Pravidelně čtu zprávy o bojích v Donbasu a mám z toho dost smutný dojem. Právě 8. května jsem zrovna četl projev Igora Strelkova, velitele domobrany Slavjanska, v němž sdělil, že situace je drsná, město je každý den ostřelováno z děl, na což není čím odpovědět, protože děla jsou mimo dosah minometů povstalců. Nemají vodu, protože vodovod je poškozen bombardováním, katastroficky chybí zbraně, zásobování a peníze. Dobrovolníci se hlásí, ale není je čím ozbrojit, ani nemají možnost zaplatit jim alespoň průměrný plat (mají přece rodiny, které je nutné něčím živit). V lidech také narůstá trpký pocit, že moskevští (o ostatních ani nemluvě) politici se na Donbas vykašlali a nechali ho na pospas Porošenkovi. Pohled ze zákopu je samozřejmě jednostranný a nebere v úvahu fígle vysoké politiky, ale je upřímný. Mám z toho projevu pocit, jako by tyto bomby padaly na moji vlastní hlavu. Tímhle postojem jsem nakazil i manželku, kterou obvykle politika nezajímá, a teď se každý večer modlíme, aby vydrželi další den – a pak až do mírové dohody – a aby Pán probudil v Ukrajincích svědomí a soucit se svými krajany.

Zabíjet vlastní, aby nebyla federace

V této souvislosti bych chtěl napsat o něčem, co se mi už dávno honí hlavou, ale teď, v kontextu války v Donbasu je to obzvláště nápadné.Pokud ponecháme stranou kecy o svobodě a o ruské agresi, bojuje ukrajinská armáda v Donbasu formálně za to, aby se Ukrajina nestala federativním státem se dvěma státními jazyky. Přesně takový je hlavní požadavek povstalců. A je pochopitelné, že čím déle bude trvat válka, tím se ten požadavek bude stupňovat a měnit na požadavek úplné nezávislosti. Položme si otázku: Je federace se dvěma státními jazyky opravdu tak hrozná, že je nutné obětovat tolik lidských životů, aby se neuskutečnila? Je ve federativních a vícejazyčných zemích, jako jsou Švýcarsko a Belgie, opravdu tak špatně?

Svoboda a lidská práva pro všechny?

Za „starých zlých časů”, kdy se všeobecně myslelo, že existují věci dražší než život – víra, čest, král, národ – to bylo pochopitelné. Vše skončilo 1. světovou válkou, kdy za smrt jednoho arcivévody zaplatily svým životem miliony lidí, převážně ze zemí, které neměly s vraždou nešťastného Františka Ferdinanda vůbec nic společného. Teď žijeme v „báječných nových časech”, v nichž jsme ubezpečováni, že svoboda a lidská práva jsou nade všechno. Přitom politici i mnozí obyčejní lidé, kteří v případě nepovolení homosexuálních svazků vášnivě křičí o diktatuře, považují za naprosto normální vraždu tisíců lidí ve jménu takové politické abstrakce, jakou je unitární stát. Výsledkem je, že stejně jako za „starých zlých časů” rozhodují o osudech národů zbraně. Jejich požadavky se berou v úvahu jen tehdy, když se zjistí, že cena za pacifikaci rebelů je už příliš vysoká. Tak to bylo v Náhorním Karabachu, Podněstří, Jižním Súdánu apod. Naopak, v srbské Krajině, kde se jako mocnější ukázalo Chorvatsko, se svět na práva Srbů klidně vykašlal a nečinně přihlížel k jejich vyhnání.

Napadá mě přirovnání k jiné situaci posledních desetiletí – teroristickým útokům se vzetím rukojmích. V tomto případě je všeobecný názor, že je potřeba za každou cenu zachránit rukojmí, i kdyby se měly splnit některé požadavky teroristů. Dokonce i Izrael, který všeobecně tvrdí, že s teroristy nikdy nevyjednává, propustil za jednoho vojína Gilada Šalita kolem tisíce teroristů. V případě války jako je ta v Donbasu bude počet obětí mnohem větší než v případě jakéhokoliv teroristického útoku. Navíc místní obyvatelé nejsou žádné rukojmí a vůbec nežadají, aby je někdo zachraňoval před „separatisty”, naopak považují domobrance za své ochránce. Přesto svět považuje válečné řešení za zcela normální.

Spoluobčan, leč separatista

Podívejme se dále na myšlenku válek proti separatistům. Už samotná představa, že proti separatistům je nutné válčit, nepřímo předpokládá, že jsou národy (a následně i lidé) rovní a rovnější, tedy ti, kteří tak či onak dostali vlastní stát před tím, než se nastolil současný systém, a ti ostatní. Navíc se tyto války v podstatě vedou za to, aby tito nenávidění lotři (teroristi, barbaři, divoši apod.) zůstali nadále našimi spoluobčany. Není to absurdní!? Rusko svého času po dlouhých letech a s velkými oběťmi vyhrálo čečenskou válku a teď si stále stěžujeme na aroganci Kavkazanů. Přitom poražené Čečensko nakonec dostalo velmi širokou autonomii, navíc do něj byla investována spousta peněz, což nakonec dovolilo nastolit mír nejen formálně, ale i prakticky. V případě Donbasu přesahuje nenávist podstatné části Ukrajinců vůči proruským separatistům všechny meze. A to včetně liberálních a z jejich hlediska evropsky orientovaných kyjevských intelektuálů. Kdo má pevné nervy a umí rusky, může zadat do Googlu heslo „колорады“ a najde spoustu projevů, za které by je v Evropě poslali za mříže. Opravdu chtějí i nadále žít s těmi „mandelinkami” v jednom státě? Nebo spíše doufají, že poté, co je vojensky porazí, někam zmizí?

Šakalí srdce novodobých křižáků

Za „starých zlých časů” patřil ke kodexu válečníka respekt vůči statečnému nepříteli. Uvedu několik známých příkladů. Velkou popularitu mezi svými současníky měla úcta, kterou si navzájem prokazovali dva přední velitelé z doby křižáckých výprav – Richard Lví Srdce a Saladin. Po bitvě u Poltavy, v níž Rusové porazili Švédy, vrátil car Petr zajatým švédským generálům kordy a pozval je na společnou hostinu. Na ní připíjel na jejich zdraví a nazval je svými učiteli. Obecně platilo, že důstojníci bojujících armád mohli podle možností zvát své protějšky na společnou hostinu, posílat jim dárky (třeba víno či ovoce) atd. Vzpomínám se také na epizodu z nějakého filmu o Waterloo (nejspíš podle skutečných historických záznamů), kdy Britové volají na Francouze: „Stateční francouzští vojáci, dnes jste odvážně bojovali a když se vzdáte, neuškodí to vaší cti!” Pro spravedlnost uvedu nakonec příklad ze současné války. Poté, co se domobrana neúspěšně pokusila o dobytí letiště v Doněcku a utrpěla velké ztráty po ostřelování z vrtulníků a letadel, pokusilo se několik neozbrojených povstalců odnést mrtvoly. Ukrajinský odstřelovač je pustil blízko k sobě a začal do nich chladnokrevně střílet. Tehdy ukrajinští vojáci z jiné jednotky otočili kulomet a nenechali tohoto ostrostřelce vykouknout, dokud zbytek domobranců neutekl.

Samozřejmě, že v realitě obvykle bývalo hůř než v heroických legendách. Nějaká pravda v nich však přece jenom je, navíc také vyjadřují soudobé představy o tom, jak by věci měly být. Teď se však tyto představy zřejmě změnily k horšímu. Nepřítel už není protihráč, ale jakýsi škodlivý hmyz, který je potřeba rozmáčknout vojenským bagančetem bez zbytečných emocí. Dokonce i ta přezdívka „kolorady”, kterou častují banderovci proruskou opozici, pochází od tzv. "coloradského brouka" (mandelinky bramborové), což je narážka na barvy svatojiřské stuhy, symbolu proruských povstalců. S humanistickými evropskými hodnotami to vůbec nejde dohromady.

Závěrem

Vyzývám ty z vážených čtenářů, kteří souhlasí s tím, že řešení východoukrajinské otázky musí být jen mírové – podívejte se na www.change.org (hledejte např. „Donbass“ a vypadne spousta peticí, většinou i s anglickou verzí) a podepište to, co není proti vašemu svědomí.