Minulé vyprávění o <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=329">excentrické spiritualitě</a> narazilo na obecnou potíž. Čtenáři reagovali podle své přirozenosti: buď jsou deformováni vědeckým duchem doby a nedůvěřují svým pocitům, dokonce ani těm, které jsou dány na rovině existence. Tento typ si bude všechno racionálně ověřovat tak dlouho, až z toho bude mít naprostý citový zmatek. Druhá skupina zase spoléhá na svůj přebujelý citový život, ale občas dostane záchvat rozumnosti a žádá kritéria ověřování. Chtějí rozlišovat své pocity čili „duchy“, na něž nevěří první skupina racionalistů. I citovky žádají měřítka, aby posléze zabředly do racionálních dilemat první skupiny a společně s ní skončily v bažině citu i rozumu. Pak mne všichni obviní, že za to všechno můžu, protože jsem zběhnul z pravé a tudíž spolehlivé cesty toho, co se o duchovnu říká vždy a všude. Takže k věci, abychom nějak rozumně a fenomenologicky obhájili rozlišování duchů (<a href="http://umlaufoviny.com/kniha/indexKniha.php?s_id=2&o_id=5&k_id=6&t_id=3&z_id=&citace_z=&FormAkce=sesitB&FormName=Prvni"><em>diakrisis tón pneumatón</em></a>), o němž mluví například apoštol Pavel v Listu Korintským.

Dostali jsme se na cestu ke spiritualitě, která není úplně běžná, protože staví na dvou předpokladech. Co platí za prvé, je nemožnost definice. Mou smrt definovat nemohu, ale mám vůči ní blbý pocit, kterému se pak definičně říká třeba „spiritualita“ nebo „krize středního věku“. Za druhé platí, že když nelze duchovno definovat, pak se alespoň mohu pomocí vlastní představivosti přesadit do stavu beztíže na bod nula a tam se pokoušet chodit: Umřu, tedy se modlím. Tak zněla první a základní věta <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=325">duchovního cogita</a>, které k Bohu nejde jen fištrónem ale hlavně citem. Kdo neudělá to druhé (vlastní citovku), pak automaticky popírá to první, to jest: vyžaduje definici, kterou mu nedám a nemohu dát. Případné kritiky proto upozorňuji, že tudy cesta nevede. Jako liberál jim neupírám právo mne kritizovat a žádat vyjasnění, ale jako duchograf jim je poskytnout nemohu. Aby se postoupilo dále do vozu, žádám ode všech čtenářů tohoto listu popis „mých“ stavů v bodě nula, kdy si sám v sobě ozřejmuji určité pocity. A všichni moji virtuálně-reální exercitanti vědí, že po určité zahřívací době jsem je vedl k tomu, aby si pořídili katalog existenciálních pocitů, skrze něž k nim „Někdo“ mluví.

Než půjdeme dál, musíme si tento bod důkladně ujasnit. Excentrická spiritualita se dá popsat pouze ve výkonu. Není „něco“ (jsoucího), ale existuje jako mé Já, které je určitým způsobem naladěno v rámci konkrétní situace. My sice jestvujeme jako „něco“ tj. subjekt nákupu, akcí, ekonomiky, kultury, politiky, boho- či modloslužebnictví atd. Toto všechno zajisté a pilně provozujeme (já také), ale v těchto a v dalších rolích vystupujeme jako vypočitatelní agenti vsazení do přehledné sítě ekonomických vztahů. Tuto vztahovou síť jsem definoval v rámci dostředné spirituality, jejíž nejvyšším a nejušlechtilejším výrazem je spiritualita erotická. Tu nesmíme zaměňovat s velmi rozšířenými a medializovanými technikami uspokojování sexuálních potřeb. Jako každá jiná potřeba, i ona má tendenci roztahovat se do nekonečna. Ale zpět k jestvování, které <em>provozujeme</em> W22; a k existenci, v níž <em>bytujeme</em>. Naše bytí, tj. onen zvláštní excentrický charakter existence, nelze vyjádřit definičně. To bychom se dostali na úroveň popisu člověka jako „něčeho“, což není důstojné našeho zamyšlení a dokonce ani té části odborné filosofie, kterou učím a obhajuji. Pak ale musíme prozkoumat zvláštní inventárium aktů a činností, v nichž a skrze něž se spiritualita doopravdy děje. Tím se vracím na začátek: nic už nebudu definovat a definičně obhajovat, budu stále něco popisovat. Kritiku beru jen v tomto fenomenologickém rámci, tj. pomocí druhých bych rád zpřesnil popisy duchovních stavů. Popisem jevů jako smrt, erotika atd. jsme se dostali na začátek excentrické spirituality. Všimněte si, že jsem přitom postupoval vylučovací metodou, tedy srovnáním spirituality s jinými, nedostatečně duchovními stavy, například erotikou. Ale zatím jsme nenašli jev, který by oddělil spiritualitu odstředivou od její dostředivé varianty. Ta produkuje objektivitu a navíc racionálně popsatelnou. Proto můžeme centripetické duchovno definovat vnějšími znaky: člověk se mění na subjekt fungující ekonomicky; je racionálně založený a postavený mimo svou existenci, protože nedůvěřuje ničemu citovému; spiritualita se mu kryje s technikou, jak vyzrát na smrt pomocí technických a vědeckých triků kombinovaných s vlastní chytrostí a egoismem. Nakonec se pojistí u nějaké církve nebo náboženského hnutí, protože pojistku na nesmrtelnost mu nikdo jiný nenabídne. Tím skončí jako subjekt morálky a slušného života, což není tak špatné. Více však od dostředivé spirituality čekat nemůžeme.