Petr vystoupil a řekl, že celému izraelskému národu musí být úplně jasné, že Mesiášem je ten, kterého ukřižovali (<EM>Sk 2,36</EM>). Argumentace jeho dopisu čtená ve druhém kole kráčí stejným směrem vítězné jistoty. Jistotu však nemáme ohledně autorství tohoto listu. Pokud jej psal Petr osobně, pak na galilejského rybáře vynikal pozoruhodně dobrou řečtinou. Navíc v dopise používá pavlovskou teologii, což se po jejich bratrské hádce (<EM>Gal 2,11-21</EM>) nezdá příliš pravděpodobné. Pravověrní zastánci kladou vznik dopisu do let 63/64, kdy snad Petr mohl být již v Římě. Vědci, kteří podepírají víru literární kritikou a jinými exegetickými metodami, datují vznik listu do let 80-120, autor neznámý. Uvádím tato fakta proto, aby vyplynul malý, ale nepřehlédnutelný kontrast. Petrovo zvěstování o Letnicích líčené v první perikopě a jeho dopis nesou známky pochybné pravosti. To jest, zpřítomňují autentické poselství apoštolské víry potvrzené zařazením Skutků apoštolských i obou Petrových dopisů do novozákonního kánonu. Problematické autorství na druhou stranu vzbuzuje zvědavé otázky, kdo tento list ve druhém století v Petrově jménu psal, proč to dělal a kdo byli jeho skuteční adresáti.<BR><BR>Síla textu tkví v tom, že čteme řádky Písma ve své aktuální přítomnosti, jež přirozeně sugeruje myšlenku, že je letniční přítomností apoštola Petra. Akt četby nechá jeho kázání působivě se profilovat před naším duševním zrakem. Pokud se najde mezi čtenáři alespoň jeden konzervativní věřící, pak musí po čtení těchto řádků zatáhnout za záchrannou brzdu. Připustí-li totiž mezi textem a vírou nějaké zprostředkování, pak má problémy, nemalé problémy. Exegeta mu například může namítnout, že mu slovo Boží zprostředkovává nikoliv víru Petra, ale nějakého anonymního autora ze 2. století. Hermeneutický rozbor aktu četby ve filosofii mu vnese do vychutnávání milovaného listu přítomný horizont dějin poznamenaný procesem sekularizace, která nemilosrdně naleptává vše pevné, věřící a pravověrné. Konzervativci o tom vědí své, my liberálové se snažíme vědět i mnohem více. Duchovědy vzešlé z kritického dědictví osvícenství se rafinovaně vsunou mezi věřícího a milovaný list, který s nepochybným přesvědčením hlásá to, co mělo být izraelskému národu naprosto jasné. Nám už to tak jasné není. Nestojíme mezi diváky, které Petr oslovuje o Letnicích z ploché střechy nějakého domu v Jeruzalémě, kde se těsně předtím proháněl ve velkém Duch svatý. Přesněji řečeno, my se projektujeme výkonem četby na toto místo, aby naše víra zachytila původní sílu slova a tak se vyživila ze zdroje od nás odděleného pseudonymním autorstvím, moderní literární kritikou, sekularizací, pochybným filosofováním, nedověrou, nevěrou, pověrou, pozitivní vírou v možnost víry pronásledovanou negativní vírou v nemožnost této pozitivní víry a tím vítězně triumfující nad věroučnými pochybnostmi vnesenými vědou a empirickým ověřováním víry.<BR><BR>Navzdory všemu zmatenému a výše řečenému stále platí, že Petr vystoupil. Řekl, že celému izraelskému národu musí být úplně jasné, že Mesiášem je ten, kterého ukřižovali (<EM>Sk 2,36</EM>). Jinak řečeno, text nese zvěstování víry v Ježíše jako Mesiáše. Toto zvěstování (řecky <EM>kérygma</EM>) tvoří jádro rybářova projevu. Nelze jej tedy sprovodit ze světa pod nějakými záminkami. Ani nelze celou scénu psychologizovat a redukovat na drama interní náboženské zkušenosti, jejíž přetlak si vyžádal veřejný projev. Kázání nepředstavuje čistý produkt pozdější křesťanské obce, která si projektovala svou vlastní víru do zakladatelských postav. Přesněji řečeno, klidně to tak mohlo být, ale další generace psaly pseudoapoštolské listy proto, že tuto víru od zakladatelských postav opravdu dostaly. Proto ji v aktu vděčnosti vrátily tam, kam patří, na počátek. Ale nejde ani o jistotu víry zprostředkovanou nějakou pseudovědeckou teologií, která konstruuje řadu „důkazů“ o zmrtvýchvstání a o následném působení Ježíše. Jeho vzkříšení materiálně dosvědčuje pouze prázdný hrob, což nevěřící velerada interpretovala velmi jednoduše a velmi správně. Apoštolové ukradli Ježíšovo tělo, zatímco si stráž u hrobu dala nočního šlofíka (<EM>Mt 28,13</EM>). Tolik k paradoxní situaci víry. Není věděním, což ji chrání proti kontaminaci vědou, třebas exegetickou. Protože není věděním, pak nepotřebuje ani různé pseudoempirické nesmysly, které jí mají nahradit chůzi po vlastních končetinách. Za těchto zmatených a složitých okolností pak může platit v oblasti víry to, co Petr řekl celému izraelskému národu: Musí vám být úplně jasné, že Mesiášem je ten, kterého jste ukřižovali (<EM>Sk 2,36</EM>).<BR><BR><BR><BR>
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>