Je středa večer a zvoní mi mobil. Volá sestra.
„Ahoj Maruško, co nového?“
„Máš čas? Chci se tě zeptat, kdy jsi naposledy viděla rodiče?“
„V pondělí.“
„To tedy nevíš, že se včera pobili a oba mají nějakou tu modřinu.“
Pomalu se dovídám, jak již usínajícího tatínka přetáhla maminka v posteli francouzkou holí. Nelíbilo se jí, že nezavřel pořádně dveře od ložnice. Tatínek, ač stařík více než osmdesátiletý, trpící kdejakou chorobou, zmobilizoval síly, vyskočil z postele a mamince nejednu pořádnou vrazil. Celé líčení jejich vzájemné bitky, následného obviňování zabralo hodnou chvíli.
„Děkuji, žes mi zavolala. Nevím, co budeme dělat, ale nemůžeme se dále tvářit, že se nic neděje, když došlo až k fyzickému násilí.“
Že se něco nenormálního děje, bylo zřejmé již před více než deseti léty. V té době jsme s dcerou přechodnou dobu bydlely u rodičů. Tenkrát jsem velmi bolestnou příhodu řešila útěkem. Do čtrnácti dnů jsme se přestěhovaly. Událost zůstala bez vysvětlení a sama jsem se ji snažila vytěsnit ze vzpomínek. Co taky komu říct? Jednou, po létech, když jsem již myslela, že stará rána přebolela, jsem se o ní v důvěrném rozhovoru někomu zmínila. . Naslouchající tvář se změnila a oči jakoby chtěly naznačit: No kdo ví, kdo ví.... na každém šprochu, pravdy trochu. Jenže žádný problém se nevyřeší útěkem nebo tím, že jej odmítáme vidět.
Přece jen krev není voda a rodiče jsou rodiče. K občasným maminčiným „úletům“ a tatínkovým steskům jsem se tvářila neutrálně. A jako bychom se domluvili, stejně jednali i moji sourozenci. Oba máme všichni rádi. Léta přibývala a sil rodičům ubývalo. Jen maminčina představivost s věkem nabírala na intenzitě. K tomu se jí začaly ztrácet peníze i jiné, pro ni velmi důležité věci. Děda, jak od jisté doby tatínka nazývá, má nějakou ženskou. A všechno odnáší k ní. Někdy, když se ztracené věci opět našly, byla sama ze sebe tak nešťastná, že nebylo ani možné jí to zazlívat. Prostě stáří.
Postupně se však neznámá stávala stále troufalejší.
„Víš, zatím co jsem tady nebyla, děda tu měl zase tu ženskou. A představ si. Ona si tu klidně šila na mém stroji. Mám o tom důkaz. Nechala ve stroji jiné nitě....“
„Ale mami, buď ráda, že šila. Mohli taky dělat úplně jiné věci. No né.“
Obyčejně jsme nad tím mávli rukou a snažili se vždy nějakou, rádoby vtipnou poznámkou, situaci odlehčit. Mnohem hůře to nesl tatínek. Každé opuštění bytu, každý nákup, návštěva knihovny.... byly pouze záminkou, aby se zase mohl setkat s tou ženskou. Ze strany maminčiny rodiny došlo k výraznému ochlazení ve vztahu k švagrovi. Ustaly rodinné návštěvy...ale co komu povídat? Oba staří lidé zůstávali stále více a více pouze spolu. Stále častěji se spolu hádali.
„Tati, je třeba něco dělat. Vidíš, že maminka je nemocná.“
„Co to po mě chceš? To mám někde chodit a vykládat, že moje manželka je blázen? Už to spolu nějak dožijeme, když jsme to vydrželi tolik roků.“
Je to tak silně v lidech zakořeněné. Všichni dovedeme mluvit o zlomené noze, bolavém žlučníku, ba i rakovině. Jen ta nemoc duše nám nějak nesedí.
I vypravila jsem se za maminčinou ošetřující lékařkou.
„Je mi líto, ale nemohu vám pomoci. Sama víte, že maminka je inteligentní osoba a vždy čte příbalové letáky. Jak bych jí zdůvodnila, že jí předepisuji zrovna tento lék? Ostatně psychofarmaka mohou předepisovat pouze psychiatři. Snad jedině kdyby měla potíže se spánkem. Ale to ona nemá. Nadto, pokud se ona sama nebude chtít nechat vyšetřit a léčit není možnost, jak ji k tomu donutit. Jen kdyby došlo k fyzickému násilí.“
Uběhlo půl roku a stejně jako před půl rokem sedím u rodičů v kuchyni a přesvědčuji oba o nutnosti léčby. Jak to podat, abych tentokráte byla úspěšnější?
Demence je označována za jednu z nejvýznamnějších zdravotních a sociálních hrozeb našeho století. Krev není voda a nějaké ty geny po rodičích taky v sobě nesu.