Jeremiáš ukazuje tíhu prorockého zápasu těmito slovy: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě!“ (<EM>Jer 20,7</EM>). Podle tradiční představy vypadá Hospodin jako zachmuřený mocný stařec ze Sixtinské kaple tvořící svět a člověka, přičemž překypuje dobrou vůlí a vznešenými myšlenkami. Pak ale zjistí, že jeho špičkový výrobek má skryté vady. Trpělivě zkouší jeden upgrade za druhým včetně výměny hardwaru a programátorů, a nakonec to vyřeší definitivním sešrotováním výrobku. Idea je to dobrá a době přiměřená. Bůh se nám jeví jednak vzdálený a jednak nesrozumitelný. Pokud najdeme nějaký kosmický scénář, kde by mohl hrát nějakou roli oddělenou od našeho osobního života, vezmeme většinou Nejvyššího na milost. A s ním se sveze i těch pár farářů a jiné Boží havěti, která se snaží žít na okraji společnosti a parazituje na našich daních. Jejich spotřeba naštěstí není tak vysoká jako naše, nějaký ten haléř do zvonečku přece jen dáme. Ať vidí, že na to máme a že jsme i v postmoderně svým způsobem zbožní.<BR><BR>Za Jeremiášovy doby to bylo úplně stejné, i když scénář se poněkud lišil. Roli božské vycpávky hrály kulty plodnosti spojené s mytickým viděním světa. Dobří bohové se vyčerpávali tím, že svou plodivou sílu předali půdě, která zplodila úrodu. V době vegetativního klidu odcházela dobrá božstva do podsvětí, kde dlela v zajetí démonických sil. Mechanismus oběti byl zcela logický: lidská oběť pomohla dobrým bohům nabrat sílu, uvolnit se ze zajetí a znovu zúrodnit zemi. A protože cyklický scénář se opakuje od věků do věků, je tato logika potvrzena i tisíciletou lidskou zkušeností. Mytický obraz světa dostává podobné rysy jako Velký Programátor: všechno běží naprosto logicky, v souladu s našimi nejhlubšími potřebami materiálními a duchovními, a navíc je vegetativní kult potvrzen v řádu každodenní zkušenosti. Mytický člověk se na božském scénáři aktivně podílel, i když se přitom zrovna nepředřel. I dnes je oběť Hospodinu spojena s určitou drobnou materiální újmou, či dokonce se ztrátou nedělního času v kostele. Dříve se obětník sexuálně spojoval s příslušnou chrámovou kněžkou, čímž oba svými omezenými prostředky imitovali akt kosmické plodivé síly. Snad by tato oběť mohla saturovat vědomé i nevědomé tužby konzumentů pořadů typu Velkého bratra posedlých voyeurstvím a mysteriem sexu. Ale třeba se dočkáme vylepšení obětních rituálů konzumu, mediální kouzelníci jistě nehodí flintu do žita. Náboženské akce řetězových prodejců, kteří chtějí nejen peněženku kupců, ale i duši svých agentíků, představují slibný krok do mytické minulosti.<BR><BR>Proč dnes v chrámech masově neimitujeme kosmickou plodivou sílu jako za doby Jeremiáše? Protože došlo k posunu ve vztahu k božskému. Základní podobu této změny ukazuje dnešní krátký úryvek. Bůh již nepotřebuje sexualitu jako rituální nástroj zasazený do neosobního kosmického dramatu. Sám svádí, přemlouvá a naléhá, aby se člověk stal jeho partnerem ve spásonosném podniku. Pak ale spiritualita přestává „fungovat“, tj. přestává být součástí mechanismu logicky a existenčně ospravedlněných potřeb, které všichni uznávají za zásadní a zcela oprávněné. Kulty plodnosti představovaly realitu, symbolizovaly společnou ekonomii běžící v domácnosti bohů a lidí spojených stejným údělem, stejnými potřebami a stejnými obavami ze zlých sil. Dnes je nám to divné, protože žijeme v jiném vidění světa. Kéž by. Kdyby se zítra zavřely všechny supermarkety, lidi by asi zbláznili strachem a starostmi. Za týden by zjistili, že jim vlastně nic nechybí, protože sousedka za rohem v krámě může objednat totéž, a dokonce i levněji, protože si to odneseme v ruce a nikoliv ve smrdícím vehiklu.<BR><BR>Stejný posun v mentalitě ukazuje osobní drama, v němž Hospodin přemlouvá a svádí proroka ke službě. Jeremiáš nemá „fungovat“ v neosobním systému náboženských potřeb, ale má „žít“ slovo dávané od Hospodina. Bůh nechce nástroj, ale plně svobodného člověka. Všimněte si souhry dvou zcela suverénních svobod, boží i lidské, které nakonec po oboustranném souhlasu přejdou ke společnému jednání. To je přece základní model svobodné a iniciativní praxe. Hospodin nové, postmytické doby vsadil na přemlouvání a na respekt k osobě. Jistěže je Bůh aktivní a přemlouvá – jako každý, jemuž o něco důležitého v životě jde. Ale Jeremiáš není manipulován. Nikdo jej nenutí podepsat prohlášení o dogmatické loyalitě, nikdo mu neříká, aby myslel na svůj plat, funkci, titul, obročí, faru, inkardinaci, společenské postavení, církevní souhlas k vyučování a podobně. To jsou běžné metody nátlaku na církevní pracovníky všeho druhu. Hospodin nechce člověka vtlačit do systému materiálních potřeb a morálních imperativů, kde jej pak může pohodlně držet pod krkem. On toho nemá zapotřebí, protože je suverénně svobodný a nás stvořil ke svému obrazu. V nás miluje sám sebe. Proto respektuje naše osobní rozhodování a nikým nevynucenou iniciativu; proto nás úpěnlivě přemlouvá a nikterak nemanipuluje. Buzerace je mu stvořitelsky proti srsti. Mytické, konzumní, sociální, firemní, státní a církevní systémy neosobní manipulace a moci nad člověkem postupují jinak. Proto zmínění představitelé neosobnosti a sterility kamenují proroky. A nezapomeňme, že prorocky vystupujícího Ježíše zabili právě chrámoví kněží.<BR><BR><BR>