Srpen 16, 2012

Neměl jsem co ke čtení, ono taky nic moc pořádného dnes u nás ani nevychází, tak jsem si otevřel Evangelia a listoval si.

Pročítal jsem text zvaný Prokletí fíkovníku. Ježíš proklel fíkovník a ten uschl. Chtěl si utrhnout fíky a ty na stromě nebyly, proto tedy fíkovník proklel. Ten text mně připadal vždycky jaksi podivný, protože na konci textu je věta, že na stromě nebyly fíky, neboť nebyl čas fíků. Profesor Adolf Novotný uvádí, že ono prokletí se událo v dubnu, kdy fíky na stromě skutečně nejsou. Přece nebudu proklínat v zimě jabloň, protože nemá jablka. Je to text u Matouše oddíl číslo 21, věty 18 až 22 a u Marka oddíl číslo 10, věty 12 až 14.

U Lukáše je absurdní text dvou prvních evangelistů upraven do přijatelné podoby a prokletí je vynecháno úplně. Lukáš oddíl 13, věty 6 až 9: Přišel majitel sadu a poručil vyseknout fíkovník, neboť už po tři roky neměl žádnou úrodu. Zahradník ale přesvědčil majitele, aby fíkovník ponechal ještě jeden rok, že jej okopá a pohnojí a snad potom ponese ovoce, pakli ne, pak jej porazím. Majitel souhlasil. Ten text je sice velice banální, ale neodporuje rozumu. Zato u Matouše a Marka je to naprostá absurdita. Marně se snažím už léta pochopit, čeho by to prokletí mělo být symbolem, či co to podobenství znamená. Nevím to dodnes.

Pak jsem četl příběh uvedený v Evangeliu svatého Matouše Podobenství o dělnících na vinici (Mt 20, 1-16).

Majitel vinice si najal dělníky na okopávání vinohradu. Jedni pracovali od rána, druzí začali pracovat v poledne a třetí přišli do práce až o páté hodině odpolední. Zaměstnavatel vyplatil každému po denáru bez ohledu na to, kdo jak dlouho pracoval. Dělníkům, kteří pracovali delší dobu, to připadlo nespravedlivé a přemítali: vždyť přece když jsme pracovali celý den a někteří pouze necelou hodinku - a to máme dostat všichni stejně? Flákači a nemakačenci mají dostávat stejnou mzdu jako poctivě celý den makající dříči? I mně to kdysi dávno připadalo jakési podivné a nespravedlivé. Dnes se už nepodivuji, neboť nyní vím, že majitel se může rozhodnout, jak uzná za vhodné, je to přece jeho věc a nikdo mu do toho nemá právo kecat.

Ale i teologům toto podobenství připadalo podivné, a tak pociťovali potřebu vysvětlit tehdejším posluchačům, kteří to určitě brali doslovně, nikoliv obrazně a symbolicky, že to není realita, že je to pouhé podobenství, které se nemůže vykládat doslovně, nýbrž se musí interpretovat obrazně.

Bylo tudíž potřeba jim vysvětlit, že se nejedná o reálnou vinici a o skutečné okopávání révy, že vinice není skutečný vinohrad, nýbrž je to Vinice Páně (jinak řečeno církev). A Pánubohu je jedno, zda je někdo věřící a člen církve hned od narození (tedy od rána), nebo se stane věřícím a členem církve až v dospělém věku (tedy v poledne), nebo dokonce když se stane věřícím a členem církve až na smrtelné posteli (tedy večer), pro Pánaboha je důležité, že HO nalezl a stal se členem církve lhostejno kdy. Proto každý, ať už je členem církve od rána, či od poledne, či až od večera, dostane stejnou odměnu, v tomto případě se všichni dostanou do nebe. Nezáleží na skutcích, záleží na víře, na nalezení a přijetí Ježíše Krista.

Ale ani toto vysvětlení teologů mně nějak nesedí. Proč by ten, který věřil celý život, měl dostat stejnou odměnu jako ten, který uvěřil půl hodinky před smrtí?

Zde si vezmu na pomoc vyjádření svatého Pavla z Tarsu, který poutavě popsal, jak byl ve vytržení vzat až do devátého nebe. Když ho do toho devátého nebe ten anděl nesl, museli spolu nutně proletět i nebem číslo jedna, dvě, tři... až osm, aby konečně dosáhli toho nebe devátého, to je jasné. Sice o těch nižších nebích svatý Pavel nemluví, asi mu to nepřipadalo důležité, popisuje jenom to nebe deváté. Nebe je samozřejmě uspořádané hierarchicky do devíti sfér, aspoň to tak tvrdí ty největší teologické kapacity a ty přece určitě musí mít pravdu, vždyť se také odvolávají na samotného svatého Pavla.

A teď přicházím konečně na logické vysvětlení oné výše uvedené nesrovnalosti.

Přece ten, co věřil po celý život (či pracoval od rána) se dostane do nejvyššího devátého nebe, kde bude mít k dispozici 60 kusů hurisek-panen. Ten, co uvěřil až v dospělosti (či pracoval od poledne) se dostane někam do prostředního nebe, tak nějak do nebe čtvrtého či pátého, kde bude mít k dispozici pouze polovinu hurisek-panen, takových pouhých třicet kusů. No a ten, který uvěřil až půl hodinky před vstupem do života věčného (pracoval pouhou půl hodinu před setměním) se dostane do prvního nebe, kde bude mít k dispozici pouze jednu jedinou hurisku-pannu, pouhý jeden kus. No a tak bude spravedlnosti učiněno zadost.

Konečně, po dvou tisících letech, naprosto srozumitelné vysvětlení. Že su dobrej, co?!

Huriskám se každé ráno obnovuje panenství, jsou to tzv. věčné panny. Ptal se jich ale někdo, zda s onou každoranní renovací souhlasí a zda je jim to milé a příjemné? Nebo je to odměna za poskytované služby? Boží vůle je holt nevyzpytatelná.

Ale abych příliš neunavoval, tak už jenom text o Poslední Večeři Páně.

To Jehošua (jinak také Ješua, Josue či česky Ježíš) před zatčením a popravou uspořádal „rozlučkový“ večer, takovou menší hostinu. Lámal chleba, podával jednotlivým zúčastněným příznivcům a pronášel: Toto je mé tělo, to čiňte na mou památku. Potom nalil do poháru víno, nechal kolovat a pronesl: Toto jest má krev, to čiňte na mou památku.

Matouš 26, 26-29: Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.

Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev smlouvy, která se za mnohé prolévá na odpuštění hříchů.

Marek 14,22-25: Vezměte, toto jest mé tělo.

Toto jest má krev smlouvy, která se prolévá za mnohé.

Lukáš 22,14-20: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.

Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás prolévá.

U Jana popis poslední večeře schází. Není tam vůbec nic o chlebu a víně jako o těle a krvi Boha. Za zmínku snad stojí jen věty: Já jsem ten vinný kmen, vy jste ratolesti. Zanedlouho mě již nespatříte a opět zanedlouho mě uzříte.

Po ukřižování a po čtyřiceti dnech se Jehošua vznesl do nebe. Učedníci zůstali sami, bez Mistra. I rozpomněli se na to, co mají činit na jeho památku. Takže se občas sešli a uspořádali hostinu (mejdan). Jedli a pili, jinak řečeno chlastali a přežírali se, samozřejmě muži a ženy dohromady! Musely to být pěkné veselosti a výstřednosti, které se tam děly, to si každý můžeme představit dle svých zkušeností.

Už první svatí Otcové barvitě popisují a odsuzují toto hodování s tím, že takové chlastačky a žranice jsou prý nedůstojné. Ony nářky svatých Otců jsou kouzelné počtení, je to skoro stejné, jako kdyby popisovali dnešní rauty. Takový svatý Ambrož, výtečný stylista, napsal traktát Eliáš a půst, a jako kázání jej pronesl mezi roky 386 až 392 v milánské katedrále. Při čtení tohoto traktátu jsem se hlasitě chechtal. Jako protialkoholické řečnění by to bylo vhodné a aktuální i dnes. (Ambrožův traktát vyšel v Patristické čítance, vydalo Ústřední církevní nakladatelství v Praze v roce 1983, cena 23 Kčs. Zveřejnit Ambrožův text starý už více než 1600 let by bylo ovšem problematické kvůli autorským právům překladatele. Na internetu jsem ale kupodivu Ambrožův text nalezl!)

A tak biskupové, kardinálové a doktoři teologie přemýšleli, jak tomu obžerství a opilství zamezit. Řeči jako lidi nechlastejte, lidi nepřežírejte se, nebyly nějak účinné, lidé to napomínání sice vyslechli, ale neřídili se těmi dobrými radami, no, stejně jako dnes.

Až teprve kolem roku 1079 (tourský biskup Hildebert) bylo konečně řešení na stole. Doktoři teologie se pořádně zapotili, ale úkol zvládli na výbornou. Vyšpekulovali tzv. transsubstanciaci. To bylo bez chybičky, byla to dokonalost sama. Transsubstanciace čili přepodstatnění znamená, že chleba (v té době už pouze oplatek) a víno se při eucharistii, kdy kněz učiní kříž nad oplatky v misce a nad pohárem vína, tímto aktem promění v tělo a krev Ježíše Krista. Dr. Remeš používá pro částečné přiblížení pojmu transsubstanciace příkladu s univerzitní promocí: do promoční auly vchází student, ven vychází lékař či inženýr. Několik desítek minut způsobilo změnu podstaty, aniž se změnily akcidenty dotyčného člověka. Tak i oplatek a víno pokřižováním změnily svou podstatu, aniž by se změnily akcidenty oplatku a vína.

Oficiálním učením církve se ono přepodstatnění stalo na 4. lateránském koncilu roku 1215: Kdo odmítá zázračnou a prostou změnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kdy zůstávají pouze podoby chleba a vína, budiž proklet! Dobré řešení, co?

Pro nás, pro obyčejné neteology, je to samozřejmě bohojedství, tedy pojídání Boha. S tím žádné teologické nuance nic nezmění. Navíc pro obyčejné věřící byl určen pouze oplatek (holt aby se moc nepřejídali) bez vína, víno mohli popíjet pouze kněží, a bylo po ftákách, už se žádní ožralci a přežírači nemohli vyskytovat. Dnes je v rámci modernizace dovoleno i prostým věřícím přijímat víno z kalicha, ale co to dalo za námahu (viz např. husity).

Teologům však nějak uniklo, co se bude dít s tělem a krví Boha po jeho snězení a vypití. Asi je taková přízemní nepodstatná záležitost nezajímala, tohle jim prostě v zápalu tvoření přesložitých myšlenkových konstrukcí ani nepřišlo na mysl.

S tím vínem-krví Boha, je to ještě docela přijatelné, alkohol naše tělo do mrtě spotřebuje, vše je využito, mozek omámen, ona část vína-krve boha přešla do myšlení, do duše, která tak přijala boží krev. Zůstává ještě voda obsažená ve víně - no, přebytečnou vodu odstraní ledviny.

O něco složitější je to s oplatkem-tělem boha, to se ocitne v našem trávicím zařízení, něco z toho oplatku tělo upotřebí a co neupotřebí, projde procesem vyměšování, tedy ta nespotřebovaná část těla boha (oplatku) se bude pak nacházet v … Když si představíme, kolik jenom věřících přijalo oplatek a víno, tak v těch výměšcích musí být tuny ba megatuny Božího těla.

Je to pěkná absurdita, to svaté přijímání těla a krve Páně. Takovou absurditu by nevymysleli ani Jarry, Beckett a Ionesco dohromady.


Kdesi jsem četl (asi u Dawkinse), že církev katolická byla a je nejúspěšnější obchodní společnost, která kdy na zeměkouli existovala - obchodovala s něčím, co neexistuje, a jak byla a je ještě i nyní úspěšná!

Dnes se obchoduje podobně s deriváty, tedy též s něčím, co neexistuje. A jak je to úspěšné obchodování. Finančníci vlastně nevymysleli nic nového, návod je znám už dva tisíce let!