<P>Česká kotlinová společnost je známa netolerantností k cizincům, čímž se nijak neliší od jiných rurálně založených etnik, například Bavoráků. Ti se ovšem chovají slušně ke všem a zvláště k těm, kteří v jejich kmeni investují nebo studují. Navíc je zde pilná a přátelská policie, nestranné a čilé soudy, neúplatně fungující státní správa, žádné nepovolené technopárty. Kmenová média s celostátní působností většinou nejsou demagogická. Svinčík děláte na cizím dvorku, nikoliv na vlastním. Nadávání, mlžení a velkohubost Němci provozují prostřednictvím kontrolovaného tisku čteného v nesrozumitelném jazyce za šumavskými hvozdy. Proto se každý Bavorák se slámou v botách považuje za světoobčana a v televizi se s chutí podívá na úspěšného černého soukmenovce, jenž chodí v bavorských <em>lederhosen</em> a za kloboukem má štětku ze záhadných chlupů v hodnotě mého studentského stipendia. Netolerantnost Bavoráka se na rozdíl od Čecha projevuje pouze v nepřijetí cizinců do vnitřní struktury společnosti. Tam si zvete sobě rovné, domácí a domácky známé. K ostatním se domoroci za Šumavou chovají zdvořile. Pokud cizí neporušují zákon a našinci na nich vydělávají, pak jsou i přivandrovalci vítáni a místní v kožených kraťasech na ně přátelsky cení zuby.<BR><BR>Dnešní čtení poukazují na podobný problém, ale v církvi. Srážka mezi domáckou zatuchlostí a internacionálním rozhledem je nevyhnutelná. Zejména v církevních společenstvích trpících xenofobií, netolerancí a podezřívavostí živenou špatnými historickými zkušenostmi. Nemluvím o Češích, ale o Izraelcích z prvního čtení. V jejich středu ovšem zazářila hvězda jménem Izaiáš, přesněji řečeno někdo z jeho prorockých následovníků druhé nebo třetí generace. Možná vyrostli v babylónském zajetí, poznali svět s jeho klady i zápory a vzali si poučení z krizového vývoje před zajetím. Vsadili na internacionalizaci Boží zvěsti v situaci, kdy jejich vlastní rodáci byli beznadějně zamindrákovaní a dogmaticky omezení. Izaiášovu zkušenost kopírují téměř všichni, kteří se po delších studiích v zahraničí vrátili domů a nevěřícně kroutí hlavou nad zdejším církevně-politickým kurníkem. Po vzoru Izaiáše se snaží bez emocí uplatňovat princip „každému stejně“. Internacionalisté mají radost ze všech, kteří žijí slušně a mají zájem o duchovní život; proto jim umožňují přístup do domu modlitby, jak to potvrdil za Hospodina prorok v prvním čtení (<EM>Iz 56,6-7</EM>). Nám připadá samozřejmé, že prorok měl pravdu, protože ve svatém Petru v Římě se schází příslušníci všech národů. Křesťanská zvěst vyšla z úzkého okruhu židovství a stala se nadnárodní zvěstí, což současníkům Izaiáše muselo připadat jako naprosté rouhání. Ale jeho prorocká škola se nebála a všechno napsala, omezeným tradicionalistům natruc. Dnes tomu říkáme Boží slovo a jiní tradicionalisté, nikoliv z Jeruzaléma, ale z Říma, jej úporně brání. Tragédie se v dějinách opakuje jako fraška.<BR><BR>Pavel v citovém Listu Římanům popisuje interní drama náboženského internacionalisty (<EM>Řím 11,29-32</EM>). V konfrontaci s nábožensky zabedněnými rodáky jej popadá zoufalství. Konvertovaný Šavel pochopil plnou potencialitu zvěsti, kvůli níž se Ježíš nechal ukřižovat. Pavel toto dílo dále uskutečňuje a dostává mysticky pronikavý vhled do Božího plánu spásy. Proto jasně vidí, že pozice Židů je vzhledem ke smlouvě s Abrahámem neudržitelná. Trvají na Mojžíšově zákoníku v situaci, kdy se na světě prosadila Boží odpouštějící láska. Radikalismus Pavla se dovolává této lásky, čímž se křesťanský rabín vychovaný v Gamalielově škole stále více vzdaluje svým rodákům. Nakonec se někdy kolem roku 80-100 dokonal rozchod synagogy s prvotní církví. Křesťanství přestalo být židovskou sektou jako za časů apoštolů a Pavla; stalo se nezávislým náboženstvím s internacionální působností. List Římanům tvoří základní chartu tohoto snažení a podává autoritativní biblické zdůvodnění Nové smlouvy, k níž patří i pohané.<BR><BR>Poslední kapku do poháru internacionalizace přidává Matoušovo evangelium. Komunita shromážděná kolem evangelia nechává Ježíše pronést dosti nechutná slova v situaci, kdy jej kananejská cizinka zoufale prosí za uzdravení svého dítěte: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." (<EM>Mt 15,26</EM>) Tradovaný a zapsaný výrok ukazuje dvojí: jednak tradiční odpor k cizincům, který se stal součástí židovské spasitelné ideologie. Nežidé, gójim, jsou stejně odporní jako „cikáni“, „židi“, „arabi“ a jiné pronárody, které šovinistická a demagogická perspektiva klade na běžící pás prastaré identifikace: dobří „naši“ se zásadně liší od zavilých nepřátel pocházejících „odjinud“. Pokud této demagogii založené na síle psychologicky působícího archetypu podlehneme, pak se můžeme stát voliči ODS a obdivovateli pana presidenta Klause, ale nikoliv nositeli internacionalistických idejí typu Izaiáše nebo Pavla. Dnešní perikopu psal podobný národovec, ale konvertovaný. Tato skutečnost dává druhý rozhodující bod. Křesťanský nacionalista čili pravověrný žid nemohl přijmout cizince za sobě rovného, a viděl v něm nečistého psa. Jenže vlastní rodáci káleli matoušovcům na hlavu. Syrsko-aramejská komunita shromážděná kolem citovaného evangelia byla naplněna rozhořčením z toho, že jako pravověrní židé věřící v již naplněný příchod Mesiáše skončili místo v synagoze rovnou na ulici. Tím se stali párii ve vlastním domě, čímž nutně prošel každý, kdo strávil nějaká ta léta v cizině. Proto si Matoušův Ježíš sice zanadává, ale jen tak naoko; otestuje víru kananejské ženy, pochválí ji a uzdraví její dítě. Nazaretský žid svým činem potvrdil nastoupený trend internacionalizace, tak jak jej od věků uskutečňuje jeho nebeský Otec s pomocí inteligentních vidoucích, například proroka Izaiáše. Uzdravení ukazuje sílu uskutečněné konverze Matoušovy komunity, která urazila nemalý kus na cestě víry: od zatuchlého provincionalismu, přes vyhazov z Abrahámova baráku, k návratu zadním vchodem zakončeným slavnou a mocensky požehnanou přestavbou celého domu Izraele za císaře Konstantina ve 4. století. Prostě internacionalistická pohádka s biblicky šťastným koncem, kterého se nějak nemůžeme dočkat: ani ve zdejší společnosti ovládané nechutnými mediálními demagogy; ani v současné katolické církvi sužované tradicionalistickým nadýmáním – a nakonec ani v egoistické Evropě dneška hárající nacionálními vášněmi. </P> <P><BR> </P>