Zajímavá debata vůkol minulého příspěvku rozdělila čtenářstvo do dvou skupin. Ti jedni věří, že na city či pocity se moc spoléhat nedá, protože jsou mimorozumové, tedy iracionální. Ti druzí (i já) si myslí, že to jde a přitom můžeme zůstat racionální. Jak to vlastně s těmi city je? Máme si věřit, když jsme o něčem citově přesvědčeni? Moderní doba tvrdí, že máme věřit někomu jinému: vědě, odborníkům, mediálním šamanům, kněžím, pastoračním asistentkám, psychologům, kartářkám, jasnovidcům, astrologům. Hlavně nesmíme spoléhat sami na sebe a na vlastní, nezfalšovaný přístup k životu. To je prý moc subjektivní a chybí tomu potřebná objektivita: ekonomie, náboženství, kartářek a všeho výše jmenovaného. Protože z filosofických důvodů (viz můj doktorát) na objektivitu jako základ světa a života nevěřím, pak se musím spolehnout na sebe ve smyslu toho podstatného, co můj život tvoří a nese. A to je pocit nefalšované plnosti smyslu, který mohu hledat v první osobě a tudíž i umím prožívat v první osobě.<BR><BR>Všimněte si, že oblast autentické spirituality je oddělena jednak od racionálního ekonomicko-náboženského principu a jednak od psychologického světa prožitků. Já nikde nepravím, že jsem či nejsem spirituální proto, že mám nebo nemám chuť či náladu toto dělat a tamto nedělat. V minulých dílech jsem oddělil náladovost od citu pro existenciální situace, v nichž se pravá spiritualita manifestuje. Hra na pískovišti nás nezajímala z psychologického hlediska. I prvotní zamilovanost septimánů je něco příliš vážného na to, abychom to odbyli pouhou psychologií. Stejně tak představuje cit pro smrt (jasná věc po čtyřicítce) úplně něco jiného, než můj momentální psychologický pocit, že jsem smrtelný nebo smrtelná a z toho důvodu mám zde a nyní strach nebo depresi. Psychologické prožívání patří do roviny instrumentálně manipulovaných prožitků. Když je mi „blbě“ tak se opiji, půjdu do kina, podívám se na porno, vezmu si prášek, půjdu kopat brambory na zahrádku a ono „to“ přejde. Nebylo „to“ moje a stejně se tak se „toho“ mohu nějak zbavit. Návodů k překonání psychologických traumat a nepříjemných stavů se na internetu povalují celé gigabajty. <BR><BR>Existenciální vlohy pro výjimečné situace ukazují úplně jinou věc: totiž „pocit“, že já sám jsem aktérem určitého rozhodování, které vědomě a dobrovolně chci a které nelze převést na racionální schémata typu „má dáti – dal“. Prototypem tohoto pocitu je „má“ smrt, kterou nelze nijak schematizovat a ekonomicky vykalkulovat. A přece jsem vůči ní svobodný, protože ji mohu zde a nyní realizovat, bohužel či naštěstí pouze jednou. Proto jsem položil pocit smrtelnosti do základu skutečné spirituality. Jenže se nám po přechodu vodopádu ukázala jiná oblast ohraničená hrou se smrtí, která nebyla sebevražednou ruskou ruletou G. Greena a přitom znamenala hru s přetlakem tvořivosti. Smrt přitom neměla poslední slovo, protože byla jednorázově a okamžitě (v čase kairos) riskována vůči životu, aby tento měl nakonec poslední slovo. Pocit naděje, cit pro plnost smyslu tvoří neoddělitelnou součást jednání, které děláme proto, aby vůbec bylo. Je uskutečněno svobodně, je cílem samo pro sebe a ne prostředkem k něčemu jinému. To bychom spadli do ekonomie, třeba nesmrtelnosti Desatera nebo Chleba. Tím se ukazuje, že pocit nesmrtelnosti má svoji vlastní kategorii prožívání: projevuje se pocitem hravé vážnosti. Její vynoření indikuje sféru autentické spirituality.<BR><BR>Psychologické pocity tvoří sinusoidu útěch a neútěch, které prožíváme denně a někteří dokonce hodinově. My, kteří máme sklony k trvalému pesimismu a k poklidně útěšné depresi, jsme na tom psychologicky o mnoho lépe, protože jsme alespoň stabilizováni a nemusíme se pořád namáhat přemáháním protichůdných duševních pocitů. Ale sféra existenciálního prožívání stojí mimo jednorázově prožívané pocity, které se v nás generují bez našeho zvláštního přičinění nebo dokonce zcela závisí na proměnlivých okolnostech: například jestli mi něco v životě vyšlo nebo nevyšlo. Bohužel, kino a jiná reklamní média po nás pořád chtějí, abychom byli šťastní jako blbci. A my se snažíme jako blbci, pročež dopadáme podle toho. Aristoteles v knize Etika Nikomachova dával rady svému stejnojmennému synovi ještě v před reklamním věku, kdy lidé neměli zvnějšku vnucenou povinnost být šťastní jako blbci. Proto se o to snažili zcela dobrovolně a spontánně jako lidi. Filosof vypozoroval, že spokojený život představuje vyvážené hledání blaženosti, tj. určité životní kvality, kterou dokáže posoudit každý z nás a po svém. Přes absolutní rozmanitost hledání blaženosti existuje určitá hierarchie, která odráží celkovou kvalitu života. Dnes jsme na tom bohužel o něco hůře: blaženost nám definuje reklama, sex, prášky a jiné hlášky. Vědecky založení hrdinové dnešní doby nám navíc stále tlučou do hlavy, že se máme vidět a soudit objektivně. Při bližším zkoumání se však ukáže, že neví, k čemu taková objektivita je, jaká jsou její kritéria a jaký smysl života nám vlastně zprostředkovává. Teď nemluvím o objektivitě morálky a jiných ekonomických principů, ty jsem už pojednal předtím. Jde mi o život. <BR><BR>
Hodný člověk není nikdy objektivní. Má lidi rád a proto je nehodnotí objektivně, nýbrž láskyplně zaujatě. Ani matka nemůže být objektivní ke svému dítěti ve smyslu nezaujatého soudu W22; to jest, nemůže to být její principiální životní zájem, protože není prvoplánově soudcem svého dítěte. Ani vzhledem k vlastnímu životu nemůže být objektivní, protože nakonec zcela neobjektivně umřeme. To je nespravedlivé, neobjektivní a nejvýš patetické W22; ve smyslu existenciálního zaujetí pro věc „mého“ života. Proto musí každý z nás zcela neobjektivně stát a bojovat o smysl vlastního života vůči smrti. Umřu (já), ergo se modlím tím, že anticipuji smrt skrze prožívání života v první osobě. A přesně tento druh pocitů tvoří základ autentické spirituality. <BR> <BR>