Kdykoliv se mě někdo zeptá, jak se mi daří, vzpomenu si na kolegu, který nám před lety vyprávěl svůj příběh z ministerstva: „Byl jsem obyčejný úředník a moc mě ta práce nebavila. Jednou jdu po chodbě, a proti mně přichází ministr. Zastavuje se a já potěšen, slyším, jak povídá: Jak se Vám daří? Co by asi člověk v té chvíli, kdyby nezačal zmatkovat, odpověděl? No jasně, děkuji, daří se mi dobře. Ne však já, bloud namyšlený. Tak jsem byl potěšen jeho zájmem, že jsem se chopil příležitosti a svoji odpověď patřičně rozvinul… Ministr několik vteřin poslouchal, nadechl se a pak mě jeho slova sjela jako blesk: Ale já se vás neptám, jak se vám daří, ale kde sedí Mařík? Otevřel jsem pusu, ale neměl jsem co odpovědět. S vizáží blbečka jsem zíral na ministra, neschopen slova. Ministr beze slova odešel a já brzo taky. Z ministerstva. Uvědomil jsem si, že do společnosti Maříků, těch poslušných chlapců, za kterými chodí ministr, nepatřím.“
Kolega tehdy změnil zaměstnání a přišel k nám, na generální ředitelství, ale moc si nepolepšil. Do ráje se nedostal. Neměl komunistickou vstupenku.
Dnes má mnohdy ráj jinou podobu a jeho vstupenkou je kreditní karta. Ale stejně jako tenkrát dnes ministři hledají své Maříky, poslušné úředníky, kteří jim za úsměv rádi předají své znalosti předpisů a zákonů. Stejně jako tenkrát se ministr nikdy neptá, jak se daří obyčejnému člověku, který, běhaje po chodbách světa, hledá svůj malý ráj. Nedávno se mě sousedka na jihu Čech zeptala přes plot: Jak se Vám daří? Než jsem však stačila odpovědět, paní ve věku mé matky se svěřila: Tento týden jsem tu měla oba syny. Moc hodné děti mám. Nejprve přijel ten mladší a ostříhal mi stromy a pak přijel ten starší a taky stříhal.“ Zpozorněla jsem a zeptala se: „A proč to nedělali spolu?“ Odpověď byla prostá: „Oni spolu nemluví a tak to dělají už léta. Víte, každý má svou pravdu, ale ani jeden neustoupí. Já je mám oba moc ráda, jsou to moji synové. A nikoho jiného už nemám.“
A tak se zdá, že člověk ve své přirozenosti je a bude stále stejný, stejně tak jako je věčná touha po ráji v srdci člověka. Anselm Grün napsal: Mnozí lidé spolu dovedou komunikovat jen na rovině vítězství a porážek. Buď jsem silnější nebo slabší nežli ten druhý, buď vítězím já, nebo on. Jeden musí vždy nutně prohrát. Je to hra bez konce. Protože prohraji-li jednou, pak bojuji jen proto, abych příště vyhrál. Ale pravá láska opouští tuto rovinu vítězství a porážek, přenese se přes ni a jedná s druhým na vyšší rovině. Nevidí v něm konkurenta, nýbrž člověka, v němž je mnoho dobrého. Láska má zájem o to, posílit v druhém dobro, probudit v něm jeho možnosti a nechat ho žít.
Ale to asi chlapi moc nedovedou. To dokáží jen maminky. Ony jsou tou pravou vstupenkou do ráje. Alespoň některé.