Před několika dny jsem si na počítači pustil film <EM><A href="http://www.imdb.com/title/tt0395584/" target="_blank">The Devils Rejects </A></EM>(režie Rob Zombie, 2005) a toto pitomé video mi pořád nejde z mysli. Pak jsem si uvědomil proč. Viděl jsem již podobný krvák jménem <EM><A href="http://www.imdb.com/title/tt0110632/" target="_blank">Natural Born Killers </A></EM>(Oliver Stone, 1994). Ten jsem ale znechuceně vypnul, protože byl neuvěřitelně nudný, přehlídka samoúčelného násilí mi šla za chvíli na nervy. Film <EM>Odmítnutí ďáblem </EM>však nepostrádá estetické kvality. Diváka zaujmou výborné herecké výkony obou ženských představitelek povedené rodinky (Sheri Moon jako Baby Firefly; Leslie Easterbrook jako Mother Firefly), mystická atmosféra ďábelsky pojatého zla, závěr filmu s klasickou scénou posledního šlápnutí na plyn proti baráži policejních aut a kulek. Jde o esteticky i filmově hodnotný krvák neboli thriller − toto pojmenování prosím použít, kdyby mne náhodou citoval nějaký odborný časopis. Ale stojí film opravdu za vidění? To je zajímavá otázka. <BR><BR>Teprve za několik dní se mi explicitně vybavilo teoretické spojení, které mi implicitně strašilo ve věži: estetizace násilí − vždyť o to vlastně ve filmu šlo. A proč vlastně? Proč by se nemělo násilí estetizovat? Žijeme ve věku odčarování světa, kdy zemřeli nejen bohové dávných mýtů, ale umírá na úbytě nezájmu i onen muž z Nazareta ukřižovaný za Pontia Piláta v Jeruzalémě. Náboženské mystérium nemůže naplnit kasy. Sekularizace proměnila náboženské symboly v nesrozumitelné umělecké předměty, jejichž výkladem se zabývají v rámci své odbornosti studenti religionistiky a kunsthistorie. Vždyť i počestné Umlaufoviny podlehly tomuto zhoubnému trendu a nabízejí studium kultů a náboženských témat v umění. Mystériem se stal spíše ďábel a jeho působení. Přepadá nás jeden film o exorcistech za druhým. Ale i pekelníka se člověk přejí a mystérium sexu již také příliš netáhne. Zájem o toto mystérium zabilo přemnožení pornografických stránek na internetu, které ze sexu udělaly prostocvik za účelem ukojení příslušného orgánu a peněženky. Z mystického instrumentária zbývá pouze násilí a zlo, další vděčné a věčné téma: předvést obojí ve vkusně hrůzné až ďábelské podobě jistě přitáhne nové diváky okouzlené dalším zajímavým tématem. Film esteticky zhodnocuje zlo a tím hraje roli moderního mystagoga, zasvětitele do dávných tajemství. Dříve tuto roli hrály místa starých kultů, například <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kulty/archiv/delfy/delfy.html" target="_blank">Delfy v Řecku</A>.<BR><BR>Na estetizaci či mystagogii násilí mi vadí skryté spojenectví se zlem. Již kniha Genesis věděla, že poznat zlo není lidem dáno ve smyslu neutrálního poznání: utržení ovoce ze stromu poznání dobra a zla se stalo zlým činem, tedy zločinem. První lidé poznali zlo, tím se stali zločinci a za trest byli vyhnáni z ráje. Osvícenec či marxista se může této pohádce útrpně usmát, ale nikoliv moderní hermeneutika z pera Paula Ricoeura či filosofů podobného kalibru. Patřím ke skupině mudrlantů, kteří se snaží symboly interpretovat, protože v nich vidí koncentrát lidské zkušenosti se zlem. A zlo je ďábelská věc, protože na sebe bere tisíce převleků: například objektivní lhostejnosti pracovníků gulagu, krutého skotačení amerických vojáků v Abú Ghaibu či estetického zápalu filmových tvůrců. Z titulu filosofa a kněze (to pořadí, no hrůza!) patřím <EM>ex professio</EM> k oné skupině lidí, pro kterou je zlo opravdovým mystériem, ale obávaným. Nemyslím si, že je možné zacházet s touto mocností nějak lehkomyslně. Zlo není ve své podstatě estetická kategorie, nýbrž morální. Nemůže být předmětem neutrální výpovědi, protože zkušenost se zlem je tragické povahy. Zlo žádnou podstatu nemá, to je na něm z filosofického hlediska tragické. Není „něčím“, není jsoucnem s vlastní podstatou. To by bylo od kosti dobré, ale zlo je od kosti zlé. Není primárně stvořeno, ale sekundárně učiněno: člověkem či anděly, to už záleží na náboženském či filosofickém přesvědčení dotyčného. Zlo jako morální kategorie připomíná <A href="http://www.master-works.net/pictures/PMFS2004/Entries/Nasgul.jpg" target="_blank">nasgúly </A>z Tolkienova pseudomytického dramatu Pán Prstenu. Tyto příšery byly beztvářné, ale nikoliv bezmocné.<BR><BR>Vadí mi, když se zlu dává esteticky dojímavá či zajímavá tvář; považuji tuto činnost za nebezpečné trhání ovoce ze stromu poznání. Jako hermeneut bych k estetizaci zla dodal následující: když už takovou věc děláme, měli bychom si uvědomit důsledky našeho počínání. Zlo s andělskou tváří přestává být zavrženíhodným oponentem dobra jako je tomu ve všech pohádkách a kosmologických mýtech. Mystagogická estetizace zla prováděná v kinosálech či doma u počítačů nás zasvěcuje do tajemství lákavého k následování. Chceme poznat nové mystérium − a někteří z nás dokonce dramatickým až krvavým zasvěcením do jeho tajemství. Jako to učinil 26. dubna 2002 student Robert Steinhäuser na Guttenbergově gymnáziu v Erfurtu. Když zemřel vlastní rukou, bylo mu 19 let. Jeho individuální slavení mystéria násilí a smrti stálo život 16 spolužáků a učitelů. Zastřelil je na potkání, během několika minut. Jistě by nebyl žádný problém udělat z jeho činu esteticky zajímavý a dojímavý film. Ale bylo by to na pováženou - stejně jako film <EM><A href="http://www.imdb.com/title/tt0310793/" target="_blank">Bowling for Columbine</A></EM> (režie Michael Moore, 2002).<BR><BR>