Po čtyřletém otálení jsme se jako nájemníci konečně domluvili, že využijeme snad poslední nabídky městského obvodu a koupíme dům, kde žijeme do podílového spoluvlastnictví. Jak je takováto dohoda mezi sousedy obtížná pochopí snad každý, kdo již tento proces absolvoval. Při první nabídce jsme zaváhali a žádali o vyjmutí z prodeje, což nám bylo přislíbeno. Jenže poměry se změnily a dům byl opět nabídnut k prodeji. Tato čtyřletá prodleva, jen tak mimochodem, zvedla cenu každého bytu o 100 000 Kč. Nicméně kup nebo koupí někdo jiný, konečně některé probudilo z letargie. A tak ,čekajíc až na bytovém odboru vyhotoví návrh prodejní smlouvy, mě během rušného pracovního dne překvapil telefonát souseda:“ Máte se co nejdříve zastavit na bytovém.“
Co asi honem mohou chtít? Nicméně byt nekupuji dvakrát do roka a když co nejdříve, tak co nejdříve jsem klepala na dveře. Otázka úřednice městského obvodu mi vyrazila dech.
„Jen chci vědět, jestli byt kupujete sama nebo společně s tím pánem, co s vámi bydlí. Jak mám připravit smlouvu. “
„Počkejte, počkejte, slyším dobře? S jakým pánem? Vždyť já s nikým nebydlím.“
„Rozumějte, paní, s kým žijete či nežijete, je vaše osobní věc. Mě se jedná pouze o vyhotovení kupní smlouvy.“
„A s kým že to jako bydlím?“
„To já nevím a ani mě to nezajímá“.
„To vám věřím, že vás to nezajímá. Ale mě to právě začalo mimořádně zajímat. Myslíte, že na ohlašovně by to mohli vědět?“
„Tam snad ano“, odpovídá váhavě úřednice s hlavou skloněnou nad papíry, dávajíc mi tak najevo, že náš rozhovor je již u konce.
Další moje kroky míří na ohlašovnu. Po nezbytném pozdravu a přestavení se, udáním místa bydliště, držíc občanský průkaz v ruce, vznáším svou žádost. Chtěla bych se podívat, kdo je u mě přihlášený k bydlení. Neutrálně naladěný obličej přechází do ofenzívy.
„Podívejte, to by tak nešlo, aby každý kdo přijde mohl nahlížet do našich interních dokumentů.“
Dobrá, nechci nahlížet. Jen bych chtěla vědět kdo a od kdy je u mě nahlášený k bydlení. Opět jsem neuspěla. Konec, tečka. Odmítá se se mnou bavit. Stojím bezradně u přepážky a nahlas pronáším to, co mi běží hlavou.
„To ale přece tak neskončí. Musí být způsob, jak se dozvědět, kdo je u mě v bytě přihlášený. Budu se na to informovat. A věřte, že udělám vše pro to, abych se to dozvěděla.“
Možná to byl ten ledový hlas, možná bylo cítit vyjádřené odhodlání.
„A jak to vlastně víte, že je u vás někdo přihlášený?“
A tak povídám, jak jsem se to vlastně náhodou dozvěděla. Dáma zvedá telefon a volá na odbor bytového hospodářství. Pak se na židli vytočí směrem k počítači a udělá pár nezbytných kliků. A ejhle, je to tam. Ano, skutečně je u mě někdo nahlášen. Pronáší jméno, které jsem v životě neslyšela, které zcela jistě nezní česky a bylo tak složité, že moje schopnosti nestačily k jeho zapamatování. Divím se. „ Jak je to možné“?
Žena mnoha tváří si začíná sypat popel na hlavu. „Omlouvám se. Hned to dám do pořádku. Určitě pochopíte, že chybička se může stát. Asi se někde při zadávání někdo spletl.......“
Asi. Celou silou se snažím uvěřit tomu, že se někdo při zadávání někde spletl. Je to o to těžší, že se mi vybavuje příběh mojí sousedky z patra. Jednoho dne, a není to zase tak dávno, ji přišla obsílka od soudu, ve které byla žádána k úhradě dluhů za svého syna, který s ní údajně bydlel. V obrysech si vzpomínám na celé její martyrium. Na dokazování, že nikdy nerodila, tudíž nemůže mít syna. Na strach, který prožívala, protože krátce před onou událostí dědila po rodičích. A jak se taky nakonec přišlo na to, že se někde někdo spletl.
Takže milé slečny a singl dámy, moderní doba vecpe do našich příbytků virtuální společníky, aniž bychom o ně stály a tito s námi mnohdy v tichosti koexistují spoustu let. Vždyť přece mýlit se je lidské, že!