Modlitební řemínky židovských věřících vypadají velice zajímavě hned na první pohled. Biblické ospravedlnění těchto tefilim neboli filakterií nabízí první čtení. Vyznání víry v jednoho Boha se má přivázat jako znamení na ruku a jako značka mezi očima (<em>Dt 11,18</em>). Materiální aspekt vyznávané víry stojí za povšimnutí. Hospodin studoval problémy symbolické účinnosti již na věčnosti a získané poznatky aplikoval i do časné praxe. Náboženství, tedy „platonismus pro lid“, máme-li mluvit jazykem Nietzscheho, se neobejde bez symbolických úkonů. Ty vytvářejí vnější i vnitřní jednotu lidu a jeho víry. A jednota daná dějinným trváním je víc než jen intelektuální nauka. Židovství a křesťanství přesahují náboženství čili systém bohovědy praktikované jako rituální praxe. Víra není platonismus pro lid - tedy přežvýkaná intelektuální nauka pro potřeby prostých duší. Do tohoto schématu nás chtěla uvést neoscholastická teologie 19. století, kterou Nietzsche svým výrokem geniálně vystihl a ideálně parodoval. V této intelektualistické teologii podobné gnozi, tedy nauce teologických zasvěcenců, se děly věci přímo nadrozumové. Dvoutaktní motor církevní pedagogiky nasál v prvním pohybu celek všeho jsoucího jako jsoucího. Poté jej promísil s adekvační teorií pravdy, která ke směsi přidala poznání Boha založené na analogii pozemského jsoucna s Božím bytím. Jiskra filosofie věků přivedla syntézu neoscholastiky k požadovanému výbuchu posvátné učenosti a poté vyfoukla do světa soubor věroučných sylogismů garantovaných neomylnou autoritou učící církve. Uvolněná energie expanzívní směsi Boží nadpřirozenosti a lidské přirozenosti převedla filosofický pohyb metafyzického myšlení na teologický pohyb křesťanského konání. Fundamentalisticky pojatá fundamentální teologie tím degradovala víru na mechanický akt volního přikývnutí k předkládaným dogmatickým poučkám.
/n/n
Jestli tomu nerozumíte, tak si z toho nedělejte těžkou hlavu. Tato nauka se prostě vypařila ze světa i z normálního náboženského provozu, protože jí nikdo nerozuměl. Před padesáti lety to byla jediná teologie, která se učila na seminářích. Kromě specialistů dnes už ani nikdo neví, jak porozumět této změti podivných latinských pojmů. Symbolické formy víry však zůstaly, ale naplnily se jiným obsahem. Symbolon, tedy Vyznání víry se znovu začalo vykládat existenciálně, tedy v souladu s reálnou náboženskou zkušeností. A to je zajímavé i na dnešním druhém čtení, kde Pavel cituje slavnou nauku o ospravedlnění pouhou vírou. Klíčová věta z Listu Římanům zní: „Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Mojžíšovým zákonem.“ (<em>Řím 3,28</em>). Citovaná věta obhajující ospravedlnění pouhou vírou v Ježíše Krista rozdělila protestanty a katolíky navždy, soudě podle oficiálních klateb vydaných v 16. století oběma stranami a katolickou zvláště, po Tridentském koncilu (<em>Decretum de Justificatione</em>, 1547). Tato věčná a neměnná exkomunikace trvala přesně 462 let, protože 31. října 1999 bylo v Augsburku podepsáno Společné prohlášení o nauce o ospravedlnění (<a href="http://www.lutheranworld.org/Events/OfficialDocuments/jd97.html">Gemeinsame Erklärung zur Rechtfertigungslehre</a>). Za katolickou stranu jej podepsal prezident Kongregace pro jednotu křesťanů a za evangelíky prezident Světového svazu luteránských církví. Díky tomuto dokumentu si katolíci a evangelíci vyjasnili své vzájemné spory. Historie tohoto vyjasňování je velice poučná (viz tento <a href="http://www.kath.de/akademie/rahner/04Vortraege/inhalt-online/_pesch-rechtfertigung.html">německý příspěvek</a>) a skončila konstatováním, že situace 16. století, v níž byly oboustranné klatby proneseny, již neodpovídá dnešnímu výkladu této klíčové nauky. Přitom se vychází z naprosto stejných katolických a evangelických dobových dokumentů, na jejichž základě byla provedena oboustranná exkomunikace. Čertovo kopýtko tkví v tom, že je vykládají jinak než v 16. století. To je všechno.
/n/n
A tím se obloukem vracíme k víře jako platonismu pro lid. Je zvláštní, že tradicionalisté v posledku obhajují víru, která je nesrozumitelná. Nadšenec potřebuje neuvěřitelné tlustospisy, například Schmausovy dogmatiky, aby z klasické věrouky vůbec něco pochopil. A protože tuto námahu podstupují jenom vyvolení celibátníci v tradicionalistických seminářích, vzniká jakási obdoba gnostické sekty, která všemu tajemnému rozumí a pochopené tajemno následně pedagogicky přežvýkává pro prostý lid. A to je přesně náboženství jako platonismus pro lid, jemuž se s geniálním vtipem vysmíval Nietzsche. Může fungovat a také funguje velice dobře, zvláště v dnešním zmateném světě. Vyučení gnostikové s tradičním diplomem vám v černobílé podobě vyplivnou posvátnou nauku přímo do úst. Pobouřené duše odkazuji na biblické podobenství u Ezechiela, který musel přežvýkat a spolknout celý svazek tehdejší dogmatiky (<em>Ez 3,3</em>). Svitek v jeho útrobách zesládl, o čemž bych po sežvýkání tradicionalistické literatury dosti pochyboval. Naopak moderní, době přiměřený výklad víry má tu nevýhodu, že neukazuje černobílý svět, protože takového v reálu není a nikdy nebude. Proto se současný výklad víry vyznačuje nejednoznačností a váháním - což je situace biblické víry jako takové. Kdo má jinou víru, je čistým ideologem, protože Ježíš měl zásadní pochybnosti i na kříži. Pokud černobílé vidění žádné pochybnosti nemá a nabízí pouze náboženské jistoty, pak je zajisté náboženstvím, ale nikoliv křesťansky pojatou vírou. Snaží se ospravedlnit svými řečmi a nikoliv svou vírou v Ježíše Krista. Za prvních dob by jistě jeho stoupenci měli peníze, vliv, moc - čili byli by na tom v církvi stejně jako dnes. Ale apoštol Pavel by od nich se smutkem odešel.
/n/n