<P>Minule jsme popsali společný svět idiotů, potažmo nás všech, které život svou chronickou vážností moří tak strašně, že pro samé živoření (náboženské, ekonomické, morální…) už nemají čas na nic jiného. Skončili jsme konstatováním, že spiritualita existuje jen tehdy, když se dělá. Je to podobné jako v životě. Vezměte článek <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=366">Ladění nejen podle Pythagora </A>a hned vám musí být jasné, že to psal někdo, kdo dělá do hudby. A jsme u podstaty věci, u zvláštního pocitu doprovázejícího duchovní život. Neptáme se, „co“ je duchovno, protože buddhista a římský katolík se v definici nikdy neshodnou. A pojďme na věc od lesa, tedy od pana Nováka. On je například muzikant a rozumí ladění houslí. Když někdo ladí, tak pan Novák ví, jestli to dělá dobře nebo špatně. A nejde jen o to, že to ví objektivně podle ladičky. Protože je muzikantem, okamžitě má správný nebo špatný „pocit naladěnosti“. A pozitivně či negativně soucítí s dotyčným, pokud to dělá dobře nebo špatně. Například milovník hudby při koncertu také pozná, zda a jak má orchestr naladěno; ale není to stejný pocit jako mají hráči orchestru v momentu, kdy tuto činnost provozují. Jak říká staré přísloví: Kdo umí, ten to dělá; kdo neumí, ten čumí nebo to učí. Společenství „umělců“ v orchestru, neboli těch, kteří „umí“, je dáno zvláštním pocitem příbuznosti postavené na aktuální dovednosti naladit se na správnou notečku.<BR><BR>Koinonia duchovních lidí se nepozná zvenku. Přesněji řečeno, pozná se, ale pouze podle objektivních kritérií. Jenže ty zakládají pouze vnější, divácký pohled na spiritualitu. Duchovní život viděný objektivně zvenku představuje „něco“, stejně jako pevně daná frekvence tónu A. Jenže naladit strunu na stejnou frekvenci s předlohou dovede i automat. Muzikant dovede víc, protože má cit. Nejde o to, „co“ dělá (ladit umí i automat), ale „jak“ to dělá. Pokud získám cit pro ladění, mohu tóninu jemně modulovat v závislosti na druhých, na mé vlastní náladě, duchovním rozpoložení atd. Tatáž sešlost opravdových hudebníků nikdy nezahraje jednu a tu samou partituru stejně. V momentu, kdy se sejdou a začnou hrát, vytvářejí určitý druh pospolitosti, která má kolektivní cit proto, to je správně zahrané a co není správně zahrané. Tento cit se projevuje v aktualitě hraní, tj. ve výkonu muzicírování. Jistěže lze hraní zvenku posoudit, někteří to dokonce dovedou velmi dobře a přesně. Ale pocit posluchače, popřípadě společenství posluchačů, není totéž jako aktuální soulad hudebníků, kteří mají nějak naladěno a podle toho hrají. <BR><BR>Koinonia duchovně žijících lidí se pozná podle toho, že si rozumí beze slov. Spirituálové se vycítí a sdružují na základě příbuzného vztahu ke smyslu života, ke světu, k hodnotám atd. Ale sami vidíte, že toto představuje už vnější popis diváka, jenž se pokouší jejich společenství popisovat zvnějšku. Základem společného duchovního světa je určitý pocit lidské blízkosti dané tím, že někdo se snaží spirituálně žít. Tento zvláštní způsob života na stejné vlně, tedy v první osobě detekují pouze lidé, kteří žijí podobně. Nejde jen o metaforu: virtuóz na housle vycítí u žáka nepochybný a zatím nerozvinutý talent a stejné je to i u duchovních mistrů, zejména zenového buddhismu. Detekce spočívá v tom, že rezonuji na stejné vlně naladěnosti vůči existenci, světu, hodnotám, politice atd. jako jiná duchovní osoba. Jistěže to neznamená splynutí duší, protože se názorově, nábožensky a jinak mohou duchovní zásadně odlišovat. Otevírá se jim společný svět, i když jinak (ekonomicky, nábožensky atd.) žijí každý či každá ve svém. Koinonia vytvořená pocitem virtuozity existence se vyznačuje uměním žít v maximální naladěnosti vzhledem ke smyslu života. A to je vzácné koření, proto je takových existencí málo. Což představuje dobrý důvod, aby se poznávali. Vytvářejí orchestr duchovna, kde každý má cit pro svou vlastní partituru a zároveň spolucítí naladění jiných, čímž přispívá k celkové harmonii. Jak se v takovém orchestru hraje? Jinak řečeno: jak vidí správně naladěná a sehraná koinonia duchovně spřízněných lidí svět a ostatní? Je jasné, že cit pro realitu jim umožňuje být a žít jinde než se plahočí ekonomičtí otroci každodennosti.
<BR><BR>