Také se ptáte, proč je vlastně Velká Británie ještě členem Evropské unie a proč se o jejích problémech nijak zvlášť v médiích, pominu-li Britské listy, nehovoří?

11 členských států Evropské unie se shodlo na zavedení daně z finančních transakcí. Mezi zeměmi, které zavedení této daně nepodpořily, je pochopitelně Velká Británie a Česká republika. „My jsme ti, co věří v anglosaskou demokracii a svobodu“, proto jsme nezavedli ani bankovní daň, ani se nepřipojili k požadavkům na uvalení daně na spekulativní obchodní transakce, které deformují ceny a tržní prostředí. Zisky tuzemských bank oproti ziskům podnikatelského sektoru reálné ekonomiky rostou nesrovnatelným tempem a dotují tak své matky v zemích, ve kterých je úroveň platů proti Česku trojnásobná, viz Česká spořitelna, zemský ráj to na pohled. Jak by ne, vždyť každá politická strana potřebuje úvěr na financování své volební kampaně, tak proč by si to s bankami měli politici rozházet, že? Projekt S karet je toho nejlepším důkazem. Zatím nejsme svědky toho, že by některý český politik hovořil odvážně a zasvěceně o (ne)fungování finančního sektoru a důsledcích, které to má pro ekonomiku, zaměstnanost, makroekonomickou rovnováhu atd…

Daň z finančních transakcí, tak jak je prezentována evropskými politiky, zejména socialisty, je evropské veřejnosti předkládána jako spásonosná zbraň v boji proti finančním spekulantům. Není jí ovšem. Ani kdyby byla přijata celosvětově, neuzdravila by rakovinou napadený finanční systém, nýbrž by jen pomohla sypat písek do soukolí mašinérie systému, který se řítí do vlastní záhuby.

Z počínání evropských politiků se radují ti, co sídlí v daňových rájích, na Wallstreetu, a především v londýnské City. Tam už si mnou ruce a připravují se na tučné žně.
V informovaných kruzích platí jednoznačně, že je londýnská „City“ největším finančním centrem světa. City – něžněnazývaná „Square Mile“ nepatří Velké Británii. Je extrateritoriálním územím. Kdyby se sem chtěla britská královna vydat na procházku, což se tak často nestává, musela by se ohlásit jako při státní návštěvě! Korporace City má své vlastní zákony. Její manažeři a všelijací finanční mágové odsud řídí své obchody se všemi druhy cenných papírů po celém světě. Žádný soud na ně nemůže, žádná vláda nemůže omezit jejich obchodování. Takže se můžeme potutelně usmívat nad jásotem a radostí politiků 11 zemí EU, kteří se shodli na zavedení daně z finančních transakcí od roku 2014 (nebo možní také nikdy?).

Jedna všemocná čtvereční míle

Londýnský starosta (Mayor), kterým je od května 2008 Boris Johnson, není šéfem londýnské City Corporation. Boris Johnson se dokonce pyšní titulem „Lord Mayor“. V City žije pouze 8000 obyvatel, sídlo zde však má 500 zahraničních bank, brookerských firem a investičních bank, které zde spravují velkou část majetku svých klientů, kteří tu prostě „nechávají pracovat své peníze“. Hlavním úkolem Sira Aldermana Davida Wootona, rovněž Lorda Mayor, spočívá jednoduše v tom, aby přesvědčil svět o dobrodiní deregulace finančních trhů a aby přitáhl do City mezinárodní, po světě se potulující kapitál.

Kolem roku 1600 měl Londýn největší přístav světa. Vybudováním britského impéria rostlo také nesmírné bohatství. Slavná Východoindická společnost zde vybudovala rozsáhlé obchodní impérium, které položilo základ pro budoucí světovou velmoc. Bohatství přinesl import koření, čaje, ale také cukru a tabáku z otrokářských plantáží Karibiku. V 19. století předčil Londýn jako největší finanční centrum Amsterdam. Bez londýnského finančního centra by se neuskutečnila výstavba železnice, započatá kolem roku 1830. Víc jak polovina obyvatel City pracuje v bankách, pojišťovacích společnostech, hedgeových fondech a advokátních kancelářích. Nacházejí se zde početné komoditní burzy, jako například London Metal Exchange, která je největší komoditní burzou světa s denními obraty kolem 46 mld dolarů. K pochopení fungování burz stojí za to shlédnout dokument BBC na You Tube: The City of London – Money and Power , kde je tato burza mimo jiné také představena. Sídlí tu také Baltic Exchange, což je burza, která uveřejňuje denně světové nákladní tarify. Co se týká podílu na světovém devizovém a derivátovém obchodu, vede londýnská City se 40% podílem na objemu operací světa. Realizuje se tu rovněž 50% světových obchodů s akciemi.

Dokonalá plutokracie

Právo na vlastní samosprávu má City od roku 886. Od 12. století má i vlastní parlament. Navzdory českými konzervativci tolik opěvované demokratické tradici Anglie se zde rozhodně žádná demokracie nekoná, protože kromě obyvatel hlasují ve volbách také koncerny – a to v poměru, určeném počtem zaměstnanců: kdo zaměstnává 50 zaměstnanců, má 10 hlasů, při 3500 zaměstnancích je to 79 hlasů. Hlasy koncernů tak snadno převálcují lasy obyvatel vždy o 2/3. Takže poslanci parlamentu jsou vždy hlásnou troubou koncernů. Kdo by chtěl pálit ruku, která ho živí, že? Parlamentní debaty se tak točí akorát kolem témat, jako „kam postavit veřejné záchodky“, popisuje úroveň diskuse bývalý člen městské rady. Kritické otázky jsou kvalifikovány jako nedostatek respektu, to známe ale i u nás, že? Takže anglicky: „It´s not the workers, who „appoint“ the voters, but the bosses. Plutocracy, pure and simple“ Tedy o tom, kdo půjde volit rozhodují bossové, nikoliv zaměstnanci (www.guardian.co.uk). Moc korporace City je enormní. Spočívá v mnohovrstevnaté síti od britské koruny, přes britskou vládu až k mezinárodním institucím, včetně celosvětově působících finančních organizací. Rozsah této moci je často podceňován. Tato moc spočívá nejen v udílení rad a vyvíjení tlaků na politiku, kterou nemá nikdo tak v hrsti jako právě City. Za vnější znamení této moci lze považovat, že Lord Mayor sedí při státních banketech u stolu s britským premiérem a arcibiskupem z Canterbury.

Londýnská City nepodléhá žádné demokratické kontrole, nýbrž oslabuje dokonale autoritu samotného britského parlamentu. Korporace si sem dosadily svoji figurku, pozice se nazývá „remembrancer“ – jde o lobbyistu City: sedí hned za mluvčím, dává pozor na to, co říkají zvolení zástupci lidu a usiluje pak následně o to, aby práva a privilegia City zůstala zachována.

Několik vlád se už marně pokoušelo City demokratizovat – vždycky ale narazily na nesmírnou finanční moc. Jak je tato moc ve skutečnosti velká, potvrzuje fakt, že samotný finanční sektor vypadá zcela jinak než před krizí. Bonusy, které byly vyplaceny začátkem roku 2012, byly vyšší než kdykoliv předtím. „Finanční elita zvládla krizi s větší profesionalitou a nasazením zdrojů než v dřívějších krizích“, napsali v listopadu autoři pracovního Centra výzkumu socio-kulturních změn, think-tanku placeného City. Tah na branku regulace zase nevyšel. Strana světové finanční elity je opět jednu míli v předstihu před vládami evropských zemí.

Od Bing-Bangu k pirátství: Off shore a On-Shore

Díky obrovské koncentraci moci je kdykoliv možné vyprat peníze, získané v různých zemích světa nelegální cestou. City je zahlceno penězi oligarchů, kleptokratů, obchodníků s drogami a gangstery všeho druhy, aniž by se tito museli obávat zásahu zvenčí. Od okamžiku nástupu deregulace a odstranění devizových kontrol v roce 1979, stejně jako zrušení státního dohledu nad pohybem kapitálu, se vynořily také rozličné další „obchodní příležitosti“. Během několika málo let se ztrojnásobily transfery majetku ze zahraničí a City se stala centrem správy mezinárodních majetků. Obchod s cennými papíry byl ještě regulován, a tak vydala železná lady Margaret Thatcherová v roce 1986 zákon, který nabral sílu Bing-Bangu.
Obchody burzovních makléřů se přestaly kontrolovat a bylo povoleno obchodování pouze v elektronické formě zcela bez omezení, takže se objem „obchodů“ rychle zmnohonásobil a s ním se množila rychle i chamtivost jednotlivých aktérů finančních trhů. Jak to v City funguje, popsal skvěle bývalý úspěšný burzovní makléř Geraint Anderson ve svém románu City Boy, který vyšel i česky. Londýnská City vyrostla velmi rychle v tzv. OFF-SHORE centrum, tedy zónu, nepodléhající kontrole a zákonům. Stala se součástí mezinárodní sítě, do které patří Kajmanské ostrovy, Bermudy, Bahamy, Panenské ostrovy a další.

Kapitál je všemocný – lidé neznamenají nic!

Pojem ON SHORE ekonomika znamená skutečnou reálnou ekonomiku, vyrábějící zboží a zajišťující služby a distribuci. Je to tedy ekonomika, která je prokazatelným přínosem lidské činnosti, která nám všem usnadňuje život. Naopak OFF-Shore finanční průmysl „radí ON-Shore ekonomice, jak se vymanit z obtížného zdanění a jiných zbytečností , a jak se tomu dá napomoci zaúkolováním „těch správných vlád“. K těm patří bezesporu ještě i doposud fungující česká Nečasova a Kalouskova vláda.

Tak je možné, že třeba na Kajmanských ostrovech sídlí na adrese Ugland House 18 000 podnikatelských subjektů. Peníze dopravují na Kajmanské ostrovy soukromá letadla a do bank je doprovázejí policejní eskorty. Carlose Lehdera, vůdce nechvalně známého kolumbijského drogového kartelu, odváží při příletu na jeden z bahamských ostrovů skupina nahých žen. Nevím, zda si Viktor Kožený mohl dovolit podobnou eskadru, ale proti Lehderovi byl pravděpodobně - břídil! Kdo nejvíc na tomto byznysu nejvíc vydělává? No přece producenti poštovních schránek a cedulí s názvy firem! Firmy a lidi, vyrábějící kancelářský nábytek, bychom hledali marně!

V roce 2011 činil výkon světové ekonomiky 70 biliónů dolarů. Víc jak polovina tohoto „výkonu“ se už před deseti lety realizovala na papíře v daňových oázách. Mezitím ovšem tento podíl značně narostl. Zisky tedy odplouvají do daňových rájů, což je i případ Česka a světové koncerny jen málokdy odvádějí daně v domovských zemích. Miliardy na bonusy (otázkou za co) jsou převáděny finančním žralokům a EU Trojka a za ní bečící stádo národních vlád zpívají v poslušné jednotě jedinou písničku, kterou znají: „Daně dolů“. Na konci řetězce se likvidují sociální výdaje, které už vybrané daně nestačí pokrýt a obyvatelstvo zemí jižní Evropy a bývalých zemí východního bloku, nových to kolonií 21. století, je hnáno do největší chudoby a beznaděje od doby, kdy skončila II. světová válka.

EU Trojce se podařilo vytvořit nový obchodní model: „PŘÍŠTÍ, ALE I DNEŠNÍ GENERACE BEZ ŠANCÍ“. Raymond Baker, vedoucí pracovník „Global Financial Integrity“ se sídlem ve Washingtonu,D.C, je názoru, že tento systém je nejhorší kapitolou světového hospodářství od dob otroctví a mexický prezident José Loper Portillo už v roce 1982 - tedy před 30 lety konstatoval, že soukromé banky vydělaly víc peněz mimo své země, než kdy vytvořila koloniální impéria, která vykořisťovala lidstvo od doby, kam až lidská paměť sahá.

V příští části části popíšeme pyramidovou hru zřetězených úvěrových operací, špinavé manipulace s úrokovou sazbou Libor a podvod, jako základní paradigma pro „nové obchodní modely“.

Zdroje: www.theintelligence.de Guardian, Kopp on line, You Tube

Londýnská City - světová metropole podvodu Část II.