Na displeji mobilu bylo zaznamenáno několik nepřijatých hovorů, jeden z nich tragický. Jsem ráda, že mám manžela, jde se mnou. Vstupujeme do matčina domu. V kuchyni na stole leží telefonní seznam.<BR>„Kde je taťka?“<BR>Ve Zlatých stránkách hledával otec. Všechna důležitá čísla byla napsaná na kartónku u telefonu, ale číslo pohřební služby tam nebylo. Matka vypadá rozumně, nechápu, jak si tak rychle sama poradila.<BR>„Už jsem volala pohřební službu, přijedou za dvacet minut. Doktor odešel před pěti minutama. Dal mně nějaký prášek na uklidnění.“<BR>Obývák. Malá krvavá skvrna na koberci. Matka odkrývá deku na lůžku. Ano, takhle ho znám, otec byl nedávno v nemocnici. Tehdy mu tvář ožila, když nás spatřil. A nejedou a nejedou. Manžel si přepisuje číslo do mobilu a volá. Prý tady budou za půlhodinku. Co je půlhodina? Zvoní. Konečně. Prvně papíry. <BR>„My jsme ten druhý barák, když z hlavní zabočíte doleva.“<BR>Muž vysvětluje, kde sídlí jejich pohřební firma. Vždyť je tam obrovský štít, přikyvuji hlavou. Ne, říká ten muž. To je druhá firma a vedle je třetí.<BR>„Tam jsou tři pohřební služby vedle sebe,“ vysvětluje muž, opakuje číslo domu a pro jistotu vytahuje fotografii: „Tady ten dům.“<BR>Mohu jít samozřejmě, kam chci, oni pána jen odvezou. Ale kdybych objednávala pohřeb vedle, musela bych platit za převoz od nich k těm vedle. Chápu, to by bylo cosi navíc. Nemám důvod dělat život či smrt komplikovanější než jsou. <BR><BR>Matka se loučí s otcem. Sedí vedle něj, hladí jeho tvář. Už nepotřebuji vědět víc o vztahu lidí, kteří spolu prožili pětašedesát let života. Koho vlastně vidí za mrtvým tělem? S kým si to v duchu vypráví? Ví, co existuje za propadající se maskou, která byla tváří? Ježíš je cesta, ale bohužel to neumím vysvětlit. Přišli dva muži s rakví, posílají nás do předsíně, otce chtějí naložit sami. Přichází ještě sestra. Vzala si tašku s věcmi a chce spát u matky, aby jí nebylo smutno. V předsíni se hovoří, já se dívám do obýváku, jak nakládají tatínka. Chci vidět, ne mluvit. <BR>„Pojďte se rozloučit,“ zve matku ten, který psal papíry a vysvětloval cestu k firmě.<BR>Matka prosí o pramen vlasů otce, ale k rakvi se nemůže sehnout. Je jí čtyřiaosmdesát, otec byl o rok starší. Podávám nůžky tomu muži, já nemůžu... Zase stojíme na předsíni, jen matka v obýváku naposledy hladí odcházející tvář, která patřívala otci. Kývnu na muže, aby konali svou práci. Muž se dívá na hodinky: „Jen ať se paní rozloučí.“ Ten pohled si připomenu za pár dní při pročítání Objednávky odvozu zemřelého: <BR>Pohotovostní příplatek 1150,- Kč v pracovní době 07:00-15:00, <BR>Pohotovostní příplatek 1550,- Kč v pracovní době 15:00-20:00, <BR>Pohotovostní příplatek 1950,- Kč v pracovní době 20:00-07:00 a v sobotu a neděli. <BR>Exitus letalis v 17:10, napsal doktor. Hodina odvozu: 20:00. Je tam můj podpis, asi to tak bylo. <BR><BR>Matka si přeje, aby na pohřbu zaznělo „pár slov o taťkovi“. Skládám o víkendu text spolu s mottem na parte a nechávám vše schválit manželem a dcerou. „Ze života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím, Hospodin dal, Hospodin vzal.“ Třeba si nevšimnou toho posledního verše: „Hospodinovo jméno buď pochváleno.“ Text schválen, motto zpochybněno.<BR>„To vůbec není nábožný text“, vztekám se, „Job jen popisuje realitu života.“<BR>„Máš tam třikrát slovo Hospodin.“ Dcera mne vrací do reality dneška.<BR>Vím, že pohřeb vyřizuji místo staré nemohoucí matky, a tak ztichnu. <BR><BR>V pondělí ráno vstupujeme s manželem do instituce, kterou už známe z fotografie. Nic není problém. Rakev černou? Hnědou? Světle nebo tmavě? S tímhle kováním? Nebo s tímhle? Čalounění bílé? Krajka bílá? Černá? Brendy? Prosím, zde je katalog citátů; asi deset stran. Zde katolog s obrázky: zapadající slunce, zlomená kytička, křížek, jiný křížek, ještě jiné kytičky a křížečky. Dvacet stran, hustě zaplněných drobnými obrázky. Patnáct druhů rámečků na parte. Hudba! Čtyři kousky jsou obvyklé. Zatím vím, že chci jediné: pochovat otce. Ale jako by se neustále uhýbalo od této mé ukryté touhy. Jo, a ještě kytky!<BR>Slečna, která vyřizuje zakázku mě poučuje: „Když to bude kremace, dává se na rakev jehlan.“<BR>Pochopím, že je to jako s tužidlem a lakem na vlasy. Taky to nechci, ale dám kadeřnici vydělat, a než dojdu domů, tužidlo a lak ve vlasech strpím. Dobře, ještě jehlan z karafiátů na rakev. Zapomněla jsem, že v krematoriu se ostatní květiny kladou pod cedulku se jménem a nikoli na rakev.<BR>Příští pátek se mě zeptají: „Máte už hrob? Chcete si ty květiny odnést na hrob nebo je máme zlikvidovat?“<BR>Nevím, co by květiny dělaly na hrobě, když urna s popelem bude k vyzvednutí do deseti dnů. Předpokládala jsem, že kytky půjdou spolu s rakví, brendy bílou krajkou a čalouněním, no, že kytičky půjdou spolu s tatínkem... <BR><BR>Objednávka kremačního rozloučení je důkladná. Lidé chtějí vědět, za co platí tolik peněz, poučila mě známá. Objednání a vybavení náležitosti obřadu. Řečník. Chlazení. Rozloučení v OS. Kremace. Výkony zaměstnanců. Mražení. Bože můj, mražení 1 den. Tatínkovi přece byla taková zima, taková smrtelná zima... Platba za převoz ze zdravotního zařízení? Vždyť umřel doma!? Uložení a úprava zesnulého. Parte zdarma. Obálky se platí zvlášť. Ustřižení pramene vlasů tam nemají, zůstávám dlužná.<BR><BR>Pár dní po pohřbu přichází faktura. Zálohu jsem položila instituci přímo na stůl, doplatek splatila převodem hned v den objednání. Volám na firmu, prý ano, vše je zaplaceno. Druhý den předkládám na firmě dva listy: potvrzení o zaplacení zálohy desettisíc Kč a fakturu s tučně vytištěným rámečkem: Celkem k úhradě v Kč: 13.076,00. Slečna se mile usmívá: ale vše je v pořádku, a nač to potřebujete mít napsané znova? Matka mi dala pětadvacettisíc a já jí chci donést doklad o tom, že jsem skutečně pohřeb splatila, a taky kvůli sestře; fakturu o zaplacení pohřbu potřebuji též k vydání dokladu o zpopelnění, potřebného k uložení urny. A na magistrátě mi nedají úmrtní list otce. Přichází pan šéf. Prý mi na magistrátě vydají úmrtní list i s touhle fakturou, že se tam znají. A tu fakturu jinak vystavit nelze. <BR>„Napište mi prosím papír, že dvacettřitisíc nulasedmdesátšestkorun je zaplaceno a nic nedlužím.“<BR>„To bude duplikát.“<BR>„Nevadí, napište.“<BR>„Na co to potřebujete?“<BR>A znova. Jsem nezvykle klidná a mírná, ale neústupná. Kdyby bylo více času, snad se začnu sama sobě obdivovat. Pak mě napadne:<BR>„Dobře, nepište další papír. Napište do faktury, že je zaplacená. A podpis a razítko, prosím.“<BR>Slečna se už do toho neplete, muž bere fakturu a rukou píše: uhrazeno převodem osmého září. Podpis, razítko. Čtu si: převod uskutečněn osmého, faktura vydána patnáctého... Mlčím, ale muž a slečna si neodpustí závěrečný komentář. Prý fakt fakturu jinak nelze vystavit.<BR>„Možná to neumíte,“ říkám smířlivě. „Běžte na nějaký kurz pro účetní, tam vás to naučí.“<BR>Mám nepříjemný pocit. Co když se mi pomstí a zamění urny s popelem, co když...? – Ne. Kašlu na to. Pochovávám tatínka. Dělám, co můžu. Pro mrtvého i pro živé.<BR><BR>Doba mezi pohřebním obřadem spojeným s kremací a samotným uložením urny je vyplněna hektickou prací. Člověka nejde jen tak pochovat; je povinnost odevzdat občanský průkaz, ale to se může až po vydání dokladu o zpopelnění. Magistrát přitom zařídí, aby už nedocházel zemřelému důchod. Postará se i o odhlášení ze zdravotní pojišťovny. Zato o vdovský důchod je třeba žádat, a doložit nezbytnými doklady. Je třeba vědět, kam se uloží urna a domluvit se na hřbitovní správě. Správa hřbitova spadá pod magistrát. Samozřejmě mohou pozůstalí urnu uložit sami, ale s vědomím správce hřbitova.<BR>„S obřadem nebo bez obřadu?“, ptá se slečna za přepážkou.<BR>Bez obřadu, říkám, ale slečna to nevzdává: „Tak třeba paní může přednést pár veršíků...“<BR>Ne, děkuji, nechci veršíky ani paní. <BR>Sestra se nabízí, že mi s něčím pomůže, třeba vyřídit ty peníze pro mamku? Matka se chce podívat na chatu. Pozemek je její, chata je na otce. „Co budeme dělat s chatou?“ ptá se potisící. Znova vysvětluji, že věci se musejí konat po pořádku, a nejdříve je nutné uložit urnu. A před uložením urny je třeba vyčkat zprávy o zpopelnění, odevzdat OP na MMB, matčinu OP tamtéž („Vy nemáte plnou moc? Chyba!“) a žádat o novou, protože se změnil stav „vdaná“ na „vdova“, zajistit na Správě hřbitova termín pro uložení urny a na Zahradním středisku objednat nový povrch na hrob.<BR><BR>Pořád matce vymlouvám, že na chatu, výlet do Futura ani výběr vkladní knížky po otci teď nemám kdy. Vím, že jsem s tím už matce protivná: najdi otcův rodný list, oddací list, tuhle podepiš, a urnu uložíme pod povrch, jo? Ne, vkladní knížka je nedobytná, bez OP to nejde, protože stát chce z nebožtíka také své... To sestra lehce umí matce dělat radost. Potřebuje splácet dluhy, a co je pro matku přirozenější a radostnější, než pomoci svému dítěti. Matka našla po otci nějakou hotovost a tak se raduje, že sestra má zase na čas vystaráno.<BR><BR>Nikdy jsme nevěděli, jestli se kytka jmenuje slezská růže anebo slézová. Kvetla v létě a otec ji vždycky opatrně obežínal. Ale je podzim, dávno odkvetla. Nesu jinou statnou kytku a těším se. Zahradníci kopou jámu. Na vysoké trojnožce leží černá dečka a na ní urna. Zase mobil. Že jsem jej zavčas nevypnula!<BR>Volá sestra, stojí ve vchodu hřbitova: „Kdeže je ten hrob? Času dost, ne? Je přece za sedm minut půl!“<BR>Opakuji pořadí, řadu a číslo hrobu, zkouším navigovat, ale neumím to. Omlouvám se, mobil vypnu. <BR>„Jo, paní,“ říká žena, která zastupuje magistrát a hlídá urnu, „nějakou dobu už to dělám. Trvalo, než jsem si zvykla. Nedávno jsme měli pozůstalé, támhle na rozptylové loučce. Půlka příbuzných chtěla maminku do urny, půlka rozptýlit, dva si chtěli vzít trochu popela domů do květináče, že si s maminkou skrze kytičky budou povídat. My to musíme respektovat...“<BR>Sestra to stihla ještě před půl. Sestřenice otce, kterou poznávám podle rodinné podoby, sestra a já stojíme u hrobu. Paní za magistrát se opět tváří úředně. <BR>„Souhlasí číslo na urně s číslem objednávky?“<BR>Ano.<BR>„Souhlasí datum narození a úmrtí?“<BR>Ano.<BR>„Souhlasí jméno zemřelého?“<BR>Ano. Hledím na urnu, je na ní vyraženo otcovo jméno a příjmení. Díky, Bože díky! Vím, že je nepodstatné, čí je tam vlastně popel; prach jsem a v prach se obrátím. Konečně pochovávám otce, jeho jméno. Vzpomenu na matku, jak hladila tvář mrtvého. Koho za ní viděla? Zahradníci ukládají urnu. Dělají to pěkně; ani zbytečně okázale, ani pracovně nedbale. Starší zručně zapravuje hlínu, mladší uhrabuje povrch. Pociťuji zadostiučinění a mám radost. <BR><BR>Tichá modlitba odezněla. Odcházím ze hřbitova. Ze zamyšlení mě vytrhuje otcova sestřenice, kterou jsem dnes poznala:<BR>„A co bude maminka dělat s tím bytem, ten je přeci pro ni moc velký? Já si myslím, že by pro ni bylo lepší, kdyby - - “<BR>Sestra jde tiše vedle mne, mlčí. U matky je už napůl nastěhovaná. Spěšně se loučím. Mám auto zaparkované na horním parkovišti, a vy jedete opačným směrem, víte? <BR><BR>