Torsten Ricke, korespondent německého Handelsblattu v Curychu, si položil otázku, jaké jsou příčiny toho, že se Evropská unie kvůli euru žene do stále hlubší krize. Vyvodil ze svých úvah 7 těžkých hříchů, se kterými by čtenáři měli být obeznámeni:

1. Potlačování reálných faktů
Většina evropských politiků a šéfů vlád jednotlivých zemí vidí v krizi pouze přechodný nedostatek zdrojů k financování slabých zemí eurozóny, ačkoliv vědí, že jsou to právě banky finančně silnějších států, které se v těchto zemích obzvlášť angažovaly.

2. Iluze
Když Brusel roztáhl 750 miliardový deštník, věřilo se, že jenom samotný slib pomoci dokáže uklidnit natrvalo finanční trhy. To se ovšem ukázalo být jako velký omyl, mezinárodní aktéři totiž nabyli jistoty, že záchranný deštník nedokáže problémy zvládnout do doby, než vyprší lhůta jeho platnosti. Nejlepším příkladem toho je de facto státní bankrot Irska a neustálé útoky na jednotlivé země.

3. Arogance
Evropská centrální banka jedná svévolně a podporuje dlužnické státy nejenom výkupem jejich státních dluhopisů, nýbrž ještě zásobuje injekcemi likvidity jejich banky, čímž odstraňuje bariéru mezi fiskální a měnovou politikou a ohrožuje cenovou stabilitu v Evropě. Jeden příklad: Uprostřed a na konci roku 2010 se podařilo ECB pouze částečně, na rozdíl od velkohubých slibů, zabránit inflačním tendencím. Jsme v roce 2012 a nikdo nepopře, že se nacházíme v období stále se zvyšující inflace. Původně předpokládané a slibované operace na volném trhu - stažení peněz z oběhu, se nekonalo.

4. Komunikace
Německá spolková kancléřka způsobila přiostření krize dvěma nepromyšlenými akcemi: První, když v případě Řecka o situaci dlouho mlčela, pak zase v případě Irska začala příliš brzy hovořit o podílu soukromých věřitelů na oddlužení.

5. Nesystematičnost, absence plánování
Ani v evropských hlavních městech, ani v bruselské centrále neexistují plány, jak vykolejenou měnovou unii stabilizovat. Záchranný deštník znamená pouze pauzu k nadechnutí a způsob, jak se vypořádat s mechanismem, který krizi způsobil, je v nedohlednu.

6. Neserióznost
Měnová unie v současné podobě není udržitelná, pokud se EU současně nepřemění v unii transferovou, která bude přerozdělovat zdroje mezi chudšími a bohatšími zeměmi, což bohatší země odmítají. Tady se veřejnosti musí nalít čistého vína. Násilím si solidaritu ale nelze vynutit.

7. Absence správného vedení
Německo by mohlo být sice díky své hospodářské pozici přirozenou vůdčí silou Evropy, do této role však nedorostlo a naráží často na nekompetenci.

Torsten ovšem nezmiňuje hříchy smrtelné, které celý projekt vedou do záhuby. Pokusme se je definovat:

a) Převzetí filosofie globalizace ze strany současných architektů EU, kdy je hlavní hybnou silou neomezená honba za ziskem po celé planetě bez ohledu na dodržování základních lidských práv a minimálních sociálních standardů a dopadů pohybu zboží a služeb na životní prostředí planety. Kapitálu je umožněn nekontrolovaný pohyb a není nijak odpovědný vůči obyvatelům zemí, kteří svou prací jeho vznik původně umožnili a kteří se jeho odlivem dostávají do existenciálních problémů.

b) Evropské převzetí neoliberální ekonomické doktríny, která popírá existenci společnosti (“there is no such a thing as society”), diskreditace funkcí státu lživou propagandou. Spojení finančních a politických elit k jejímu prosazování.

c) Urychlené uvolnění pohybu kapitálu, jeho deregulace a vytvoření provázaného vnitřního finančního trhu EU, přičemž jednotný a nedeformovaný trh zboží a služeb vytvořen nebyl. Stejně tak pracovní trh, který nebyl uvolněn pro obyvatele postkomunistických zemí současně s trhem zboží a umožnil tím subvencování zemí původní patnáctky podhodnocenou cenou práce v později přistoupivších zemích. EU se ani nepokusila koordinovat alespoň v minimální míře sociální a mzdovou politiku v návaznosti na dosahovanou produktivitu práce jednotlivých zemí EU. Podpořila tím rozštěpení na jádro unie a její periferii.

d) EU přispěla k prohlubování propasti mezi bohatými a chudšími státy a přihlížela k trvalému snižování podílu mezd na celkovém HDP ve většině zemí a snižování kupní síly obyvatelstva, které je nahrazeno účelově zadlužováním domácností a zadlužováním států.

e) EU byla postavena na mantře zajištění růstu růstu a „zajištění konkurenceschopnosti“ evropského hospodářství za cenu opuštění základních principů humanismu a skutečné solidarity. Rétoriku zajištění míru v praxi popřela, když svou politikou rozeštvala evropské národy proti sobě. Opustila hodnoty, prosazované poválečnými křesťansko-demokratickými, křesťansko-sociálními a sociálně demokratickými politiky.

d) Předčasné zavedení eura odporující všem ekonomickým zákonům, v duchu obrácené filosofie: nejdříve měna, pak stát, bez možnosti zavedení paralelních měn bylo euro jen částečnou výhodou pro exportéry. Způsobilo však velkou nestabilitu eurozóny a přineslo daleko větší rizika pro makroekonomii jednotlivých států, které jsou v této kazajce uvězněni a nemohou se postavit ekonomicky znovu na nohy.

e) Podpoření koncentrace finančního a spekulativního kapitálu, který převzal moc, viz ovládnutí rozhodujících měnově-politických rozhodnutí v Evropě skupinou bankéřů od Goldman Sachs. Jejich teorie „Nechejte svoje peníze pracovat“ nás pomýlila a dovedla k současné finanční krizi. To už v budoucnosti nebude moci fungovat. Až ovládne Evropa peníze jako veřejný statek a vrátí je tam, kam patří, bude to znamenat první krok k záchraně. Zatím však jen přihlíží, jak se peníze někde samovolně rozmnožují a někde zase chybí, zejména tam, kdy by přinesly lidem v Evropě práci. Ve výčtu hříchů raději nepokračovat…

Je však řešením současných problémů rozpad Evropské unie a dá se tento projekt ještě zachránit?

Krize může být šancí k novému začátku. Umožnila nám se v problému orientovat a prohloubit naše poznání. I díky internetové komunikaci. Nepotřebujeme reformy nadiktované nikým nezvolenou TROJKOU (MMF, ECB, Evropská komise), ale důkladnou reformu fungování celého evropského společenství. Znamenalo by to začít budovat nový, skutečně demokratický model, založený na společně sdílených hodnotách. Ty je potřeba jasně definovat a stanovit dlouhodobé cíle a podřídit jim strategii rozvoje kontinentu, který nebude usilovat o předhánění se v růstu HDP a konkurenceschopnosti a který nebude chtít být kontinentem co největšího konzumu, ale kontinentem, který měří své úspěchy ukazateli zdraví a štěstí svých obyvatel. Ekonomika nemůže být cílem sama o sobě, nýbrž by měla být prostředkem pro dobrý život všech. Modely „New Deal pro Evropu“ nebo model „Obecně prospěšné ekonomiky“ jsou již rozpracovány a na západ od nás se o nich diskutuje. Občas dokonce i ve veřejno-právní televizi, i když obvykle až pozdě večer. Zatím na univerzitách, ale i v podnikatelských osvícených kruzích, které si uvědomují ohrožení reálné ekonomiky nefunkčním finančním systémem. Stávající politika je ovládána finanční lobby natolik, že je hluchá a slepá k tomu, co se na nás řítí.

Warren Buffet, velký mezinárodní finanční spekulant prohlásil, že probíhá zuřivý třídní boj. Třídní boj bohatých proti chudým. „Jsem pyšný na to, že patřím k těm bohatým. A jsem přesvědčen, že my v tomto boji zvítězíme“, konec citátu.

Jako většina spekulantů nezná dějepis. Za takovým vítězstvím následovala prozatím vždy porážka.


Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky “Analýzy” najdete zde.