Se souhlasem autorky, mladé lékařky, která si přeje zůstat v anonymitě, publikuji její postřehy a úvahy o lékařské praxi (viz <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=492">Nočník III</a>).

Nějakou dobu už přemýšlím nad výzvou mladých lékařů Děkujeme, odcházíme. Mám se připojit? A tak zkoumám podmínky a sama sebe, jestli je to skutečně to, co chci. Zatím jsem se nepřipojila. Jistě mě někteří mladí kolegové označí za stávkokaze, trubku či strašpytle. Nebojím se výpovědi. Ostatně v roce 2011 už nebudu mít výpověď komu podávat, protože pracovní smlouva mi končí již letos. Nepřipojila jsem se hlavně proto, že nepožaduji po nikom vyšší plat. Netvrdím sice, že plat lékařů je odpovídající. Ani můj asi není. Myslím že se pohybuji lehce nad průměrnou mzdou. Jen mi to zase tak neleží v žaludku (dokud mě nějaký filuta nezažaluje o miliónovou částku, na kterou bych nevydělala ani za celý život). Prostě jsem s tím počítala. Chtěla jsem dělat medicínu a už když jsem se hlásila na školu, bylo jasné, že postavení lékařů v našem státě není nic moc, že tráví většinu času v práci a ještě si za to nic neodnesou. Že je pro ně těžké založit i vlastní rodinu. Všichni mě upozorňovali, že to tak bude, a přesto jsem medicínu stále chtěla dělat. Na fakultě byli studenti z různých důvodů, ale ten, kdo studoval kvůli penězům, chtěl už od prvního ročníku dělat u farmaceutické firmy nebo převzít praxi rodičů. Možná ještě zubaři měli vyhlídku na lepší živobytí. Nikdo nebyl tak naivní, že by dělal medicínu kvůli penězům a chtěl být internista. Nakonec jsem se sama přesvědčila, že to není lehké ale nepřekvapilo mě to. Možná poznání na vlastní kůži trochu bolí, ale přesto chci medicínu dělat stále.
A přesčasy? Nemám svědomí odejít od rozdělané práce a tak nějakou tu půlhodinku občas obětuji. To co mi vadí je, že všichni berou práci přesčas u lékařů jako samozřejmost nebo dokonce povinnost. Zůstane snad úředník v práci „samozřejmě“ déle, protože vy jste se na úřad dostali až těsně před pátou? Nikoliv, v 16.40 se zamykají dveře, aby se do 17.00 stačili odbavit ti, co přišli a úředník mohl odejít domů. Že u lékaře to tak nejde? Inu, nebudeme-li „svině“, tak nejde. Proč se to ale bere jako naše povinnost? Proč je povinností lékaře věnovat svůj čas i tomu, komu se nechtělo čekat a proto radši přišel minutu před skončením pracovní doby, stejně jako tomu, jehož obtíže prostě začaly tak pozdě? Může si pacient dovolit všechno? Proč mám zcela samozřejmě a nezištně věnovat půl hodiny svého času? Protože pro společnost je výhodné tvářit se, že medicína je poslání a lékaři jsou andělé v bílých pláštích, kteří nemají žádné potřeby? Napadne pacienta, že lékař musí vyzvednout děti ze školky? A že tam na něj nikdo nebude čekat půl hodiny navíc? Ne. Pacient je pán, platí si zdravotní pojištění a proto má pocit, že lékaře platí natolik, že ti pro něj musí udělat všechno a kdykoliv si vzpomene. Žádný poplatek u lékaře to nevyřeší. Na něj doplatí hlavně ti obyčejní, co poctivě dochází na kontroly. Mezi nimi je málo těch „drzých“, co si dovolí žádat všechno a bez čekání.
Ale vlastně se nedivím, že to tak je. Ve společnosti panuje stále závist a nenávist. Ke všem a hlavně těm, kdo něco chtějí. Když jsem si přečetla diskuzi k tématu požadavků „Mladých lékařů“, bylo mi velmi smutno. Snad nikdo, kdo by ocenil, co pro něj jeho lékař dělá. A to si nemyslím, že by bylo čistě výjimečné, že lékař dělá něco „navíc“. Samozřejmě je spousta těch, co se snaží vyhnout i svým povinnostem. Z různých důvodů. Nemám růžové brýle, vím dost dobře, jak to chodí. Ale jsou skutečně lékaři jen zloději a chamtivci? Nezasloužili by si náhodou trochu úcty za to, co dělají? A nebylo by správné měřit stejným metrem, když společnost lékaře posuzuje a stejně, když je potřebuje? Možná by pak byla větší ochota jejich poslání ocenit nebo je vzít jako obyčejnou profesi a nechtít po nich víc než po ostatních (pracuje snad dělník zdarma více jak 8 hodin?).
Podle mě se medicína nikdy nestane obyčejnou profesí, ať se do ní politici snaží zavést tržní hospodářství a bůhvíco. Vždycky bude mít konkrétní lékař v rukou zdraví a život konkrétního pacienta. Možná si to neuvědomujete, dokud jste zdraví, ale všichni jednou musí umřít a málokdo umírá zdráv. Možná pak budete vděční, když vám lékař věnuje úsměv nad rámec zdravotního pojištění.
A taky možná budete rádi, že váš lékař má kromě lékařské fakulty i nějaké další vzdělání a zkušenosti. Ale jestli to se vzděláváním lékařů půjde jako doposud, tak buďte jedině rádi, že ničemu nerozumíte, protože umřít před bránou nemocnice bude o třicet nebo snad o padesát korun levnější než za ní. Jiný rozdíl v tom za pár let asi nenajdete.
Nevím, jestli se lékaři v Německu nebo Británii mají lépe. Ale taková nenávist, jaká čišela z internetové diskuze, ta snad může být jenom česká. Někdy mě mrzí můj patriotismus. Jednak mi nedá z české kotliny odejít, ať bude postavení lékařů jakkoliv bídné a jednak si někdy říkám, že není na co být hrdá. Je mi smutno z toho nenávistného davu, jenž je podněcován v nenávisti proti lékařům třicetikorunovým poplatkem.... A taky z davu mladých lékařů, kteří pohrdají zkušenostmi v domnění, že učebnice je dokáže nahradit. A taky je mi líto všech, co rozložili náš fungující vzdělávací systém a systematicky „vyhnali“ dobré lékaře do zahraničí, protože jednou na to sami doplatí. Všechno se totiž nedá koupit za peníze.