Loading...
 

Prezidentská volební šmíra

2013 / 04
Strana 1 / 2

Diskutovat k číslu 04 můžete kliknutím zde. Chcete-li diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Image

Prezidentská volba ve druhém kole: spadly masky, vzkypěly vášně

Stanislav Blaha

"Komunisto!", křičela na mne moje žákyně, když jsem jí na její zvídavý dotaz sdělil, koho že budu volit v 2. kole prezidentských voleb. A když jsem se jí klidně zeptal na to, jaké důvody ji vedou k její volbě, sdělila mi, že bude volit slušného a v Evropě uznávaného člověka, který není "vychcaný komunista". Na to se ozvala další, která prohlásila, že "cizáka na Hradě nechce." Bojovné studentky nakonec začali krotit i jejich spolužáci, ba dokonce se mi zdálo, že někteří či některé z nich nakonec slyšeli na moje argumenty, že by každý měl volit či nevolit podle svých zájmů a svého nejlepšího vědomí a svědomí - a poté respektovat volbu jiných.

Celá tahle situace mě přivedla k zamyšlení nikoliv o přednostech a nedostatcích obou kandidátů, ale o toleranci, vlivu médií a černobílých šablonách, které si i jinak velmi inteligentní lidé masírovaní bulvárem i údajně seriózními masmédii vytvářejí.




Václav Klaus ml. nepatří k mým oblíbencům, jeho názory a životní postoje jsou mi cizí. Přesto jsem byl překvapen, jakým způsobem byl dehonestován a jaké vlně nenávisti musel čelit od lidí, kteří ho ještě před několika týdny adorovali a obdivovali. Stačila k tomu jedna drobná špinavost ze strany Mladé fronty Dnes, která zveřejnila jeho mail. V něm sděloval redakci, že nebude inzerovat v novinách, které se změnily ve volební štáb. Doplnil to nepříliš šťastným pokusem o parodii Karla Schwarzenberga zpívajícího hymnu. Novináři z MfD nelenili a obchodní mail zveřejnili. Co na tom, že Klaus měl pravdu, co na tom, že to ze strany MfD byl podlý způsob, jak potrestat neposlušného klienta, příznivci "knížecí slušnosti a noblesy" nelenili a pustili se nevybíravým způsobem do Klause. Takřka nikdo se ho nezastal. Rodina Klausova v důsledku amnestie a očekávaného konce politické kariéry Klause seniora neprožívá zrovna období příliš vysoké popularity. Klause juniora jsem v oblibě neměl nikdy, ale v tomto případě nepatří na pranýř on, ale mladofrontovní prestituti a jejich nemyslící čtenáři.




Dva prezidentští Honzové a mediální simulákra

Václav Umlauf

Představte si člověka, který téměř není schopný pronést souvislý projev, nemá žádnou politickou vizi a nikdy nenapsal nic, co by stálo za řeč. Jeho projevy představují spíše komické skeče. Jeho angažmá v rámci půlroční zahraniční reprezentace EU skončilo naprostým debaklem. Hned po prvních iracionálních vystoupeních byl urychleně nahrazen profesionální evropskou diplomatkou, která po knížecím vystoupení ohromeným novinářům představila skutečné stanovisko Evropské unie. Zdravotní stav tohoto starého muže je tak chatrný, že není jisté, zda vůbec bude moci vykonávat tuto klíčovou funkci. Podle soudu většiny českých voličů z města, mládeže a občanů s vyšším a středním vzděláním má být tento aristokratický Honza prezidentem České republiky.


Dalšího lidového Honzu oddaného bodrým kecům a becherovce pro změnu volil venkov a k tomu i komunisté. Ten rozhodně má všech pět pohromadě a nechal se platit ruským kapitálem, aby se stal českým prezidentem. Oposmluvní politikou prováděnou ruku v ruce s vlastním politickým protivníkem zničil nejprve jádro tradiční sociální demokracie ve vlastní straně a pak oposmluvně zničil s Klausem i právní systém státu.

Kdo se chce účastnit souboje těchto dvou Honzů ve druhém kole, ten může. Naším úkolem je ukázat v několika klíčových bodech debakl prezidentských voleb z hlediska občanských kandidátů.


  • V minulém článku psaném před prezidentskou volbou jsem psal o narcismu českých intelektuálních elit, které žijí odtržené od reality a ve vlastním skleníku. Nyní se jasně ukázalo, že nemáme ani minimální vliv na utváření veřejného mínění v této zemi. Ani jeden ze slušných občanských kandidátů, které jsme mediálně podporovali, se nedostal do druhého kola a všichni výrazně prohráli.




Kresba: Oldřich Krupička

linka_10px.jpg
Smysl přímé volby

Jiří Plocek

Zavedení přímé volby prezidenta bylo od počátku provázeno pochybnostmi. Zvláště pak z politických kruhů, které těžce nesly možný vpád hlasu "nekompetentního" lidu do hájemství politiky. Kritika zdůrazňovala především dvě rizika:

1. Prezidentem se stane problematický populista.

2. Jaká bude vlastně legitimita prezidenta, který bude volen přímo občany (a nedej Bože vysokým počtem)?

Nejednoznačná vůle v politickém poli (byť navenek všichni relevantní hráči se za zavedení přímé volby postavili) měla za následek nedokonale vypracovaný zákon. Naštěstí se však nepodařilo několika politickým egocentrikům a právním eskamotérům svými stížnostmi průběh volby zvrátit.

Je to stejná situace jako v jakémkoli jiném oboru - urbanistům vadí, když se lidé urbanisticky vyjadřují po svém (staví esteticky či funkčně "nepatřičné" stavby), lékařům vadí, když si lidé svobodně volí alternativní metody léčení, a podobně. Vždy odborníkům ten laik, ať už je to občan, klient nebo pacient, nějak překáží v jejich "správném" konání, místo aby mu naslouchali, spolupracovali s ním, připustili jej jako partnera s právem říct a hájit svůj názor. A proč by to měli dělat? Protože, přátelé odborníci či politici, ten pacient či občan je základ a smysl vašeho bytí a nasvěcuje vám vaši vlastní omezenost a jednostrannost. Umožňuje vám profesně i lidsky růst.

Z tohoto hlediska je přímá volba - po dosavadních několikaměsíčních zkušenostech - jednoznačným krokem kupředu. Vytváří se tu z vůle občanů (jakkoli můžeme pochybovat o její přímočarosti a nezmanipulovatelnosti, ale to platí i pro normální volby) další faktor, který má legitimitu vyššího řádu, než mu propůjčuje stranický či parlamentně politický mandát. Na druhou stranu, skladba kandidátů, kteří získají potřebnou podporu veřejnosti pro účast ve volbách, poskytuje neobyčejně cenné informace sociologicko-politologického charakteru. Pro koho? Především pro politické strany! Vějíř názorů a postojů, které tito kandidáti tříbí a reprezentují ve společnosti, vydává svědectví o důvěře či nedůvěře v politiku jako takovou, v její jednotlivé ideové proudy.