Mediální manipulace z pohledu neomarxismu (I.)
Mediální manipulace z pohledu neomarxismu (II.).

1. Strukturalistický marxismus (Louis Althusser)

V reakci na francouzský existencialistický marxismus (Jean-Paul Sartre) vznikla v 60. letech 20. století škola „strukturalistického marxismu“, reprezentovaná zejména Louisem Althusserem (1918-1990). Althusser byl členem francouzské komunistické strany a tvrdil, že marxismus poskytl „vědecký“ pohled na kapitalismus. Podle Althussera podmínkou reprodukce kapitalistického systému je produkce atomizovaných jednotlivců, kteří potom mohou snadno fungovat jako pracovní síly v procesu kapitalistické akumulace. Takové subjekty nemůže produkovat samotný ekonomický systém ani represivní aparát státu, ale to, co Althusser nazývá „ideologické aparáty státu“. K nim řadí církev, rodinu, výchovné a vzdělávací instituce, parlamentní demokratický systém s jeho stranami a hnutími, odbory, umění, sport a komunikační média.

Na rozdíl od represivních státních aparátů (armáda, policie) tyto instituce nemají za úkol přímo používat násilí, ale jejich úlohou je prostřednictvím „měkkých“ forem moci zabezpečovat poslušnost. Cílem je manipulovat lidmi tak, aby přemýšleli přesně tak, jak to systému vyhovuje.

2. Foucaultovo pojetí biopolitiky

Althusserova škola „strukturalistického marxismu“ byla významně ovlivněna francouzskou strukturalistickou teorií, zejména Foucaultovými analýzami moci. Michel Foucault (1926-1984) definoval ve svých pracích dva ideální typy moci. Na jedné straně moc feudální, jež se uskutečňuje latentním nebo manifestním, vůči subjektu vnějším násilím. Je to represivní moc, která byla především právem vzít věci, čas, těla a nakonec i život. Druhým typem je moderní, produktivní typ moci, která produkuje síly, umožňuje jim sílit a pomáhá je uspořádávat, místo aby je blokovala, ohýbala a ničila. Tato moc není mocí vykonávanou na podřízených jedincích. Naopak, podmínkou jejího výkonu je, že ovládaní sami sebe chápou jako suverénní subjekty jednání. Taková moc funguje nerepresivně a přesto efektivně.

Moderní moc podle Foucaulta tedy není postavená na organizovaném fyzickém násilí, ale na ideologicko-symbolické manipulaci, organizaci souhlasu a internalizaci represe. Tam, kde středověkým státům stačilo fyzicky ovládat své poddané, tam moderní společnost musí ovládat i mysli svých občanů, neboť jen to může zaručit zachování současných pseudodemokratických režimů.

Foucault staví moderní systém trestání do komparace se starou penalitou, přičemž změnu vidí především v objektu penality. Zatímco u staré penality šlo především o fyzické tělo, moderní penalita ovládá člověka komplexně a soustřeďuje se zejména na jeho duši. Moc vytváří velmi efektivní disciplinární mechanismus, a to bez středověké brutální represe. Životy a těla lidí jsou přitom od narození formovány způsoby, jež zajišťují jejich maximální využitelnost pro výrobní proces.

3. Kulturální studia

V 60. letech 20. století, tedy v období, kdy ve velké části Evropy panovalo značné napětí mezi starší kulturou dělnické třídy a novějšími komerčními typy populární kultury vyvěrajícími z amerického kulturního průmyslu, se ve Velké Británii začala rozvíjet tzv. kulturální studia. Kulturální studia je možné vymezit jako kritický, interdisciplinárně koncipovaný výzkum masové a populární kultury a s ní souvisejícími mocenskými vztahy a politickými důsledky. Tvůrce kulturálních studií spojuje jejich snaha objasnit vliv třídního, ekonomického, politického, etnického a rasového kontextu na populární a masovou kulturu. Stejně jako frankfurtská škola také britská kulturální studia dospěla k závěru, že masová kultura sehrála významnou roli při integraci dělnické třídy do stávající kapitalistické společnosti a že masový konzum představoval nový způsob kapitalistické hegemonie. Na rozdíl od frankfurtské školy, která měla až na výjimky sklon považovat masovou kulturu za nediferencovaný a homogenizovaný nástroj dominance, však britští autoři valorizovali prvky rezistence v populární kultuře médií.

Původní projekt kulturálních studií, který rozvíjeli Richard Hoggart (* 1918), Raymond Henry Williams (1921-1988) a Edward Palmer Thompson (1924-1993), se pokoušel uchránit kulturu dělnické třídy proti náporu komerční masové kultury. Raymond Henry Williams, v opozici k axiologickému chápání kultury užívanému v uměnovědách, prosazoval antropologické vymezení kultury jako způsobu života, který sdílí členové určité společnosti. Williams, inspirovaný marxismem, chápal kulturu jako součást širších sociálních procesů a za kulturu považoval především systém významů, jehož prostřednictvím „předáváme, prožíváme a zkoumáme společenský řád“.1 To podle jeho názoru umožňuje zahrnout do kultury Voltairovu filosofii stejně jako ideologii dělnické třídy, reklamu na vodku, homérskou epiku nebo postmoderní graffiti. Na toto pojetí kultury navázala o něco později v Centru pro soudobá kulturální studia na birminghamské univerzitě druhá vlna kulturálních studií, kterou vedl britský teoretik jamajského původu Stuart McPhail Hall.

4. Hallova teorie zakódování a dekódování

Stuart McPhail Hall (* 1932) ve svých knihách dokázal originálním způsobem propojit Althusserovu teorii ideologie a funkce státu s Gramsciho analýzou mocenské hegemonie. V ohnisku Hallovy sémioticky koncipované teorie kultury bylo studium toho, jak, kde, kdy a s jakým výsledkem vznikají, obíhají a jsou konzumovány „sdílené významy“ (angl. shared meanings). Hallova snaha postihnout, jak se sdílené významy, které jednotlivci a skupiny produkují, dále šíří a posléze konzumují, nalezla v kulturálních studiích své vyjádření v metafoře „kulturního obvodu“. Koncepce kulturního obvodu se zrodila jako strukturalismem inspirovaná snaha popsat kulturu jako autonomní, neredukovatelný a vzájemně propojený komplexní celek.

Na tvorbě a cirkulaci významů se ale nepodílí pouze jednotlivci a sociální skupiny, ale také masmédia. Hallova „teorie zakódování a dekódování“ usiluje o postižení toho, jak se proměňuje význam textu při jeho předávání od komunikátora k recipientovi. Hall upozorňuje na to, že význam, který do textu vložil odesílatel, nemusí být správně vysvětlen a pochopen, neboť odesílatel a adresát spolu nemusí sdílet stejný interpretační rámec. Odesílatel může posílit pravděpodobnost, že příjemce bude akceptovat žádoucí význam textu, tím, že zúží jeho sémantické pole a posílí jeho jednoznačnost. Úpravy textu směřující k tomu, aby příjemce text správně dešifroval, např. prostřednictvím „preferovaného čtení“ nebo zabudováním tzv. vepsaného čtenáře, jsou označovány jako různé formy „uzavírání textu“.

Tyto úpravy textu na úrovni symbolických obsahů předávaných masovými médii sehrávají zásadní roli jako nástroj mocenské hegemonie a prosazování ideologie vládnoucí třídy. Hall, inspirován Antoniem Gramscim, chápe hegemonii jako snahu opanovat situaci nenásilnou formou bez použití teroru pouze prostředky diskursivních praktik, jež umožňují kontrolovat nebo utlačovat nositele určitých minoritních kulturních znaků.

Hall byl přesvědčen, že mediální zprávy jsou nositeli hegemonie vládnoucí třídy, která ideologicky kóduje a prostřednictvím preferovaného čtení prosazuje zájmy dominantních vrstev společnosti. Příjemci těchto textů, šířených prostředky masové komunikace, ale nejsou pouze v roli pasivních příjemců, kteří nutně akceptují skryté ideologické kódy.

Existují tři varianty dekódování významů. V prvním případě příjemce dekóduje zprávu podle dominantního kódu a akceptuje tak ideologii odesílatele. Ve druhém případě příjemce dekóduje zprávu podle dohodnutého kódu, akceptuje ideologii odesílatele, ale v některých dílčích otázkách vyjadřuje svůj nesouhlas. Ve třetím případě příjemce dekóduje zprávu podle opozičního kódu a ideologii odesílatele nepřijímá. Předložený text interpretuje podle vlastního kulturně podmíněného klíče, který mu umožňuje konstruovat jeho alternativní výklad. 2

5. Autonomistický marxismus

V Itálii se v 70. letech 20. století vyvinula forma marxismu označovaná jako „autonomistický marxismus“. Ten usiloval o vytvoření revoluční politiky mimo oficiální evropské komunistické strany, které považoval za zkompromitované reformistickými postoji, a kritizoval frankfurtskou školu a další formy západního marxismu za to, že zveličovaly moc kapitalistické hegemonie a podceňovaly sílu opozice dělnické třídy. Tento názor se objevuje i ve slavné knize Michaela Hardta a Antonia Negriho Impérium (Empire, 2000).

Michael Hardt (* 1960) a Antonio Negri (* 1933), v současnosti patrně nejznámější alterglobalističtí teoretikové, se ve své knize Impérium vyjadřují rovněž k roli masmédií. Podle nich se díky médiím v současnosti politická diskuse nevede na úrovni podstaty a idejí, ale v rovině povrchních hesel a vizuálního působení politiků. Mediální prostředí vytvořilo z politického boje divadlo pro veřejnost, ve kterém mezi sebou nebojují myšlenkové koncepce, ale pózy a gesta politiků.

6. Utopická utopie

Zdá se, že v éře pozdního kapitalismu jsou prostředky přenosu informací tak technicky zdokonalené, že poprvé v historii je možné zasáhnout dominantní systémovou ideologií i nižší vrstvy. Určitá fakta to skutečně potvrzují: žijeme v postsovětské éře, kdy se poprvé v lidské historii lidé bojí překračovat realitu; kdy je utopie nejen ironizovaná, ale přímo nenáviděná. Média nás učí jednorozměrnému realismu a pragmatismu: nemáme se oddávat naději, nemáme se zabývat naivním sněním o změně, která nikdy nemůže přijít; máme se zabývat pouze sami sebou a svojí kariérou.

Utopie je nejen nepraktická, ale přímo démonická, protože zákonitě vede ke svému opaku – je jen předehrou gulagu. Postmoderní kultuře se podařilo kolonizovat celý svět fantazie, svět alternativ, svět naděje. Společenský systém pozdního kapitalismu navozuje dojem osudovosti a vyvolává zdání, že nemůže existovat nic jiného, než co je teď. Slovinský neomarxista Slavoj Žižek (* 1949) k tomu poznamenává:
„Ve skutečnosti to je, jako by nám obzor společenské představivosti už nedovoloval zabývat se myšlenkou případného zániku kapitalismu – proto, že jaksi každý mlčky přijímá, že kapitalismus tu zůstane navěky – kritická energie našla náhradní ventil v zápase za kulturní rozdíly, který nechává nedotknutelnou základní homogenitu kapitalistického světového systému. Takže bojujeme svoje ‚politicky korektní‘ bitvy za práva etnických menšin, gayů a lesbiček, odlišných životních stylů a dalších, zatímco kapitalismus nerušeně pokračuje ve svém triumfálním pochodu…“3
A kanadská aktivistka Naomi Kleinová (* 1970) ve své knize Bez loga (No Logo, 2000) vtipně přirovnává úspěchy těchto bojů za politickou korektnost k přesunům nábytku v hořícím domě.4

7. Závěr

Vypadá to, že mediální manipulace zasáhla celou společnost a prakticky pohltila jakýkoli prostor, ze kterého by bylo možno se základním systémovým ideologickým nastavením vzepřít. Je ale možné, že indoktrinace se týká jen veřejného, oficiálního diskurzu, zatímco v zákulisí se odehrává příběh odporu a alternativních hodnot. To by dávalo naději na změnu. Abychom na ni byli připraveni a aby svět po ní nebyl horší než dnes, je třeba hledat a promýšlet alternativy kapitalismu.



1 Eagleton, T. Idea kultury. Brno: Host, 2001, s. 44.
2 Viz Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, s. 281-282.
3 Žižek, S. Nepolapitelný subjekt. Chomutov: L. Marek, 2007, s. 235-236.
4 Kleinová, N. Bez loga. Praha: Argo, 2005, s. 125.


Mediální manipulace z pohledu neomarxismu (I.)
Mediální manipulace z pohledu neomarxismu (II.)