Články a přednášky docentky Švihlíkové sleduji už dlouho mluví mi z duše. Po přečtení posledního článku „Já sám jsem počátek i konec všeho… “ jsem se rozhodl, že musím reagovat a bohužel nesouhlasit.

Ilona Švihlíková nemá úplně pravdu. On totiž dluh není žádný problém. Já sám jsem se za komunistů zadlužil v sedmdesátých létech na stavbu rodinného domku. Uvažoval jsem následovně – platím nájemné 400 Kč za družstevní byt. Na stavbu jsem si tedy půjčil 100 tisíc na 25 let. Splátky činily 350 korun – tedy méně než nájemné. Každý pochopí, že splácení dluhu mně nedělalo žádné potíže a dnes bydlím ve svém domě zadarmo – tedy když nepočítám domovní daň. Dokonce někdy říkám, že dnes od komunistů dostávám 10 tisíc měsíčně na bydlení. Dnes bych si nikdy nemohl dovolit stavět – už kvůli podmínkám hypoték. Ale to jsem odbočil.

Vrátím se ke všeobecným problémům. Ilona Švihlíková říká, že „dluh je základním kamenem kapitalismu. Kapitalismus nemůže bez dluhu a úvěru (úvěrová emise peněz) fungovat, to by byl jeho konec“. Tady slučuje dva fenomény – dluh a úvěrovou emisi peněz. Dluh není nic špatného, pokud se uzavírá tak, jako jsem si půjčil já – tedy za podmínek, že nebudu mít problémy se splácením. Problémy nastávají, když si vezmu dluh, který nejsem schopen splácet. To je ovšem nezodpovědné.

Vůbec nerozumím termínu „úvěrová emise peněz“. Z kontextu jsem pochopil, že si půjčím peníze a následně budu moci emitovat vlastní peníze, tak to je blbost. Emitovat peníze přece můžu bez problémů a hlavně bez dluhu sám. Dělaly to všechny úspěšné státy. Dělali to komunisté u nás i v SSSR, dělal to Erhard, když budoval německý hospodářský zázrak po válce a dělal to i Hitler, který si tiskl vlastní peníze podle potřeby. I on vybudoval první německý hospodářský zázrak, když za 4 roky z totálně vytunelovaného Německa vybudoval velmoc.

Dá se říci, že všechny státy, které se vymanily z moci soukromých bank, prosperovaly. A naopak, státy v područí soukromých bank bankrotují. Vznikem eura však nastaly problémy. Ekonomika v různých státech Evropy je na různé úrovni a tak při jednotné měně některé státy nestačí. Pro Německo je euro výtečná věc. Pro Řecko katastrofa. Řecko by potřebovalo devalvovat – ale nemůže. Proto bude muset zbankrotovat. Německo se bude snažit je zachránit, ale jak můžou pomoci další finanční injekce do státu, který není schopen splácet stávající dluhy?

Všechno bylo v pořádku až do sedmdesátých let minulého století. V sedmdesátých letech zvítězil na celé čáře neoliberalismus a s ním začaly všechny problémy dneška. Nechápu, proč všechny státy na tohle skočily, ale asi bude pravda, že finanční oligarchie se zmocnila vlády nad světem. Skončilo období tisknutí vlastních peněz a státy si musí dneska půjčovat peníze od soukromých bank a potom splácet dluhy. Přitom ty banky žádné peníze (natož zlato) nemají, ale naťukají si je do počítače a pošlou dlužníkovi. Nakonec to není nic nového – to se jen americký model rozšířil do světa.

Spojené státy si totiž nesmí samy tisknout peníze – poslední presidenti, kteří se o něco takového pokusili (Lincoln a Kennedy) skončili kulkou atentátníka. Americké dolary totiž vydává FED (což je soukromá banka) a PŮJČUJE JE AMERICKÉ VLÁDĚ ZA ÚROK. Výsledkem je nesplatitelný šestnáctibilionový dluh. A tento systém se teď povinně rozšířil do světa – je to základní mantra neoliberalismu.

Zadlužené státy se nemohou svobodně rozvíjet. V podstatě mají jedinou možnost – ždímat peníze ze svých občanů. To vidíme dneska všude kolem sebe. Kalousek nám odebírá všechny vymoženosti sociálního státu a dře peníze z lidí. Výsledkem je klesající životní úroveň. Mnoho lidí se dostává do bídy. Lidé žijí z ruky do huby a rostou řady bezdomovců. Ale to jen první krok a po něm musí následovat druhý.

Tím druhým krokem je snížení daní pro podniky a následně i jednotlivce. Snížením daní pro jednotlivce totiž zalepili hubu lidem, aby neprotestovali. Bohužel - snížení daní je konec. Stát nemá peníze na provoz, a protože si už nesmí tisknout vlastní peníze, musí si půjčovat – u soukromých bank, ovšem. Nadnárodní firmy pak využívají své moci k vynucování daňového podbízení, které má za následek pád ke dnu. Co nejnižší (nejlépe žádné) daně, ale místo toho investiční pobídky, daňové prázdniny a dotace na pracovní místa. Tak podnikají zahraniční firmy u nás. Když k tomu přidáme zákon o dvojím zdanění, který dovoluje neplatit daň ve státě, kde zisk byl vytvořen, ve státě, kde podnikatelé vykořisťovali pracující, platili jim žebrácké platy, máme dokonalý obraz dneška. Daňové ráje umožňují vyhnout se placení daní. Státu chybí peníze a musí si půjčovat. Od těch lidí, kteří u nich neplatili daně. Mají to opravdu velmi dobře zařízeno.

Můžeme říci, že padesátá a šedesátá léta byla obdobím prosperity. Taky proč ne? Daně na západě byly 40, 60 až 80 % a stát měl dost peněz na všechno - na školství, i na zdravotnictví. Dnes jsou daně 20 % - a ty peníze prostě chybí. Nejsou peníze na školství a bude se platit školné. Nejsou peníze na údržbu silnic. V USA nahrazují asfaltové silnice štěrkovými – jsou jednodušší na údržbu. U doktora se nás napřed zeptají, jestli máme peníze a když ne, můžeme chcípnout.

Celý proces uzavírá třetí krok. Říká se mu zóny volného obchodu. Předchůdcem vzniku Evropské unie byly v padesátých letech zóny volného obchodu. Už v roce 1951 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. Pokračovalo to Římskou smlouvou v roce 1957, která dala vznik Evropskému hospodářskému společenství (EHS). Z nich postupem doby vzniklo ES neboli Evropské společenství. Lisabonskou smlouvou byla završena Evropská unie v dnešní podobě. Na první pohled to vše vypadá velmi hezky. Jako rozšiřující se rodina evropských států - v praxi je to otroctví, jak vidíme na příkladu Řecka nebo Španělska.

Dobře je to také vidět na Československé, později České republice. Československá socialistická republika byla vyspělým průmyslovým státem. Prakticky ve všech oborech těžkého i lehkého průmyslu jsme byli na špičce. Továrny ČKD, Škoda, TS Martin vyráběly dokonalé výrobky. Byli jsme schopni postavit atomovou elektrárnu zcela z vlastních zdrojů. Náš lehký průmysl jako sklářství, textil, obuvnictví vyvážel své výrobky do celého světa.

A jak to vypadá dnes?

Dnes si můžeme tak akorát zpívat s Matuškou blahé paměti „To všechno odnéés čas”. Všechny zmiňované fabriky jsou pryč. Dneska nic nevyrábíme. Česká konkurence zmizela. Stali jsme se montážní dílnou v evropském globalizačním procesu přesunu výroby. Jsme montovnou pro Němce, překladištěm cizího zboží. Budeme stavět atomovou elektrárnu a všechny komponenty od reaktoru po záchodové mísy budeme muset dovézt. Nejsou to nádherné kšefty? Ano, ale bohužel ne pro nás. A to všechno je výsledek zóny volného obchodu.

Teď jsem slyšel, že vzniká transatlantická zóna volného obchodu. No, konečně snad dojde i na západní Evropu. Jsem zvědav, kolik fabrik v Evropě přivedou na buben americké firmy. Zóny volného obchodu jsou výhodné jen pro velké firmy a korporace. Malé firmy nejsou schopné odolat konkurenci velkých. Dříve v minulosti byli lidé inteligentnější. K vlastní ochraně jim sloužila cla i ochrana vlastních firem. Konkurence se omezovala. Mělo to své nevýhody, dovážené zboží bylo drahé, ale výhody převážily nad nevýhodami. Proč by lidé měli pít Coca Colu, když můžou pít Kofolu? Coca Colu přivezou bůh ví odkud a od nás si odvezou peníze. Když budou lidé pít Kofolu, penízky zůstanou doma. Lidé budou mít práci a slušné mzdy. Volný obchod je výhodný jen pro někoho a my to nejsme. Neplatí to samozřejmě jen pro Coca Colu, ale pro všechno.

Pokusy investovat v méně rozvinutých zemích skončily také fiaskem. Stěhování produktivních průmyslových odvětví do Číny uspíšilo pád. Doma zůstaly jen služby a ty nejsou schopny naplnit státní pokladny. Každému mohlo být jasné, že když si budeme navzájem prát prádlo a sekat trávníky, žádný přínos to nepřinese. Ovšem světoví ekonomové, nositelé Nobelových cen jásali. Změna struktury nejvyspělejších zemí směrem ke službám přinesla zásadní zpomalení ekonomického růstu. To byla poslední rána další mantry kapitalismu. Růst, nejlépe Růst růstu byl jejich heslem a s tím je teď konec. Roste Čína, ale Západ upadá do krize, ze které není úniku.

Přínosem je jen výroba a následný prodej zboží. Tak to bylo a bude vždycky. Krátkozraké přesuny výroby na dálný východ mohly přinést zisky majitelům, ale pro lidi to znamená nezaměstnanost a bídu. Například nezaměstnanost ve Spojených státech je vysoko nad 20 procent. Oficiální statistiky říkají jen asi 8 %, ale graf z NYT , který mám před sebou, říká něco jiného. Jsou na něm tři křivky - první je oficiální, pro média. Druhá se jmenuje Broadest. Ve slovníku jsem si mohl vybrat – široká, jasná, přibližná, hrubá – ta ukazovala 15 %. Třetí křivka se jmenuje SGS Alternate, což je skutečná nezaměstnanost – ukazovala 24 %. Kde jsou ty časy (v letech 2001 – 2002), kdy graf ukazoval nezaměstnanost 4 %. U nás je to stejné, i nám říkají, že nezaměstnanost je pod 10 %, ale skutečnost je jiná. Obrovské množství lidí (jako třeba můj soused, 3 roky nezaměstnaný) je po určité době z evidence vyřazeno. A ti potom nezatěžují statistiku, která nám ukazuje příjemnější tvář. Tím se celý kruh uzavřel.

Ekonomové si myslí, že dluhy zachrání tento svět. Neoliberální přístup, který se silně rozvíjel a aplikoval od 70. let a pro nějž byl veřejný dluh jednou z hlavních „opor“, přispěl k tomu, že dluh se stal trvalým znakem ekonomik vyspělých zemí. Zadlužení přispívalo k tomu, že vůbec existoval jakýsi slabý růst, ale tento vliv na ekonomický růst je stále menší a menší. Tvrdit, že dluh přispívá k růstu, je nesmysl. Vždyť ČSSR celých 40 let za komunistů rostla vysokým tempem - a bez dluhu!!! Když to shrneme, tak tu máme 3 základní vady současné společnosti ovládané neoliberály:

  • Nemožnost vydávání vlastních peněz
  • Nízké daně
  • Volný obchod bez cel a ochrany vlastní produkce


To všechno slouží nadnárodním korporacím a bankám, ale zabíjí to konkurenci těchto korporací. Státy nemohou rozvíjet vlastní výrobu, v nejlepším případě mohou participovat levnou pracovní sílou. To ovšem není nejlepší řešení. Vzpomínám si, jak nám němečtí dělníci v devadesátých letech vzkázali: „Chcete platy jaké máme my, zapomeňte na to - za pár let skončíme všichni na čínských platech.” To byla prorocká slova. Dělnické platy na celém světě klesají. I kdyby nominálně zůstávaly na stejné výši, jejich hodnotu snižuje obrovská inflace. V šedesátých letech byl roční příjem amerického dělníka asi 5000 dolarů. Dnes je to 40 tisíc a nekoupí si toho tolik jako tenkrát.

Cesta z tohoto otroctví je vrcholně důležitým tématem dneška. Že to jde, nám předvedlo zotavení Islandu. Dluhy Islandu přesáhly jedenáctinásobek tamního hrubého domácího produktu. Island odmítl chránit věřitele ve svých bankách, jeho rozhodnutí šoupnout ztráty na držitele dluhopisů místo na daňové poplatníky a zabezpečení sociálního systému, který zachránil nezaměstnané před nouzí, pomohlo národu vyškrábat se z kolapsu do zotavení. Nechat banky zkrachovat – místo aby se trvale vykupovaly – je tou správnou cestou ven. Na rozdíl od jiných zemí jako USA a Irsko, které do svých finančních institucí napumpovaly miliardy dolarů kapitálu, aby je udržely nad vodou, Island na své největší věřitele uvalil nucenou správu.

Irsko se zaručilo za veškeré závazky svých bank v obtížích a napumpovalo do nich 46 miliard euro (64 miliard dolarů) – aby je oživilo. To zemi přivedlo na pokraj zruinování. A všichni si pamatujeme jak před pár lety nám dávali Irsko jako zářný příklad k následování. Paul Krugman píše: „Island udělal tu správnou věc … věřitelé, nikoliv daňoví poplatníci musí na svých bedrech nést ztráty bank, nech věřitele soukromých bank zdivočet, a vyžereš si ztráty ty. Tam, kde všichni ostatní vykupovali bankéře a nutili platit cenu za krizi veřejnost, nechal Island banky zkrachovat a ve skutečnosti ještě rozšířil svou sociální záchrannou síť.”

Arni Pall Arnason, ministr ekonomických záležitostí Islandu, řekl, že jejich postup zachránil této zemi budoucnost. A Island šel ještě dále. Rozhodl se stíhat podfukáře a protagonisty toho zadlužení. Na rozdíl od USA a Evropy, kde chrání podvodné šéfy podvodných bank, Island stíhá bankéře a dokonce i svého bývalého ministerského předsedu. Dnes se jejich ekonomika krásně zotavuje … protože se obnovila důvěra ve finanční systém. Ze začátku všechny banky vyhrožovaly, že Islandu už nepůjčí, dnes říkají, že by mu mohly být připraveny už brzy půjčit. Experti doporučují, aby se evropští činitelé poohlédli na Island, aby tam našli poučení, že se to dá udělat i bez těch jejich opatření zbídačujících pracující v jejich zemích.

Jak je vidět, řešení stávajících problémů existuje, teď už jenom najít odvážné politiky, kteří by je realizovali. Kalousek by se měl jet podívat na Island a neožebračovat rodiny s dětmi, invalidy a lidi závislé na pomoci druhých. To je hyenismus. Ale rozhodně to prospívá Kalouskovým přátelům z bank.


Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzi k článku uvidíte kliknutím na odkaz: 937 - Dluhy, kam se podíváš.