou dominikáni a někteří kapucíni. V prvním ročníku jsem četl život sv. Ignáce od anglického spisovatele Thompsona. Silně na mě zapůsobil. Než jsem však mohl navázat nějaké spojení s jezuity, přišlo hned po prázdninách totální nasazení na práci v Říši. Byl jsem poslán do Berlína, do továrny na motory k ponorným čerpadlům. Prožil jsem tam řadu náletů. Tady jsem přišel také poprvé do kontaktu s aktivním jezuitou P. Palmem. Po roce, o vánocích 1943, jsem byl na dovolené doma, když byla továrna Hubner-Motoren z části zničena leteckou bombou. Spolupracovníci mi napsali, ať už se nevracím: „Kanceláře jsou zničené, evidence ztracená.“ Tak jsem se vrátil do semináře, do malého zbytečku bohoslovců.

Bída válečných let skončila v květnu 1945. O velikonocích byl seminář pro blížící se frontu rozpuštěn. Konec války jsem prožil doma. Přes naši vesnici přešla celkem v klidu rumunská armáda již 1. května 1945. Na červenec a srpen jsme byli pozváni do semináře, abychom dokončili přerušený běh studia. V říjnu jsme už nastoupili do budovy semináře. Někteří spolubratři ze vzdálených míst, například z Norska, se teprve vraceli domů. Z mého ročníku v Říši zahynul bohoslovec Řičánek a doma na následky skvrnitého tyfu Vincenc Valdštýn. Na kněze jsem byl vysvěcen v červenci 1947 světícím biskupem a kapitulním vikářem Mons. Stanislavem Zelou, protože olomoucký arcibiskup Leopold Prečan na jaře 1947 zemřel. Kněžskou službu jsem nastoupil v Drahotuších u Hranic. Dobrým představeným byl kněžsky vzorný farář Josef Brhel. Věnoval jsem se mládeži a s partou mladých Orlů jsem byl zatčen v noci z 11. na 12. února 1949 a už v červnu jsem byl odsouzen na 14 let vězení. Pomáhal jsem rozmnožovat letáčky, které informovaly v několika bodech o plánech komunistů proti církvi u nás. Bohužel, všechny body se postupně naplnily. Prošel jsem různými věznicemi (Bory, Valdice-Kartouzy, Mírov, Leopoldov) a pracovními tábory (šachta Barbora u Horního Slavkova, Karlov – Plzeň, Škodovka, Horní Bříza, třídírna uranové rudy – tábor L). Po 11 letech věznění přišla 1960 amnestie, ale ne svoboda.</p>
Kterak mňa na Tovaryša tvarovali
<p class="clanek_text">Na svých kriminálních cestách jsem se setkal ve Valdicích s P. Šilhanem, ale jen na dálku, vládla tam silná izolace. O svém záměru vstoupit do řádu jsem mluvil s člověkem, který to donesl P. Šilhanovi. Ke skutečnému setkání došlo až v Leopoldově. Tam byla Tovaryšů celá řada. Kněží byli izolováni od ostatních vězňů hned při vstupu. Ještě s rancem na zádech jsem se střetl s P. Kajprem, který se hned představil: „Já jsem nějaký Kajpr.“ Na vánoce 1958 se v Leopoldově chystalo svěcení Jaroslava Pilíka, které mu měl udělit řecko-katolický biskup Pavel Gojdič (v Leopoldově zemřel). Tehdy mě P. Šilhan vyhledal s přáním, abych při té příležitosti dělal hlídače a rovnou se zeptal: „A jak je to s tebou? Chceš být opravdu jezuitou? Od Nového roku bys mohl začít noviciát. Pro kněze trvá jen rok.“ Trochu zaskočen vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou, a pak, po Pilíkově ordinaci, jsem požádal o přijetí. Za novicmistra jsem dostal P. Kajpra. Uvolnění z olomoucké diecéze zařídil P. Šilhan s Mons. Stanislavem Zelou, generálním vikářem, mým světitelem, který seděl s námi. Protože ve vězení byly časté přesuny, pamatoval P. Šilhan i na to, a řekl mi: „Po roce můžeš složit sliby do rukou kteréhokoliv jezuity.“ Stalo se tak. Sliby jsem složil do rukou P. Josefa Cukra. Se Šilhanem jsem byl několikrát na vycházce, během níž mi přibližoval život jezuity. Z těch rozhovorů mně utkvěla jeho ilustrace poslušnosti: „Byl jsem čerstvý novokněz a o nedělích jsem chodil celebrovat i do okolí. Rád bych míval i kázání, ale nedostal jsem povolení. Moc mě to mrzelo, ale poslechl jsem.“ V Leopoldově se Šilhan intenzivně staral o psychiku řecko-katolického biskupa Hopka, který byl po výsleších silně zdeptaný. Se mnou na světnici byl i jeden scholastik, který byl brzy propuštěn. Možná za příslib napsání pamfletu o jezuitském způsobu života. Páter Šilhan v něm dostal přezdívku „šilhavý Kohout“.</p>
<p class="clanek_text">Otče, vyprávějte o dětství ve Svatém Štěpáně

Osada Svatý Štěpán, kde jsem vyrůstal, leží v údolí Vláry ve farnosti Brumov v Bílých Karpatech, poblíž slovenských hranic. Obec vznikla kolem sklárny. Pradědeček byl ještě sklář, původem z Protivanova, pak si zařídil malý obchod. Ze strany maminky byla rodina z Nedašova, což byla tradiční obec, kde se nosily kroje. Dědeček z její strany, říkali jsme mu „dědáček“ i dědeček z tatínkovi strany („staříček“) už byli hlavně obchodníci. Oba zemřeli pokojným stářím. Po roce 1948 nám komunisti vše zabrali. Nebylo jednoduché se s tím vyrovnat.</p>
<p class="clanek_text">A jaký jste byl jako kluk, co vás bavilo? <img hspace="10" border="1" align="right" vspace="10" src="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/clanky/image/695_pevny2.jpg" alt="rozhovor" />

Byl jsem takový živý ogar, o všechno jsem se zajímal, rád jsem kreslil, také později ve škole jsem si pod lavicí v hodinách latiny kreslil náčrty staveb. Zajímal jsem se o architekturu a později jsem se rozhodoval mezi studiem architektury a teologie. Tatínek měl obchod se smíšeným zbožím a měli jsme také malé hospodářství, všechny děti jsme musely dost pomáhat jak v obchodě, tak na poli.

A jak to bylo s vaší vírou v Boha? Procházel jste si nějakými krizemi?

Ještě doma byla pro nás od mala víra samozřejmostí, zvláště maminka nás k víře vedla, do kostela jsme chodili do několik kilometrů vzdáleného Brumova, v teplejších měsících se jednou za 14 dní sloužila mše v blízké kapličce. Nikdy jsem neuvažoval, že by to mělo být jinak.


V dětství jste utrpěl velmi vážný úraz…

Bylo to ještě před školní docházkou, bylo mi šest, maminka podškubávala husy se služebnou a já jsem se jim tam tak všelijak pletl, proto mě maminka poslala na halůzky do blízkého lesa, aby mě nějak zabavila. Ale já šel místo do lesa do dřevníku a začal pantokem rozsekávat suchou větev. Ta se najednou zlomila a ostrým hrotem mi vletěla do oka. V nemocnici v Olomouci dělali, co se dalo. Tehdy ještě nebyla antibiotika. Aby zabránili infekci, píchali nám mléčné injekce, hrozně to bolelo. Oko ošetřili, ale zachránit zrak se už nepodařilo.

Po páté třídě jste šel dál studovat na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže…

P. František Půček, náš katecheta a broumovský pan kaplan, měl na mě velmi dobrý vliv a vlastně i z jeho podnětu jsem na arcibiskupské gymnázium šel. Setkání s ním byla pro mě i prvním impulsem při hledání povolání. Na gymnáziu nás vyučovali samí kněží, denně jsem chodíval na mši svatou. Spřátelil jsem se s P. Valáškem, který mě zásoboval knihami, jen jsem je hltal. Na této škole se pochopitelně předpokládal křesťanský základ. Ale v mladším ročníku studoval například i pozdější ideolog, filosof a komunistický aktivista Vítězslav Gardavský

A začala válka…

V září 1938 nás během mobilizace poslali domů, později, po obsazení? Sudet, jsme se do školy vrátili, maturovali jsme v roce 1941. Dál jsem se rozmýšlel mezi teologií a architekturou. Nacisté však v té době zavřeli vysoké školy, a tím bylo rozhodnuto. Teologická fakulta byla uzavřena také, ale studium v Olomouci pokračovalo na Vyšším diecézním učilišti. Působili zde dominikáni, kapucíni a přednášeli zde i univerzitní docenti, jimž skončila smlouva o činnosti na fakultě, např. dr. Tomášek, dr. Zoll a jiní.

Zde jste však strávil pouze rok...

Na podzim byly celé protektorátní ročníky 1921 a 1923 poslány v rámci tzv. totálního nasazení na práci v Říši. Nevěděl jsem, kam pojedu. Rodiče se báli víc, mladí často cestu chápali jako jakési dobrodružství. Měl jsem s sebou nějaké marky, vyměněné za protektorátní koruny v nevýhodném poměru 1:10. Sehnat je nebyl problém, v příhraničním Svatém Štěpáně působili němečtí celníci. Museli jsme si pořídit vlastní montérky a povlečení. Maminka mi dala s sebou proti zimě i svůj teplý vlňák. V listopadu odjížděl z Olomouce celý vlak, další vagony byly zřejmě připojovány v Praze. V Oranienburgu sídlil rozdělovací tábor pro německé firmy, jejichž stálí zaměstnanci byli většinou povoláni do armády.

Kam jste se v rámci nasazení dostal?

Ve 20 členné skupině jsem se dostal k firmě, která vyráběla motory pro ponorná čerpadla do dolů. Ubytováni jsme byli v centru Berlína, poblíž nádraží a traťových mostů. Továrna byla na Kreuzbergstrasse. Ve zrušených obchodech jsme měli patrové postele, v přilehlém skladišti si vařili. Potraviny se kupovaly na lístky, ale oproti říšským Němcům byl příděl omezen, úplně chyběla například čerstvá zelenina. Pracovalo se v desetihodinových směnách. Hned první den, poté, co jsme se ubytovali, jsme se s mým kolegou (pozdějším generálním vikářem v Olomouci) vydali hledat nějaký katolický kostel. V převážně luteránském Berlíně to nebylo tak jednoduché. S určitými obtížemi jsme se nakonec dostali k chrámu sv. Bonifáce na Jorgstrasse. V něm jsme našli pomoc a útočiště v osobě kaplana P. Palma. Vysvětlili jsme mu situaci, a hned se nás začal vyptávat na praktické věci. Hlavně kde a jak bydlíme, zda máme co jíst. P. Palm byl jezuita, poslaný z fronty zpět do Berlína jako nespolehlivý. Fašisti vůbec neměli jezuity rádi. Přes P. Palma se nám podařilo sehnat kontakt na zbožnou paní Schultze, která nám denně vařila slušné teplé jídlo v rámci omezených potravinových přídělů. V Berlíně jsem strávil celkem 13 měsíců, nálety byly čím dál častější a tragické události se množily. V roce 1943 jsem dostal 14 dní dovolené, z níž jsem se už nevrátil. V Ostravě sídlil zvláštní pracovní úřad, který vyhledával uprchlíky a posílal je na práci do dolů. Na úřadě však působil věřící učitel, který udání na kněze a bohoslovce roztrhal a hodil do koše. Studia teologie dál tajně pokračovala, jen jsme už nemohli chodit na veřejnosti v klerikách, ale jen v civilu. Osvobození jsem prožil na Valašsku, ze semináře nás poslali před blížící se frontou domů. Naši vesničku osvobodili rumunští vojáci.

Jak jste si užil tu trochu svobody po válce?

Po válce jsem pokračoval ve studiu v Olomouci. Mými učiteli byli například dr. Habáň, který vedl časopis „Filosofická revue“, dr. Soukup, zvaný podle používání četných příkladů ze života „strejček“. Ten přicházel a odcházel vždy chvíli před zahájením a před skončením hodiny. Dále dr. Škrabal, jenž studoval biblistiku v Jeruzalémě a ovládal východní jazyky. V roce 1947 jsem byl vysvěcen v Olomouci, na svátek sv. Cyrila a Metoděje. Světil mě biskup Zela, poněvadž arcibiskup v březnu zemřel. Byl jsem zrovna po operaci slepého střeva a bylo mi zle, takže jsem mu nemohl jít ani na pohřeb. Mé první místo bylo v Drahouších u Hranic na Moravě. Jako mladý kaplan jsem vyučoval na zdejších školách náboženství. Působila zde i dosud nerozpuštěná jednota Orel, byla velmi aktivní. Zapojil jsem se zde do práce s mládeží, hráli jsme divadlo. Ještě během studia bohosloví jsem si udělal Lesní školu, abych se mohl věnovat také skautingu.

Pak přišel rok osmačtyřicátý...

Po komunistickém puči v únoru 1948 se dostala moc do rukou komunistů a jejich nohsledů. V létě 1948 se konala orelská pouť na Sv. Hostýn, kde se ještě otevřeně četly protikomunistické texty a projevovala se úcta prezidentu Benešovi. Kluci odtud přivezli letáky s programem komunistů. Tam se otevřeně psalo, jak chtějí oddělit věřící od kněží, biskupů a papeže. Plán byl vybudovat tzv. „národní církev“. Protože jsem cítil potřebu varovat věřící, začali jsme rozmnožovat na hektografu varovné letáčky. Kluci Kostruchovi a jiní je následně posílali přes své známé do Hranic, kde se rozdávali po domech. Pak je ale napadlo, že rozdají texty také v Drahotuších. Někdo je viděl, a tak nás sebrali. Nejdříve vyslýchali bratry Kostruchovi. Vymlátili z nich i neuvěřitelné fantazie, například, že jsme vytvořili protistátní skupinu, chtěli se dostat ke zbraním a svrhnout komunistický režim apod. Mě nemučili, vše, co chtěli, už dostali z chlapců. Před přelíčením mě navštívil můj advokát. Z rozhovoru jsem pochopil, že se nemá cenu nějak obhajovat, naznačil mi, že rozsudky jsou už dané předem. Za hlavního organizátora označili teprve devatenáctiletého Jirku Kostrucha, dostal 15 let. Mne označili za „ideového náčelníka“ a napařili mi 12 let. Bylo nás celkem deset, většinou mladí Orli, nejmladší dívence bylo teprve 16 let. Můj advokát se ještě proti rozsudku odvolal, ale trest mi zvýšili na 14 roků. Navzdory odvolání nás hned druhý den odvezli na Jáchymovsko, do Vykmanova, kde byl původně zajatecký tábor. V roce 1949 se nicméně s vězni nezacházelo tak ostře jako později v 50. letech, kdy se někteří psychicky hroutili následky hladu a týrání. Pak jsem byl poslán do Horního Slavkova na tábor Prokop, pracoval na tzv. „Dvanáctce“, což byla nově budovaná šachta Barbora. Byli tu též redemptorista P. Nezval, P. Straňák a P. Vadlejch. Se zámečnickou partou jsem prodlužoval vodní potrubí a zapojovali čerpadla, s nimiž jsem měl zkušenosti už z Berlína. Vedoucím malé pracovní party byl Němec Zettel, exmajitel továrny na zemědělské náčiní ze Stříbra, absolvent Vysoké školy báňské a bývalý člen SS, který uměl i svařovat. On i ostatní němečtí zajatci se ke mně chovali velmi slušně, dával najevo, že si musíme navzájem odpouštět. Na Mírově byl vězněn mj. farář československé církve Bukal, který později vlivem P.Mádra konvertoval ke katolictví. Během podzimní práce na zahradě na Mírově v jednom roce byl v jedné partě i s P. Františkem Ferdou, známým léčitelem a „zázračným“ diagnostikem, který se snažil skládat čtyřhlasé písně a přesvědčoval naši šestičlennou skupinu, aby je zpívala. Jinak tolerantní P. J. Přibyl, kaplan ze Slovácka mu říkal: „Ferdo, skládej si, co chceš, ale nenuť nás, abychom to zpívali.“

Jste jeden z mála žijících vězňů, kteří přežili „Elko“, tábor smrti...

Z Mírova jsem byl převezen zpět na Jáchymovsko do tzv. „tábora L“ vedle známé „Věže smrti“. Pracoval jsem v tzv. „měřící partě“. Dovážela se tam uranová ruda, v hale se skládala a ukládala do beden, tak procházela dvěma krytými koridory, v budce, která chránila ruskou pracovnici, se změřila radioaktivita, bedna se pak musela zarazit a opatřit křídovou značkou. Na „rudl“ se nakládaly čtyři bedny a odvážely do patřičných boxů. Následně se ruda transportéry navážela do drtiče, a nakonec v barelech odvážela do Sovětského svazu. Odvoz jel každý druhý den, nákladními auty i železničními vagóny. V naší partě byli i františkán P. Inocenc Kubíček (z Jihlavy, pozdější provinciál), františkán P. Bernard Říšský (z Boleslavi, dával často duchovní cvičení) a dominikán P. František Blaise (z Uherského Brodu, preferoval klid a pohodu). K jídlu o přestávce práci býval chléb a špek, z čehož se daly připravovat topinky a škvarky. P. Blaise měl smůlu. Byl na vzdáleném postu, většinou přišel pozdě a přilézal koridorem s výčitkou „ananas" ("a na nás jste se vy... ?"). Bavičem byl jistý "Cabejšek" z vedlejší party, pašerák, který původně jezdil do Hamburku s labskou flotilou. S uranovou rudou jsem pracovali bez jakýchkoliv ochranných pomůcek a jak vidíte, žiji pořád. Ale můj spoluvězeň P. Ondok zemřel na leukémii, pravděpodobně na následky záření. Nakonec přišlo nařízení, že všichni kněží mají být umístěni do pevných věznic. Tak jsem strávil řadu let na Mírově i v Leopoldově. Byl jsem často přesouván mezi jednotlivými věznicemi, jednak z pracovních důvodů, jednak proto, abychom jako kněží příliš neovlivňovali ostatní, jednak i z formálně byrokratických důvodů. Přišlo třeba nařízení, že všichni s trestem nad 10 let mají být přesunuti do Leopoldova. Bydleli jsme v bývalých bachařských bytech, kterým společně s ošetřovnou a nemocnicí říkali „Vatikán“. Ale nějak se stalo, že vždycky na někoho „zapomněli“.

Bili vás a týrali?

Dozorci z věznic i pracovních táborů byli většinou pologramotná individua, někdy i sadistická. Možná byli odmalička týraní, vyrůstali bití, bez lásky, a moc nad druhými tak byla naplněním jejich ambic. Vězni se povzbuzovali navzájem, hlavně legrací a vtipem, ale i všímavostí, co kdo nejvíce potřebuje. Například Ladislav Gajda, syn známého generála legionáře, měl neustále hlad, a proto jsem mu přidával chleba. Podmínky ve vězení bývaly rozdílné, záleželo na místě i na určitém období. Kladem dobývání uranu bylo společné bydlení a dostatek jídla. V Jáchymově bylo jídla dost. Vězni měli podávat maximální pracovní výkony, byli vystaveni vysokému stupni ozáření. Proto bylo třeba mukly jakž takž slušně živit. Dalo se přikoupit i mléko, asi jediný prostředek proti účinku záření. S jídlem to nebylo špatné ani na Mírově. Ale nějakou dobu před mým příchodem tam údajně mívali vězni hlad. Těžké byly hlavně korekce. Prakticky ve všech lágrech byly betonové bunkry: chodba a malé cely, mezitím kamna, do nichž se přikládalo zvenku, pryčna z desek a deky a v rohu „žanek“ (kýbl s deklem na potřebu). Třeba P. Ferdou ze sousední cely jsem dlouze diskutoval o listech apoštola Pavla. Ve vězení jsem se naučil zpaměti celé evangelium sv. Lukáše, větší část evangelia sv. Jana a také Renčovo Loretánské světlo. Původní název byl Májová na strunách mříží. Renč byl na samotce s Áťou Mandlem, bratrancem Adiny Mandlové, ten se to naučil a přinesl to pak mezi nás. V ústní podobě se celé pasáže vynesly ven. Závěr Renč složil, až se vrátil domů. Celé jeho sbírky vznikaly v Leopoldově.

Zažil jste i nějaké útěky?

Na Borech byl vězněn i Mirek Weis ze Slaného, který nedávno zemřel. Nebyl tehdy ještě pokřtěn, měl jsem na starosti jeho přípravu. Kopali jsme trasu pro odpad z věznice na Borech, výkop byl hluboký místy 4 m, muselo se dělat pažení a „házečky“. Jídlo se vozilo do boudy. Jednomu z mladých vězňů se odtud podařilo utéci skokem za boudu. Asi měl i podporu venku, někdo jej rychle odvezl. Sčítání před obědem bylo v pořádku, ale po obědě jeden chyběl.

A co doba po kriminále a normalizace?

Moje amnestie přišla v roce 1960, ale někteří moji spoluvězni seděli až do roku 1963. Samozřejmě ve vězení nebyli jen kněží či nekomunističtí politikové. V kriminále jsem se setkal třeba s bratrem popraveného komunistického funkcionáře Rudolfa Slánského a jinými vysokými komunistickými funkcionáři.
Po propuštění jsme už měli určená pracovní místa. Čtyři roky jsem pracoval jako dělník Pozemních staveb na Vsetíně, pak pět let jako topič a údržbář v ústavu sociální péče Měděnec v Krušných horách (cca 900m nad mořem). Tam jsem sloužil řádovým sestrám, které v ústavu pracovaly. V době uvolnění po Pražském jaru 1968 mne P. Šilhan poslal do Innsbrucku, abych se blíže seznámil s jezuitským životem. Jak jsem se stal jezuitou? Hned ve vyšetřovací vazbě mi přišla na mysl má prvotní touha, stát se Tovaryšem. První, obtížné, kroky se uskutečnily v Kartouzích. Důkladnější pak v kněžské izolaci v Leopoldově. Po malé informaci a pobídce jsem požádal P. Šilhana o přijetí. Novicmistrem mně byl určen P. Kajpr. První sliby jsem složil 1. ledna 1960 na vycházkovém dvoře v Leopoldově. Po uvolnění v roce 1968, přišla „bratrská“ vojenská pomoc Varšavského paktu.
Příjezd sovětských tanků jsem prožil v Praze. Po odchodu z Měděnce jsem byl krátkou dobu v Bohosudově, pak na Velehradě u řádových sester, a vypomáhal jsem též P. Vašíčkovi SJ, tehdy velehradskému faráři. Církevní tajemník Dovrtěl se rozhodl, že jezuity z Velehradu odstraní. První jsem šel já, pak P. Bábíček, a pak i P. Vašíček, až dokončil opravu střechy na bazilice. Byl jsem poslán nejprve jako kooperátor, ale brzy jako administrátor na celých 22 roků do pohraničního (dříve německého) městečka Vítkova, opavský okres i děkanát. Bylo pro mě velkým překvapením, když mě P. provinciál poslal po roce 1989 do Kolína k novicům. Vždyť jsem žádný noviciát ani nikdy neviděl, nevěděl jsem, co a jak se tam dělá. Nejdůležitější informace a průpravu mi dal P. Severin Leitner, magister noviců z Innsbrucku. P. generál Kolvenbach mi při své návštěvě řekl, že jsem nejstarším novicmistrem v celém Tovaryšstvu. Sám jsem už před tím cítil, že novicmistr musí být někdo mladší a také jsem na to P. provinciála upozorňoval. Byl jsem tedy poslán „na důchod“ na Velehrad, ale ani jsem se tam moc neusadil a už přišla nová dispozice do Brna. Pracoval jsem již nějakou dobu na revizi překladu řádových Konstitucí. Svatý Ignác byl přesvědčen, že prosté zachovávání Konstitucí znamená vysoký stupeň dokonalosti. Tato práce je už dokončena. V současnosti sloužím mše v nemocnici na Žlutém kopci a také denně v našem kostele zpovídám.

Rozhovor připravila Petra Jarošová

Fakta ze života

Olomouc, věznice krajského soudu 11.2. - 29.6.1949, vyšetřovací vazba
Horní Slavkov – šachta Barbora červenec 1949 – únor 1950
věznice Plzeň-Bory, tábor Karlov,
tábor Horní Bříza únor 1950 – červen 1950
věznice Valdice-Kartouzy u Jičína červen 1950 – duben 1953
věznice Mírov duben 1953 – červen 1955
tábor Ostrov n.Ohří – Vykmanov červen 1955 – březen 1956
věznice Leopoldov březen 1956 – květen 1960
amnestie podle výnosu Krajského soudu v Brně – prominuty 2 roky, 11 měsíců, 3 dny</p>
<p> </p>