<P>Dnešní úryvek z evangelia přikazuje dávat císařovi, co mu patří, a totéž činit vzhledem k Bohu. Zajímavé je pořadí dávání: Ježíš začíná císařem a končí Bohem. To bychom od Božího syna nečekali, že? My jsme na tom lépe, protože jsme zbožní, hebrejsky "farizim", česky farizeové. Většinou máme tendenci na císaře, tedy na stát, kašlat a staráme se jen o Boha. Nejvyšší v nebi toho od nás až tak mnoho nechce, protože nepotřebuje ani naše daně ani peněženky. A dobré skutky občas děláme a víru máme téměř od narození, připlavala s křestní vodou. Proč Ježíš začíná císařem, když my začínáme Bohem? Odpovědi jsou dvě: z kontextu léčky nastražené farizeji vyplývá, že jej chtěli obžalovat. Navádění k neplacení daní byl u Římanů čin hodný ukřižování. Přirovnáme-li tento fakt k zákonodárství některých států USA nebo k justici činné během komunistického století či k poměrům v jiných barbarských zemích, kde dosud nebyl zrušen trest smrti, pak bychom řekli, že farizeové chtěli dostat Ježíše na šibenici za vlastizradu. Pud sebezáchovy Ježíše nutil, aby nejprve odrazil podlý a letální útok na svou osobu. Pak se v klidu věnoval náboženským záležitostem. Ale třeba to bylo jinak. Ze závěru Ježíšova života víme, že to byl mimořádně statečný člověk, který Otcovu slávu a pravdu kladl na první místo. Pokud vezmeme za svou tuto pracovní hypotézu, pak pořadí povinností odráží něco zásadního, nejen odpověď na aktuálně danou léčku. <BR><BR>Co znamená "dávat císaři" v perspektivě primární povinnosti, kterou Ježíš cituje jako první úkol a poslání? Odpověď není jednoduchá, protože spojuje dvě věci. Nejprve vystupuje do popředí nárok Božího království, který Ježíš obhajuje vůči komukoliv a čemukoliv. Dané poměry - nelidské či nedostatečně lidské - se měří absolutní mírou lásky a sebeobětování. Už víme, na čem jsme. To jsou přece ony známé evangelijní rady, které sice pan či bratr Kalousek zná, ale podle kterých nedělá politiku lidovců a zcela jistě ne politiku svoji. Ona se totiž podle těchto rad nedá dělat žádná politika. Nemůžete trvale nastavovat tvář na další políček, a když dáváte (berete), tak ve správě veřejných věcí nutně počítáte s tím, co dostanete (dáte) nazpět. V politice platí reciprocita závazků, výhod, prebend, a někdy i společné odpovědnosti. Vzhledem k poslednímu bodu bychom museli žít v jiném státě než v Česku - nebo možná i na jiné planetě. Reciprocita a vztah k obecnému zájmu dokazují, že politika je do jisté míry nezávislá na morálce. Nikoliv v obecně známém cynickém smyslu, že u nás jeden politik za druhým vehementně popírá své očividné finanční machinace a úplatky. Výzva adresovaná étosu spočívá v tom, že přikazuje obětovat jednotlivce ve jménu celku. Pak velitel hasičů, vojáků a policistů posílá své podřízené tam, kde možná riskují smrt. Morálně na to nikdo nemá právo jako jednotlivec, ale jako zástupce veřejné moci ano. A to není všechno. Už Max Weber si ve svém slavném pojmu "etika odpovědnosti" všiml, že absolutní věrnost absolutnu není v politice tím nejlepším vodítkem. Politik totálního přesvědčení dělá spravedlnost a svět přitom může jít klidně do kytek, protože přece jde o absolutní dobro. Odpovědný politik naopak usiluje o morálně vachrlatý kompromis, aby zvítězilo maximální dosažitelné a udržitelné dobro. Znamená to, že je nemorální? Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii, všemi vážený pan El Baradej vyznamenaný Nobelovou cenou míru, oponoval jinému politikovi, chrastícímu zbraněmi a účelovým lhaním. George Bush táhnoucí proti ose zla nobelovku nedostal, i když proti Saddámovi bojoval přímo z Boží pozice. Mravní závazky vzhledem k obecnému zájmu jsou složité povahy, často stojí v konfliktu s osobními přáními - a někdy je třeba se rozhodovat na hraně osobní integrity. Na toto téma bylo již napsáno všechno možné a česká zkušenost se za posledního půlstoletí obohatila o nesčetné variace konfliktu mezi osobní čestností a obecným zájmem. Klasický příklad: Slušný kněz vstoupil do Pacem in terris, opravil kostel a evangelizoval mládež. Jako pacákovi mu to tolerovali, vedlejšího slušného a morálně čistého nepacáka za to popotahovali až k církevnímu tajemníkovi, nebo mu dokonce vzali státní souhlas. Pak neudělal na své faře nic, protože skončil tam, kde věřící nebyli, někde v pohraničí. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, kdo má rozum, ať se aspoň zamyslí. <BR><BR>Prvenství veřejného zájmu reprezentovaného císařem znamená pro faktickou existenci křesťana těžkou zkoušku. Má totiž obhájit hodnotu evangelijních rad zde a nyní, ve vlastní dějinně dané existenci. K ní nutně patří i vztah ke světské moci, k jejím a k osobním zájmům, k politickému řádu a neřádu. Ježíš mluví jasně: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu". (<EM>Mt 22,21</EM>). Je velmi důležité, kdy a komu to říká. Slovo patří farizeům, kteří chtějí "císaře", tj. zájem státu, zneužít pro plánovanou justiční vraždu. Pak imperativ poslušnosti císaři obsahuje jiný, skrytý imperativ - totiž výzvu k občanské neposlušnosti: veřejný zájem je zásadní, protože je zájmem nás všech. Proto se Ježíš na prvním a zásadním místě staví proti zneužití <EM>res publica</EM> pro soukromé či jiné, zde smrtelně vážně míněné "farizejské" účely. Třeba by ze stejného důvodu odsoudil válku ve Vietnamu nebo v Iráku či vraždění nevinných Čečenců a mučení jiných obětí pod záminkou boje proti terorismu. Účel nesvětí všechny prostředky. A veřejná věc není zájmem skupinovým, reprezentovaným sociálními vyžírkami, od milionářů počínaje. Ti totiž maximálně parazitují na obecném dobru (pardon, těží z obecného dobra) opečovávaném státní mocí. Chudí jsou jako vždy až poslední v řadě. Zneužívání obecného dobra na sebe bere tisíce převleků, někdy docela nenápadných. Nemyslím si, že někdo z nás má v této věci zcela čisté svědomí, mnou počínaje. Ježíš ukazuje v obraně obecného zájmu absolutně zásadní věc vázanou na politiku. Jeho nebesky průsvitné evangelijní rady jsou vyzkoušené v boji, v němž mu šlo o život. Bojoval v politicky brizantním prostředí. Přesto nemyslel v první řadě na sebe, jak by mu to velel pud sebezáchovy. Myslel na obranu hodnot, jež tvoří základní kostru našeho určení <EM>zoón bíon politikón</EM> neboli, s Aristotelem řečeno, bytosti orientované ke smyslu přesahujícímu biologické přežití. Tento smysl z nás dělá výjimečné jednotlivce, nikoliv anonymní sociální hordu ženoucí se za individualizovaným prospěchem. Politický člověk podepíše Chartu 77, protože mu jde o věci, pro které stojí za to trpět. Sociálně myslící a jednající typ podepíše pouze své vlastní výhody a pak klidně zajde do kostela. Ostatně, to dělali farizeové neboli "zbožní" docela pilně.</P>
<P> </P>