Jak obrátit kvalitu v kvantitu

Během sovětsko-německého konfliktu došlo v Sovětském svazu k zajímavému procesu. Vyznamenání „Hrdina Sovětského svazu,“ které bylo do té doby vysoce ceněné, protože bylo přísně výběrové, začalo být udělováno ve vysokých počtech. Mnozí vojáci je obdrželi i vícekrát. Takoví byli nazýváni „dvojnásobnými“ či „trojnásobnými“ hrdiny Sovětského svazu. A ačkoli všichni ti muži byli hrdiny, neboť projevili odvahu a vlastenecký žár, nedal se trvale přehlížet fakt, že vyznamenání udělované příliš často ztratilo svou původní hodnotu.

Vyznamenání lze rozdělit, laicky řečeno, na vyznamenání nároková a vyznamenání nenároková. Ta nároková se týkají nějakého konkrétního úkolu nebo činu, který občan vykonal, nebo při tom utržil újmu. Patří sem vyznamenání za zranění utrpěné v boji, za kontakt s nepřítelem, případné různé pamětní medaile za účast, vyznamenání za statečnost, za zásluhy apod. Ale účast, statečnost ani zásluhy, samy o sobě, nejsou jedinými atributy plnohodnotného hrdinství. To ani přibližně. Mezi vyznamenání nenároková patří vyznamenání, která jsou udělována občanům, kteří prokáží daleko vyšší morální kvality a zásluhy, než pouhou odvahu tváří v tvář smrti, osobní iniciativu atd. Takové vyznamenání by měli obdržet pouze ti, kdo mohou posloužit svým spoluobčanům jako vzory v každém ohledu. Je zřejmé, že takových hrdinů (hrdinů s velkým „H“), je mezi námi velmi málo a co je podstatné - proces jejich objektivního hodnocení musí být zákonitě časově i vědecky náročný, ono hodnocení musí odpovídat tomu, jak národní kolektiv tradičně definuje hrdinství, a hodnota vyznamenání použitého k dekorování hrdiny musí odpovídat hodnotě projeveného hrdinství.

Obávám se, že tyto tři podmínky v naší republice dodržovány nejsou. Proces hodnocení není ani pozvolný, ani vědecky poctivý. Neodpovídá tomu, jak národ převážně vnímá projevy hrdinství. Ladí zásadně jen s představami a potřebami mocenských elit, které se s představami většiny někdy shodují, jindy jsou s nimi v rozporu. A hodnota činu ne vždy odpovídá hodnotě metálu. Někdy to dokonce vypadá, jako by jednotlivá vyznamenání byla udělována jen pro formu, aby se neřeklo, že už dlouho žádné uděleno nebylo.

Představitelé současného státního režimu, v převážné většině pouzí trubci (a trubky) – lokajové poníženě se sklánějící před skutečnými pány tohoto světa, už v minulosti vyvolali podrážděné hučení v českém úle. Dosud nejkřiklavějším a nejdiskutovanějším příkladem je glorifikace mašínovského zločinu: loupeže a vraždy. Ano, my víme, i kriminální živly mají své idoly. Nový a lepší režim, vzešlý z budoucí revoluce, bude se muset s tím dědictvím vypořádat. Kriminálníky ohodnotit znovu a spravedlivě. Stará vyznamenání zrušit a nahradit novými, nezprofanovanými.

Mezi posledně vyznamenanými osobnostmi, na závěr letošního roku, lze najít zajímavou postavu četaře Františka, československého vojenského letce, který zahynul během války nad Anglií. Ten byl vyznamenán vůbec nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem Bílého lva, tedy nikoli pouze vyznamenáním čistě nárokovým. Byl nám představen jako absolutní vzor, vhodný k následování v každém ohledu.

Na tomto místě je třeba zdůraznit těm, kdo vyznamenané osobnosti vnímají jako nedotknutelné modly: akt vyznamenání nesměřuje k mrtvým, ale k živým a živým má sloužit. A tady leží kámen, o který se otupí každá kosa. Nejde o to, přát nebo nepřát někomu „úspěch,“ jeho chvilku na výsluní. Jde o to, zda je správné ctít vzor nedostatečný nebo zcela vadný, vzor vnucovaný nám lidmi, jejichž pohnutky jsou příliš nízké.

Četař František byl bezesporu statečným mužem a vlastencem. Byl také vynikajícím letcem, zcela výjimečným. Žel, nic z toho není důvodem k udělení nejvyššího státního vyznamenání.

Vojenští letci mají málokdy hodnost nižší než praporčickou. Dobrý letec je důstojníkem a výjimečný letec vysokým důstojníkem. Josef František byl však na vrcholu kariéry pouhým poddůstojníkem. Proč? Zajímavou výpovědí ohledně významu Františkova odkazu budoucím generacím přinesl Eduard Čejka ve své knize „Zlomená křídla.“ Dovolím si v této souvislosti dvě citace.

Eduard Čejka v knize Zlomená křídla, vydání z roku 1968, str. 70 wrote:
Nejslavnějším československým účastníkem bitvy o Anglii a snad i nejlepším jejím stíhačem vůbec byl Josef František, příslušník polské 303. perutě. Proč František v Anglii zůstal u polského letectva a nepřihlásil se do československých útvarů, se lze jen domýšlet. Někteří pamětníci dávají vinu byrokratickým poměrům, které panovaly na Inspektorátu československého letectva v Londýně. Tamní úředníci se prý s Františkem nedohodli na hodnosti a podmínkách, za nichž by létal v československých perutích. František zůstal tedy tam, kde mu nedělali potíže. Dne 8. srpna byl povýšen na četaře. Ale jistě k rozhodnutí přispělo i přátelství a upřímné city, které Františka poutaly k jeho polským druhům.


Než budu pokračovat k další citaci, rád bych se pozastavil nad vinou, kterou někteří pamětníci dávají československé vojenské byrokracii. Chápu, že v roce 1968, kdy kniha Eduarda Čejky vyšla tiskem, nebyl důvod letce příliš kriticky hodnotit. V té době šlo spíš o rehabilitaci těch mužů a jejich odboje. Chápu to, ale my dnes žijeme v úplně jiné době, jsme v jiné situaci. My bychom kriticky hodnotit rozhodně měli.

Otázka: Jaké problémy československá vojenská byrokracie řadovému československému občanu a vojáku asi tak mohla dělat? Nechtěla mu dovolit bojovat s nepřítelem, přiznat mu vyšší hodnost, diskutovat s ním o velikosti jeho žoldu a o jeho povinnostech? Pokud mohu soudit z četby a vlastní vojenské služební zkušenosti, rozkazy vojenských nadřízených nikdy a nikde základem pro diskusi nebyly. Vojenská subordinace je v tomto ohledu stejná v každé zemi a v každé době. Na toho, kdo nedbá, je brzy pamatováno jako na potížistu. Nespokojenost s vlastním služebním postavením (letci jsou vesměs dominantními osobnostmi) nemůže být důvodem k tomu, aby jeden z nich odmítl sloužit v národním vojsku. Ovšem výpovědi „některých pamětníků,“ mohou být jen pouhými drby a bez dalšího není možné z nich cokoli vyvozovat. Pokračuji k druhé citaci.

Eduard Čejka v knize Zlomená křídla, str. 75-77 wrote:

Velitel roje, v jehož sestavě František létal k bojovým akcím, prožil jednou horký okamžik. Bylo to ve chvíli, kdy za útoku Messerschmittů zjistil, že nemá krytou pravou stranu – četař František z ničeho nic opustil tvar a někam se zatoulal… Velitel musel přerušit let a vrátit se na základnu. Zanedlouho přiletěl zpět František. Sestřelil nad Kanálem dva německé letouny.
Tentokrát mu jeho přestupek prošel, ale když se příštího dne situace opakovala, vyvstal vážný problém. Disciplína celku byla železnou nutností. Velitel perutě, letky nebo roje se musel bezpodmínečně spolehnout na své stíhače, že dodrží stanovený řád, jinak by úspěchy vystřídala anarchie. Četař František vnášel do své jednotky nepořádek…

… Velitelství stálo před ožehavým problémem. Mají přece jen ze svého středu vyloučit tak znamenité eso, jímž se tolik chlubí před ostatními?… Pak kdosi přišel na spásný, šalamounský nápad: Poláci prostě československého seržanta jmenují hostem u své perutě!…Host si může leccos dovolit a nemusí být vázán striktní povinností. A tak Františka již neurčovali ke společným bojovým letům a umožnili mu vést jeho osobní válku proti Hitlerovi.

Způsob, jakým četař František pracoval, měl vysloveně asociální charakter. Řečeno sportovní terminologií – nebyl to týmový hráč. Mířil nad Kanál, kde čekal na Němce (honil si vlastní skóre), vracející se z bojů nad Anglií. Trpěli vesměs nedostatkem munice a paliva, byli unavení a jejich stroje poškozené. Pro dobrého stíhače byli snadnou kořistí. Tento způsob boje praktikovalo množství letců, ale na rozdíl od četaře Františka až po splnění úkolu. Letěli nad Kanál a vystříleli zbývající munici do nepřítele. Četař František jakékoli úkoly plnit odmítal. Snad měl za to, že si vystačí sám, možná nesnášel autority, ale my můžeme směle hovořit o vážném a trvalém porušování subordinace a o taktické zvůli. Zvůle není hodna napodobování. Tím méně ve válce, kde jsou bojovníci jeden na druhém závislí.

Připomínám výše zmíněnou tezi, že nejvyšší státní vyznamenání nám dává vyznamenaného za vzor v každém ohledu, protože není vázáno nárokově. Připomínám také, že proces hodnocení by měl vykazovat určité proporce - vědecké, kolektivně-společenské - a udělené vyznamenání musí mít hodnotu projeveného hrdinství. Na závěrečnou moji otázku, či spíše otázky dvě, zda četař František, přes všechny své pozitivní kvality, je hoden nejvyššího státního vyznamenání, a zda „kvalitáři“ režimu garantují kvalitu „výrobního“ procesu, nechť si každý čtenář (a občan) odpoví sám.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!