Při stopování spirituality v dnešním bezbožném světě jsem se dostali k zajímavé situaci. Díky iniciativní reflexi a spirituálně nesené sebestřednosti vzniká v našem nitru něco jako posvátný prostor. Jednání vedené mimo ekonomický princip se ohne k sobě samotnému a tím vytvoří zajímavou enklávu smyslu. V této uzavřené oblasti vzniká přetlak tvorby, spontaneity, gratuity a tím i oáza svobodně žité existence. Dejte si do hledání na <EM>res publica </EM>slovo „pískoviště“ a hned vyskočí základní situace rozlišování spojené se vznikem niterného posvátného prostoru. Spirituální iniciativa je z hlediska ekonomického principu k ničemu, protože není dělána „proto, aby...“. Jistěže můžeme dokázat, že každá spiritualita nese z dlouhodobého hlediska zásadní civilizační ovoce, například v podobě křesťanského Západu. Ale to je retrospektivní pohled pokrývající celá staletí a je velmi diskutabilní. Navíc by nás útěk do objektivity zavedl mimo cit pro existenciální situace, v nichž se víra žije primárně a původně. Proto raději sledujme působení principu „jen tak“, tj. působení duchovna činného nezastupitelně v první osobě.<BR><BR>Klíčovým prahem rozlišování se stala iniciativa popírající všechny tři nepřítele duchovního života: nevěru, nudu a smrt. Jistěže nejde o nepřátele objektivní, protože ty nás nezajímají. Nesvatá trojice ukazuje na rozlišování určitých existenciálních pocitů, které ochromují napruženost směrem k <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=355">reflexivní iniciativě</A>. To můžeme říci až nyní, když jsme získali větší cit pro mimoekonomické věci. Nejen v Hrabalových <EM>Skřiváncích na niti </EM>se to lepší v oblastech duchovních. Jednání postavené mimo princip „dávám, abys dal“ nejde mimo nás, protože není děláno proto, aby se stalo něco jiného. Mimoběžné jednání je proto z hlediska ekonomiky excentrické, stejně jako přechod Štolpichu v minulém díle. <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=333">Excentricita na přechodu </A>má charakter odvozený od hraničních situací, kdy dáváme v sázku smysl celého života.<BR><BR>Situace skoku do nezajištěnosti ukazuje naše Já novým způsobem. Není sebestředná v egoistickém významu do sebe obrácené spirituality náboženského nebo čistě světského typu orientované k vlastnímu prospěchu předhrobnímu či záhrobnímu. Excentricita založená autenticky odkryla niterný „posvátný prostor“, v němž se děje spousta zajímavých věcí. Tento posvátný prostor se liší jinak orientovanou sebestředností od prostoru budovaného centripetickou (kritika by řekla: centripetální) aktivitou. Protože se jedná o existenciální naladění, nelze tento stav objektivně definovat. Jeho popis možný je, díky schopnosti sebereflexe spojené s určitým projevem fantazie, humoru a tvořivosti. Těmito vlastnostmi vynikají věřící a naopak je většinou postrádají chmurní náboženští duchové farizejského typu. Ti nemají čas chodit na pískoviště, to je jasné. Jenže i při humorném pohledu na pískoviště se ukazuje jedna potíž. Prostor tvořený excentrickou spiritualitou není možné popsat přímo. On totiž existuje pouze v iniciativním momentu, kdy máme <EM>jiný životní pocit </EM>než normálně a tím si pěstujeme výjimečný cit pro nenáboženské spojení s Absolutnem zjeveným zde a nyní pro mne.<BR><BR>A jsem u prvního rozlišení mezi oběma stavy, kterým je „vážnost“ (<EM>gravitas</EM>) autentické spirituality. Jistěže náboženství je také vážné, dokonce hodně a zásadně. Apokryfní biblický pramen cituje projev Mojžíše ke shromážděnému lidu, když vousatý praotec sestoupil ze Sinaje. Dobrá zpráva prý byla v tom, že ukecal Hospodina, aby snížil dvacet přikázání na deset; ta špatná zpráva byla v tom, že to šesté tam zůstalo. Vážnost morálky a etiky směřuje jinam než gravitace spirituality. Kluk přecházející Štolpich to myslel smrtelně vážně, protože si hrál se smrtí. Pocit vážnosti gravituje kolem našeho Já jiným způsobem než trvalá a neúprosná vážnost etiky a náboženství. Gravitace směřuje doprostřed nás a zároveň nějakým zvláštním způsobem i mimo nás. Zároveň je hravá a pískovišti podobná. Proto musíme rozlišovat mezi třemi druhy vážnosti. Existuje ekonomicky pojatá vážnost tohoto světa, jíž budeme bohužel já i ty do smrti sloužit; ta je nesena nábožensky a morálně pojatou vážností morálních a jiných principů, kterým jsme zavázáni sloužit, taktéž do smrti. Oba principy zakládají svou vážnost na tom, že bez jejich dodržování bychom umřeli o něco dřív: buď hladem nebo vzájemným vyvražděním. Jsou ekonomické v tom, že velmi přesvědčivě argumentují naší smrtí, časnou i věčnou. Jenže existuje i odlišná vážnost existenciálního stavu, kdy si pohráváme se smrtí, protože víme že není posledním slovem naší životní Hry. Smrt nás netankuje, protože iniciativa chce život proti smrti. Hra čili princip „jen tak“ se projevuje zvláštním druhem excentricity, která vyvolává jiný druh opravdovosti než vážnost Chleba a Desatera. Vážnost spirituality je <EM>nevážná</EM> vůči smrti. Její gravitační pole leží jinde než základní ekonomický princip našeho života.<BR><BR>